Před 75 lety vypálili nacisté pasekářskou osadu Ploština a zavraždili dvacet čtyři pasekářů. Za tragickou událostí z 19. dubna 1945 stála zrada dvou českých konfidentů Oldřicha Bati a Františka Machů, kteří pronikli do partyzánského oddílu ukrývajícího se v okolí.
Vánoce roku 1944 znamenali pro Františka Raška a jeho rodinu v době války nenadálý obrat. Na dveře jejich stavení v Ryliskách, vzdálených od osady Ploština jen pár set metrů, zaťukala skupina osmi partyzánů, kteří hledali zázemí a podporu pro svoji bojovou činnost v okolí Vizovic. Božena Húšťová, dcera Františka Raška, příchod partyzánů popsala takto:
„Přišli k nám partyzáni. Byli to samí Rusové. Tatínek byl ruský zajatec, takže se s nimi domluvil. Přišlo jich sedm a dvě ženy. No a potom už jich tu bylo kolem třiceti, a to se nedalo uživit z těch polí tady. Tak se chodilo z Rylisek do Vysokého Pole a z Ploštiny chodili do Drnovic.“
František Raška dostal krycí jméno „Major“ a jeho dům se stal centrem partyzánského oddílu v okolí Vizovických vrchů. Pod velením Alexandra Kotliarova a po jeho smrti pod vedením Nikolajeva Nikolajeviče Kostina zde partyzáni provedli několik bojových akcí.
Sem přišli dva konfidenti gestapa
Bohatá činnost partyzánů v okolí znepokojovala nacistické velitele natolik, že se rozhodli za pomoci českých konfidentů Oldřicha Bati a Františka Machů partyzánskou buňku na Ploštině infiltrovat a poté rozdrtit. Příchod Bati a Machů popsala pro Paměť národa Božena Húšťová:
„Sem přišli dva konfidenti gestapa, kteří se zbili mezi sebou, aby se dostali k partyzánům. Tak se zbili mezi sebou a přišli samá krev, samá podlitina. A partyzáni uvěřili, oni jim tvrdili, že unikají gestapu.“
Není přesně jasné, kdy oba dva zrádci do okolí osady Ploština dorazili, ale i přes počáteční nedůvěru některých partyzánů se jim do jejich skupiny podařilo infiltrovat a postupně zahnat jakékoliv pochybnosti o jejich špatných úmyslech.
Po pár týdnech, kdy se Baťa a Machů účastnili záškodnických akcí společně s partyzány, nasbírali dostatek informací o jejich počtu, vybavení, a hlavně o jejich podporovatelích z Ploštiny a z Rylisek. Dne 18. dubna 1945, v předvečer tragického vypálení pasekářské osady, oba dva zrádci zběhli ze své noční hlídky. K jejich útěku Božena Húšťová dodává:
„A po dvou týdnech pobytu tady na Ploštině, když všechno zjistili, kolik je partyzánů, jaké mají zbraně, tak pak utekli. Vzali si stráž a utekli do Vizovic, tam bylo na zámku sídlo gestapa, a tam všechno vyklopili.“
Ještě téhož dne dostávají jednotky SS a protipartyzánská jednotka „Josef“, složená převážně ze sudetských Němců a slovenských hlinkovců, informace o partyzánech ve Vizovických vrších a rozkaz k trestné výpravě.
Krvavá cesta k Ploštině
Ráno 19. dubna 1945 začalo pro obyvatele Ploštiny jako obvykle, nikdo neměl o kárné výpravě Němců ani ponětí. Do tragického osudu pasekářské obce však zbývalo jen pár hodin a jednotky SS se už pohybovaly směrem k Ploštině. Na cestě komando potkal Bedřich Zahradník:
„Jel jsem tedy dál do Vizovic a už pod lesem na vizovické straně jsem potkal německé komando. Bylo to komando, které jelo na Ploštinu. S Machů a Baťou byli už domluveni. Měli je tam zavést. Asi šedesát jich bylo.“
Už během cesty se němečtí vojáci pouštějí do zabíjení lidí, kteří byli jakkoliv spojeni s partyzánskou skupinou. Na silnici mezi Bratřejovem a Pozděchovem zastřelili Josefa Vařáka, partyzánskou spojku. V Újezdě u Vizovic byla gestapem od oběda vyrušena rodina potulného brusiče nožů Ladislava Rangla.
Ladislava Rangla a jeho švagra Rudolfa Pfeglera bez vysvětlování a výslechu popravili. Vlasta Ranglová zemřela zasažena šesti střelnými ranami uvnitř maringotky. Její půlroční dítě, které držela v náruči, celé od matčiny krve, jen zázrakem přežilo. Dvouletý syn Ladislava Rangla a Vlasty Ranglové, Zdeněk, se strachy schoulil v zadní části vozu, takže si ho nevšimli. Ladislav Rangl se provinil pouze tím, že údajně občas zahrál partyzánům na harmoniku.
To jsou Majorovy dcery!
Zpráva o přicházejících německých jednotkách se dostala na Ploštinu po obědě. Místní lidé ale zůstali v poklidu. Jen partyzáni, kteří se zdržovali tou dobou v osadě, raději odešli, protože nechtěli případnou razii vyostřovat. Božena Húšťová, rozená Rašková, toto jednání vysvětluje:
„My jsme totiž nevěděli, že je to zrada, my jsme mysleli, že když nic nenajdou a když nenajdou partyzány, tak zas odejdou. Dřív to tak bylo, že přišli Němci a vyšetřovali, a když nic nenašli, tak odešli. Jenomže toto byla zrada a oni už šli najisto. A věděli perfektně, kdo přechovává partyzány.“
Nikdo z rodiny Františka Rašky, partyzány přezdívaného „Major“, netušil o zradě Františka Machů a Oldřicha Bati. Proto pro ně musel být šok, když před ně předstoupil Baťa a ukázal prstem: „To jsou Majorovy dcery!“ V tu chvíli se příslušníci SS a komanda „Josef“ dali do svého hrůzostrašného jednání. Zbili nevlastní maminku paní Boženy, která tehdy byla pouhých osm dní po porodu malého chlapečka.
„Viděla jsem, že je celá od krve, a jeden voják držel to maličké. Tak jsem k němu šla a poprosila ho, aby mi ho dal. A on mi dal ránu. Upadla jsem a velice plakala. Mezitím vojáci křičeli na spojku Kuníčkovou, kde je můj otec, spletli si ji totiž s mou sestrou. Chtěli našeho otce dostat živého,“ vzpomínala na počínání vojáků Božena Húšťová. Její otec František Raška v tu dobu ovšem doma nebyl. Odjel totiž se svojí druhou dcerou k lékaři, a tak si zachránil život.
Poté, co vojáci Františka Rašku nenašli, celé stavení vyrabovali, pobrali cennosti, zvěř a usedlost zapálili. Pak se vydali k dalším domům v Ploštině, které postihl stejný osud.
Vojáci povzbuzeni nakradenou slivovicí obyvatele Ploštiny krutě bili, vyslýchali a některé přinutili svléknout se do spodního prádla. Smutná tragédie došla vrcholu ve chvíli, kdy v jednom z hořících domů vybuchl sklad střeliva. Muži označení konfidenty Oldřichem Baťou a Františkem Machů museli vskočit nebo byli vhozeni do zapálených domů, kde uhořeli. Byl mezi nimi i bratr Boženy Húšťové:
„Já jsem věděla, v čem byl oblečený, a jak byli svázaní řetězem, tak se v podpaždí zachoval kus jeho košile. Jinak nebylo poznat vůbec nic. Někteří se poznali podle zlatých zubů, tatínkova bratra jsem poznala podle kožených bot. Ještě rok jsem cítila spáleninu.“
Osud konfidentů
František Machů se při pokusu o útěk v závěru války pravděpodobně dostal do rukou Táboritů, jihočeských odbojářů, kteří jej s největší pravděpodobností zastřelili.
Oldřich Baťa se nakonec po pokusech o útěk přihlásil 28. června 1945 bezpečnostním úřadům ve Zlíně. Během mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Na jeho popravě byla se svým otcem i Božena Húšťová:
„Baťa, ten byl popravený, a byla jsem u popravy, protože nás tam všechny z Ploštiny navezli. Dneska kdyby to přišlo nebo kdybych bývala tenkrát starší, bych se na to nedala navézt. Ale tatínek šel, tak jsem šla s ním. A v životě, kdyby vlastního syna věšeli, tak bych už k popravě nešla. Věšeli dva v ten den a ten jeden, ten umdléval, jak už jich vedli na to pódium. Ale Baťa, ten šel hrdě. Ten Němec, to byl Sudeťák a jeho matka byla při popravě a ten měl poslední přání rozloučit se s matkou. Kdežto tento Baťa, ten měl poslední přání zapálit si cigaretu."