Zákřovský masakr ze sklonku války vyšel najevo až po osvobození

/ /
Pohřeb obětí zákřovského masakru 14. května 1945. Po válce byl Zákřov vesnicí vdov.
Pohřeb obětí zákřovského masakru 14. května 1945. Po válce byl Zákřov vesnicí vdov.
zdroj: Paměť národa

Zatímco v některých moravských městech už slavili osvobození, v malé osadě Zákřov východně od Olomouce nacisté vypalovali, mučili a vraždili. Při masakru na oslavu Hitlerových narozenin zahynulo krutou smrtí 19 mužů.

Ploština, Zákřov, Prlov, Vařákovy Paseky, Přestavlky, Javoříčko… Vesnice a osady na střední a východní Moravě spojuje násilí nacistů, kteří se ještě na samém sklonku války krvavě mstili za skutečnou nebo jen domnělou pomoc partyzánům a odbojářům.

Dokumentaristům Paměti národa se podařilo zachytit vzpomínky pamětníků, ze kterých lze rekonstruovat, co se stalo ve vesnici Zákřov před 75 lety. Jejich svědectví tak doplňují deník jedné z obětí, Otty Wolfa, který se v oněch dnech ukrýval se svou židovskou rodinou právě v Zákřově.

Proti partyzánům nacisté povolali kozáky

Ve vzpomínkách pamětníků představuje předválečný Zákřov běžnou, snad až idylickou zemědělskou ves, kde se všichni znali a byli zvyklí si pomáhat. Na tom nic nezměnila ani léta války. V blízkých Tršicích sice gestapo pozatýkalo několik odbojářů napojených na organizaci Lvice, Zákřova se to ale nedotklo.

První zmínku o „Zákřovicích“ tedy vsi lidí, kteří „žijí za křovím“, najdeme v kronikách ze 14. století, o 200 let později se ale vesnice uvádí jako pustá. Stávala nejspíš o pár set metrů jižněji než dnešní Zákřov, dodnes se nad soutokem dvou potoků dochovaly stopy po bývalé tvrzi. Současná osada vznikla na biskupském olomouckém panství až na sklonku 18. století. Dnes spadá pod blízký městys Tršice a tvoří ji řada pro střední Moravu typických patrových řadových domů. Od ostatních vsí ji odlišuje pečlivě udržovaný pomník se jmény 19 obětí nacistického řádění z konce dubna roku 1945.

Situace se změnila na přelomu let 1944 a 1945, kdy nacisté s vidinou postupu Rudé armády začali ve strategické oblasti Moravské brány (tedy kotliny mezi Olomoucí a Hranicemi na Moravě) budovat protitankové zákopy. Na nucené práce tak převeleli stovky mužů z celých Čech a Moravy, přičemž mnozí ani nedosáhli plnoletosti. S blížícím se koncem války rostla kuráž nasazených mladíků a řada z nich zběhla k partyzánům. V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl Juraj, který v oblasti provedl několik diverzních akcí.

Nacistické velení na to zareagovalo povoláním 574. kozáckého praporu. Pamětníci ze Zákřova sice v souvislosti s rusky hovořícími vojáky ve službách wehrmachtu mluví o „vlasovcích“, kozácká jednotka ale součástí Ruské osvobozenecké armády (ROA) nebyla.

Cílem vojáků z 547. praporu s krycím názvem Feuermittel bylo potírání partyzánů a jejich pomocníků. K Němcům se přidali pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku. Velením protipartyzánských akcí nacisté pověřili gestapáka Josefa Gepperta, pomáhal mu olomoucký fašista Josef Hykade, který se plynně domluvil česky a dostal za úkol navázat spojení s partyzány.

Deník Otty Wolfa

Vraťme se ale v příběhu k židovské rodině Wolfových, zmíněné v úvodu. Do Zákřova přišli 6. března roku 1945, když jim jejich známá, tršická dentistka Ludmila Tichá, sehnala úkryt v rodině zákřovského sedláka Oldřicha Ohery.

Otto Wolf, v době masakru mu bylo necelých 18 let. Foto: Paměť národa
Otto Wolf, v době masakru mu bylo necelých 18 let. Foto: Paměť národa

Bertold Wolf, jeho žena Růžena, dcera Felicitas a syn Otto žili před válkou v Olomouci, roku 1940 se přestěhovali do Tršic. Wolfovi měli ještě nejstaršího syna Kurta, který už před válkou emigroval a bojoval v řadách Svobodovy armády.

Když v létě roku 1942 rodinu povolali do Olomouce k transportu, na kraji města z objednaného povozu vystoupili a pěšky se vrátili do připraveného lesního úkrytu poblíž Tršic. Tam pobývali do října, na zimu se uchýlili do kůlny na pozemku svého ochránce, zahradníka Jaroslava Zdařila z Tršic. Takto přežívali až do jara 1944, kdy se rodina se Zdařilem ve zlém rozešla.

Nový úkryt našli na půdě u rodiny Zbořilových v Tršicích. Samotné ukrývání židovských obyvatel, nebo jen neoznámení jejich „výskytu“ představovalo v protektorátních časech nesmírné riziko. Z toho logicky vyplýval stres a konflikty, které takový odvážný čin přinášel. Wolfovi proto nakonec museli opustit i úkryt u Zbořilů a útočiště na samém sklonku války našli ve výměnku u Oherových v Zákřově.

Otto Wolf si po celou dobu ukrývání vedl deník, který více než půlstoletí po válce vyšel knižně. Ve svém psaní se mladý Otto vyhýbal emocím, jde spíše o strohé zaznamenání, co měla rodina k jídlu, jaké zrovna vládne počasí, ale také zmínky o každodenním životě ve vsi, jak jej vnímali ze svého úkrytu.

Oherovi v roce 1941 – otec Oldřich s dcerou Ludmilou a matka Marie s dcerou Zdeňkou. Foto: Paměť národa
Oherovi v roce 1941 – otec Oldřich s dcerou Ludmilou a matka Marie s dcerou Zdeňkou. Foto: Paměť národa

Od svých ochránců dostávali Wolfovi kromě jídla a přístřeší také informace o situaci na válečných frontách a z pravidelných deníkových záznamů o postupu jednotlivých armád na frontách lze vyčíst, s jakými nadějemi se ukrývaná rodina upínala k blížícímu se konci války.

Dcera Oldřicha Ohery Zdeňka Calábková dokumentaristům Paměti národa vyprávěla, že tehdy jako sedmileté dítě o ukrývání rodiny Wolfových na statku vůbec netušila: „Oni ve dne nechodili vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Ani z komína se nekouřilo. Byli v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a nikam jinam.“ 

V deníku Otty Wolfa čteme o různých náhodných a nechtěných setkáních ukrývané rodiny s místními, proto je s podivem, že se Oherovým podařilo skrývání čtyř lidí utajit před vlastními dětmi. Na druhou stranu v Ottově deníku o dětech jejich ochránců zmínku nenajdeme a ukrývání samotné u Oherových trvalo pouze necelých šest týdnů.

18. dubna 1945

Také ze záznamů v Ottově deníku je zjevné, jak se situace v okolí Zákřova na jaře roku 1945 dramatizovala. Sedmého dubna partyzáni z oddílu Juraj načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu byli i s místními. Nejednalo se ale vždy o „pravé“ partyzány, ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce.

Díky tomu se místní velení gestapa v blízkém Velkém Újezdě dozvědělo o tom, že zákřovští s partyzány skutečně vešli v kontakt, a přikročilo k akci. Ve středu 18. dubna večer obklíčili „vlasovci“, jak místní říkali rusky hovořícím vojákům, vesnici a kolem desáté hodiny se strhla přestřelka s vesničany, kteří už několikátým dnem ve vsi drželi hlídky.

Ruina statku Švarcových. Foto: Paměť národa
Ruina statku Švarcových. Foto: Paměť národa

Tehdy čtrnáctiletý Otakar Švarc, který žil ve statku hned vedle Oherových, na tu noc vzpomínal: „Vzbudil jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel, a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z oken, kulky lítaly do skříně, slyšel jsem, jak všechno praská.“ 

Statek Švarcových zachvátil požár, místní se jej snažili hasit, ale vojáci jim v tom zabránili, stavení tak nakonec lehlo popelem. Do hašení se nakonec zapojili i ukrývaní Židé Bertold a Otto Wolfovi, na útěk z vesnice ale nebylo pomyšlení, protože se ocitla v obklíčení vojáků a ti zakázali opouštět budovy.

Nad ránem začalo zatýkání. Olga Glierová, rozená Oherová (1932), popsala záchranu bratra Drahomíra. V obci po přepadení nešel proud, a tak využil toho, že je v místnosti šero, a schoval se pod lavici, přes kterou děvečka přehodila kabát. Jednomu z vojáků prý tehdy z kapsy vypadl seznam, který obsahoval jména mužů určených k zatčení, a Drahomír ho sebral.

Drahomír Ohera. Foto: Paměť národa
Drahomír Ohera. Foto: Paměť národa

„U každého jména byly značky. Třeba když poslouchal rozhlas, tak tam byla taková vlnovka, takový drátek. Kdo měl ten revolver, tak u něho tam byl malý revolver. A protože ten seznam ztratili, tak už brali jenom do počtu. Já jsem ten seznam viděla jako děcko doma,“ vzpomíná Olga Glierová.

Dodnes si myslí, že jména musel sepsat někdo, kdo dobře znal poměry v obci. Podle archivních pramenů seznam Drahomír Ohera odevzdal okresnímu soudu v Olomouci až rok po válce. Proč tak učinil, jeho setra Olga Glierová nevěděla, jen to, že „prý se ten seznam později ztratil.“

Vypálení statku rodiny Švarcových, vyrabování řady dalších stavení v horní části vsi a 23 zatčených mužů – taková byla bilance řádění kozáků ve službách gestapa. Žádní partyzáni odhaleni nebyli, oddíl Juraj se tou dobou už přesunul dále na západ Moravy. Mezi zatčenými se ocitl i Otto Wolf. Otec Bertold zatčení unikl – brali jen muže do 50 let věku. Čtyři muže nakonec gestapáci propustili, o osudu dalších devatenácti mužů se vesničané dověděli po konci války.

Masakr na oslavu Hitlerových narozenin

Zákřovské muže, z nichž někteří byli zraněni při přestřelce, odvezli do kasáren ve Velkém Újezdě. Zde prošli nelidským mučením. Gestapáci identifikovali Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním zacházeli obzvláště krutě. Otto pravděpodobně neprozradil své skutečné jméno ani jména těch, kteří je během tří let podporovali. Nejspíš tak zachránil zbylé členy rodiny i další osoby před popravou, sám ale krutému osudu neunikl.

Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“ Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu a jejich těla hodili do boudy. Tu polili benzinem a zapálili. Pár dnů po osvobození, 12. května, vyšla pravda o této hrůze najevo.

Ze spáleniště byly vyzdviženy ostatky zavražděných, přivolaný lékař konstatoval, že většina kostí byla ještě před smrtí zlámána, některé muže upálili zaživa. Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé ze širokého okolí. Ostatky obětí byly uloženy v hromadném hrobě v Tršicích, kde je dodnes připomíná pomník.

Pohřeb obětí zákřovského masakru 14. května 1945. Foto: Paměť národa
Pohřeb obětí zákřovského masakru 14. května 1945. Foto: Paměť národa

V Zákřově se situace po zatčení mužů neuklidnila. Místní lidé se od 19. dubna schovávali po sklepích, často přišli o veškeré jídlo a oblečení. Svatava Kubíková, rozená Marková, vzpomínala na poslední dny války: „Ještě po té hrůze vždycky večer zase přijeli ,vlasovci‘ na koních a jezdili po dědině. Tož žádný nevylezl. Každý se bál a my jsme chodili spávat do sklepa.“

Do posledních dnů se kolem vsi střílelo. „Až jednou přišel soused, zaklepal na okno do sklepa a volal: ,Ženský, nebojte se a vylezte ven! Už je tady Rudá armáda.‘“

Ve vsi nebylo bezpečno ani pro Wolfovi, kteří se museli ukrývat opět v lese. Konec dubna a začátek května byl tehdy mimořádně chladný, některé dny mrzlo a padal sníh, takže na samotném konci války zažívali největší hlad a strádání. Svůj úkryt mohli definitivně opustit až 8. května. Otec Bertold Wolf prý tehdy v euforii běhal po Tršicích a mával hůlkou. To ale ještě netušil, že se za pár dnů dozví o tragickém konci syna Otty. Navíc zjistil i to, že jeho nejstarší syn Kurt Wolf padl v březnu roku 1943 v bitvě u Sokolova.

Vesnice vdov

Ztráty s koncem války počítali i zákřovští, rodiny přišly během války o otce, syny, sourozence. „Tady byla vesnice vdov,“ vzpomíná Zdeňka Calábková, kterou zákřovský masakr připravil o tatínka. „Maminka byla hodně nemocná, takže jsme si užili víc toho zlého než dobrého.“  Zdeňka se bála chodit i do školy. Každý sebemenší zvuk jí totiž připadal jako střelba.

Otakar Švarc na vojně v roce 1952. Foto: Paměť národa
Otakar Švarc na vojně v roce 1952. Foto: Paměť národa

Zdeňce zůstal alespoň domov, i když vyrabovaný. Rodina Švarcových přišla o statek a ze čtrnáctiletého Otakara se stal sirotek. Matka mu zemřela již dříve, otec a bratr byli mezi umučenými v Kyjanici. Spolu s mladší sestrou skončili u příbuzných v sousední vsi. Když Otakar po létech vypráví, jak jezdil do učení vždy ve stejných šatech, ve kterých pracoval, zatímco jeho spolužáci měli krom pracovního úboru vždy i čisté oblečení, cítíme v jeho vyprávění hořkost a dodnes nevstřebaný pocit nespravedlnosti.

Otakar na vojně nastoupil na brigádu do dolů a po čase se přestěhoval do severních Čech a s příbuznými ze Zákřova a okolí načas přerušil veškeré kontakty. Dodnes nedokáže pochopit, proč právě jejich statek byl do základu zničen. Domnívá se, že vypáleno mělo být právě sousední stavení Oherových, a to právě možná kvůli ukrývání rodiny Wolfových.

Dosavadní historický výzkum ale tuto domněnku nepotvrzuje. Spíše se soudí, že kozáci ani místní gestapáci o ukrývání Wolfových nevěděli. Z Ottova deníku víme, že o jejich pobytu a skrýších věděly desítky vesničanů z Tršic i Zákřova. Že se podařilo před nacistickými úřady tříleté ukrývání čtyřčlenné rodiny na poměrně hustě osídleném moravském venkově utajit, můžeme i dnes považovat za malý zázrak.

Otec Bertold a matka Růžena se nikdy se ztrátou syna zcela nevyrovnali. Maminka zemřela počátkem 50. let, otec, který se po válce ujal role kantora v olomoucké židovské obci, zemřel o deset let později. Před smrtí nechal pořídit přepis deníku, který objevili badatelé až v 80. letech minulého století.

Před dvaceti lety v květnu 2000 se konala v Tršicích velká sláva. Velvyslankyně Státu Izrael v ČR, její excelence paní Erella Hadar, předala v obřadní síni tršického zámku vyznamenání místním hrdinům, kteří se v letech 1942–1945 podíleli na záchraně židovské rodiny Wolfových. Medaile, čestná vyznamenání a tituly Spravedlivý mezi národy jim udělil Památník mučedníků a hrdinů holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě. Oceněni byli pan Jaroslav Zdařil, manželé Oldřich a Marie Oherovi i manželé Marie a František Zbořilovi, všichni in memoriam. Zachránkyně Ludmila Tichá Chodilová si jako jediná tehdy převzala medaili osobně.

Ottova sestra Felicitas si po válce otevřela v Olomouci módní salón, který jí komunisté znárodnili. Roku 1969 se odstěhovala do USA. Po celou dobu uchovávala originál bratrova deníku a fotokopii dala k dispozici pro účely publikování. Deník Otty Wolfa vyšel poprvé knižně v roce 1997, části deníku byly publikovány i v zahraničí a dočkal se i filmové adaptace. V roce 2012 byl na místě lesního úkrytu Wolfových mezi Zákřovem a Tršicemi vybudován památník.

Mohl za tragédii „konfident“ Hodulík?

Počátkem 50. letech projednával případ zákřovského masakru okresní soud v Olomouci. Gestapák Josef Geppert i jeho pomocník Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Doživotní trest pak soud vyřkl nad Bedřichem Hodulíkem, pokrývačem z Tršic.

Ten se oné osudné noci z 18. na 19. dubna ocitl v Zákřově. V osadě se střílelo, vypukl požár viditelný do sousedních Tršic a Hodulík, který večer předtím trávil v tršickém kině, podle svých slov spěchal na místo, aby pomohl s hašením. Zatkli ho spolu s dalšími muži a převezli k výslechu. Byl pak mezi čtveřicí mužů, které gestapáci propustili, a unikl tak hroznému konci v Kyjanici (společné měli to, že nebyli ze Zákřova).

Bedřich Hodulík. Foto: Paměť národa
Bedřich Hodulík. Foto: Paměť národa

Po válce na něj padlo podezření, že právě on spolupracoval s gestapem, a je tak spoluzodpovědný za Zákřovský masakr. Odseděl si deset let v jáchymovských lágrech, propuštění se dočkal na amnestii v roce 1962. Celý zbytek života se pak snažil o očištění svého jména. Žádal o obnovu soudního procesu, ale jeho soudní spis nebylo možné dohledat. Nikdy prý nedostal ani svůj rozsudek. Když se chtěl vrátit do Tršic, místní obyvatelé ho odmítli, a tak si koupil pozemek v Bystřici u Benešova, kde žil až do konce života. 

Dokumentaristovi Paměti národa Janu Kvapilovi se před nedávnem podařilo zaznamenat vzpomínky Rostislava Čapka, tršického rodáka a zetě Bedřicha Hodulíka. Ten je dodnes přesvědčen o tchánově nevině a snažil se o očištění jeho jména. Rostislav se narodil v roce 1931, na válečné roky v Tršicích si vzpomíná, přímým svědkem zákřovského masakru ale nebyl. V roce 1952 si vzal dceru Bedřicha Hodulíka, svatbu prý uspíšil kvůli probíhajícímu soudnímu procesu – rodina Hodulíkových žila s cejchem kolaborantů, přišli o dům. „Věděl jsem, jak to bylo, a nechtěl jsem ji nechat v takový situaci.“

Paměti národa poskytl Rostislav Čapka cenné dokumenty, které lze najít v dodatečných materiálech u jeho příběhu. Najdeme zde vlastnoručně psanou obhajobu Bedřicha Hodulíka, ukázky ze soudního spisu včetně záznamů řady svědeckých výpovědí lidí z Tršic i okolí, vesměs vyznívajících v neprospěch obviněného, i písemnosti dokládající snahu o revizi procesu, ke které ovšem nakonec nikdy nedošlo. Z dokumentů vystupuje Bedřich Hodulík jako rozporuplná postava, v jeho příběhu najdeme řadu bílých míst z let válečných i těsně poválečných.

Naprostá většina svědků tehdejších událostí je už dávno po smrti, a tak se už nejspíš přesně nedozvíme, zda-li za tragédii a smrt devatenácti nevinných lidí v samém sklonku války mohlo udání místních, neopatrnost partyzánů, léčka nastražená na zákřovské v podobě domnělého „partyzána“, ve skutečnosti však příslušníka kozáckého oddílu, kterému místní důvěřovali, nebo souběh těchto okolností.

Stejně tak zůstává otázkou, nakolik se „soudně uznaný kolaborant“ Bedřich Hodulík podílel na zákřovské tragédii, anebo se stal obětním beránkem některých místních obyvatel, kteří se tím, že ukázali na domnělého viníka, snažili sami skrýt svou problematickou minulost z válečných let.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!