Jako blízcí přátelé Havlových by se Maněnovi účastnili volby Václava Havla prezidentem přímo na Hradě. Kvůli anonymním hrozbám, že Hrádeček vyletí do povětří, ho místo toho dnem i nocí hlídali.
„Zajímavé bylo,“ vybavuje si ten den Vlasta Maněnová, „že se na Hrádeček vetřeli nějací chlapi. Nikdo je neznal. A že budou také hlídat. Ti dva chlapi se však po celou dobu tvářili velmi kysele. Po skončení volby rychle odešli. Nikdy už jsem je pak neviděla. Do dneška nevím, co tam vlastně pohledávali.“ Hrozby se nakonec nenaplnily, a tak se mohlo slavit na Hradě i na Hrádečku.
Volba Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989 vypadala i z té velké dálky stále jako neskutečný sen. Vlasta Maněnová se usmívá, když zpětně rozpomíná na památný den, kdy komunističtí poslanci zvolili ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně Václava Havla prezidentem tehdy ještě Československé socialistické republiky.
„Televizi jsme museli přivézt, na Hrádečku nikdy nebyla. Dívali jsme se na televizi a byli jsme v euforii. Nenapadlo nás, že by se to někomu nemohlo líbit. Nám se na tom líbilo všechno. I Václavovy krátké kalhoty,“ připomíná Vlasta Maněnová slavnostní vojenskou přehlídku na třetím nádvoří Pražského hradu, která se zapsala do historie díky jeho krátkým kalhotám. Václav Havel si z nervozity kalhoty svého nového obleku vytáhl moc vysoko, až to vypadalo, že má nohavice příliš krátké.
Při vzpomínce na dnes už legendární kousek oděvu vstává a vytahuje Havlovy kalhoty ze skříně. Přátelství s Václavem Havlem a jeho ženou Olgou jí přineslo nejenom možnost držet prst na tepu dějin, ale i jedny proslavené krátké kalhoty.
Pocity bezmoci střídaly chvíle štěstí
Vlasta Maněnová prožila svůj život tak trochu jako absurdní drama z pera Václava Havla. Narodila se v roce 1948 v obci Dolní Branná u Vrchlabí a přes pohnutou dobu prožila hezké dětství i studentská léta, která považuje za „báječný skleník“. Svobodná léta na vysoké škole zarazila vážná nemoc a pražské jaro sovětské tanky.
„Byli jsme všichni naivní a mysleli si, že svět nás přece takto nenechá,“ vzpomíná Vlasta Maněnová na rok šedesát osm. Žila v té době již v Trutnově a vedle frustrace si vybavila i pocit pýchy po vítězném hokejovém zápase nad Sovětským svazem v roce 1969, po kterém „táhl“ na kasárna okupantů dav lidí. „Včetně staré babičky z místní fary všichni křikem vyzývali vojáky k odchodu.“
Podepsala v té době všechny možné petice i žádosti o plebiscit. Po pár měsících však bylo jasné, že se zlatá šedesátá nevrátí.
Začalo tak trochu nuceně klidné období. Vlasta nastoupila jako učitelka a v roce 1974 se provdala za Antonína Maněnu. V témže roce se také seznámili s Havlovými. Trutnovská knihovnice Jana Hošková odvážně podpultově půjčovala samizdatovou literaturu, kterou jí dodával Václav Havel. Když jednou Maněnovi vraceli Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále, knihovnice jim řekla, ať knihu vrátí přímo na Hrádeček. Dali se při té příležitosti s Olgou Havlovou do řeči a padli si do oka. „Olga byla opravdu můj šálek čaje. Měla jsem je oba ráda.“
Václav Havel však nechtěl Maněnovy zatahovat do nějakých politických akcí. Vlasta Maněnová dělala s Olgou Havlovou spoustu praktických věcí – vaření, úklid, nakupování a obě rodiny spolu trávily i dovolenou. Maněnovi pomáhali také poměrně často s údržbou Hrádečku. Většina řemeslníků se totiž bála na Hrádeček vstoupit. Nikdo nechtěl mít problémy. Antonín Maněna byl zručný a měl kamarády, kteří tam kvůli němu byli ochotni jít pracovat.
Vlasta Maněnová přesto pomáhala i v situacích, kdy to nebylo zrovna bezpečné. V Trutnově probíhal v osmdesátých letech politický proces, kterého se chtěl Václav Havel zúčastnit. Musel se skrývat dva dny u známých v Trutnově. Obával se totiž oblíbené preventivní vazby na dvacet čtyři hodin. Vlasta Maněnová jej po celou tu dobu tajně zásobovala jídlem.
I když oba brali nepříjemnosti spojené s tehdejším režimem s nadhledem, někdy šlo opravdu o život. Vlasta Maněnová vzpomíná, jak jednou přišli na závažnou poruchu na autě, která se ukázala jako záměrná sabotáž: „Mohli jsme být mrtví. Když vám někdo v autě povolí úmyslně šrouby, tak je to v podstatě pokus o vraždu. A to s námi mohli také jet v autě další lidi, dokonce i děti!“
Přátelství z Hrádečku vydrželo i na Hradě
Znenadání tu byl 17. listopad a kolo dějin se začalo obracet. „Ještě na jaře byl Václav Havel ve vězení a najednou přijel manžel z Prahy se zprávou: 'Představ si, říkala mi Olga, že jsou ze všech stran tlaky. Oni chtějí Vaška za prezidenta.' Znělo to jako pohádka,“ vzpomíná Vlasta Maněnová.
Nedlouho po druhé volbě Václava Havla prezidentem se Antonín Maněna stal velitelem hradní policie. „Dneska to beru, že se mi o tom jen zdálo. Najednou být někde uprostřed dění. A navíc u nás se vždy vzhlíželo k prezidentovi jako k určité autoritě. Byla to nepředstavitelná věc. Když vidíte to zákulisí. To je sen. Jsem holka z vesnice. Já jsem se o Václava strašně bála, aby neudělal něco, za co by ho mohli lidé pomlouvat. Bojíte se jako o dítě, aby něco někde neřeklo.“
Bylo to přátelství na celý život. Prožívali s Havlovými společné radosti a doprovázeli je i při jejich odcházení. Po smrti Olgy poprosil Václav Havel Vlastu Maněnovou, aby to po Olze na Hrádečku dala do pořádku. „Říkal mi: 'Kdo to má jiný udělat než ty!'“ vzpomíná na těžkou dobu Vlasta Maněnová a dodává:
„Pamatuji si do dneška, jak jsem to tam všechno měla v tom Olžiným pokoji na jedné kupě a najednou to byl takový mejdan s Olgou. Najednou to nebylo tak těžké. Jako bych tam byla s ní. Na všechno jsem společně s ní znovu vzpomínala. Byl to takový poslední večírek.“
Na Olgu myslí každý den a vroucně vzpomíná i na jejího muže. „Byla jsem u Václava dva dny před jeho smrtí na Hrádečku a držela jsem ho za ruku. Do dneška tu jeho ruku cítím.“
Krátké kalhoty zůstanou jedním ze symbolů „sametu“ a Václava Havla, ale pro Vlastu Maněnovou mají význam artefaktu, za nímž se skrývá dlouhý příběh upřímného přátelství.