„Konečné řešení“ začalo… 80 let od Wannsee

Wannsee. Z Berlína sem dojedete S-Bahnem za pár minut. Na konci 19. století začala zlatá doba místa u dvou jezer na řece Havole. Významní bankéři, průmyslníci, herci, ti všichni si zde od známých architektů nechávali stavět luxusní vily.

Pojďme po šipkách, které vás od nádraží dovedou k památníku konference ve Wannsee. Procházíme mezi pěknými, udržovanými vilami, u řady z nich jsou na jezeře velké plachetnice. Celé místo působí odpočinkově, zvlášť v letních měsících. Na ulicích nepotkáváme moc lidí. Pak dojdeme k vile, kde 20. ledna 1942 proběhla konference ve Wannsee. Plány na zavraždění milionů Židů zde získaly přesné kontury, konferenci dnes pokládáme za jednu z klíčových událostí historie holokaustu.

Událost je stále předmětem výzkumu historiků, protože i po vydání řady studií zůstávají některé otazníky. Reinhard Heydrich, šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, pozval do Wannsee zástupce říšských ministerstev vnitra, spravedlnosti a zahraničí, představitele několika úřadů i německých policejních složek z Polska a Lotyšska. V úterý 20. ledna 1942 do vily u jezera přijelo 15 mužů, kteří jednali pouze 90 minut, jejich setkání přesto vstoupilo do světových dějin. Přitom chybělo velmi málo a o konferenci ve Wannsee se svět nikdy nedozvěděl. Jediný doklad o jejím konání totiž unikl díky náhodě.

Adolf Eichmann, vedoucí židovského referátu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, průběh jednání zapisoval, ze zápisu pak připravil patnáctistránkový protokol. Nejde tedy o stenografický záznam, ten dochován není. Fakticky je to zápis na základě Eichmannových poznámek, a proto dodnes přesně nevíme, co vše při setkání ve Wannsee zaznělo.  

Protokol, který měl zmizet

Eichmann připravil 30 výtisků protokolu, které předal všem účastníkům, přičemž dokumenty měly být vedeny jako přísně tajné. Zúčastnění patrně na konci války všechny výtisky zlikvidovali. Až na jeden s označením číslo 16. Ten objevili američtí vyšetřovatelé v březnu 1947 při pátrání v archivu říšského ministerstva zahraničních věcí. Zůstal zachován především proto, že jeho držitelem byl Martin Luther, který jel do Wannsee z pozice podtajemníka říšského ministerstva zahraničních věcí. V roce 1943 byl ale zatčen kvůli intrikám proti svému šéfovi, ministru zahraničních věcí von Ribbentropovi, a dokonce v roce 1944 skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jako jediný účastník jednání tedy nemohl svůj výtisk na jaře 1945 zlikvidovat. 

Vyšetřovatelé protokol konference objevili v roce 1947 a byl to pro ně velký úspěch, získali tak totiž důležitý důkazní materiál. 

Adolf Hitler rozkazy o Židech písemně nedával. Nacisté ve vyhlazovacích táborech likvidovali evidenční kartotéky vězňů. Z archivů říšských úřadů zmizela řada dokumentů týkajících se holokaustu. S touto skutečností dodnes operují popírači holokaustu: tvrdí, že chybí písemné důkazy, a ať jim například někdo doloží, kdo kdy byl zlikvidován v Osvětimi či jiném vyhlazovacím táboře, a jaké prý byly přesné počty obětí. Je historickou skutečností, že v případě řady Židů z protektorátu je posledním údajem z jejich života, který máme, datum jejich transportu z ghetta Terezín do některého vyhlazovacího tábora. Často pak ale chybí konkrétní datum, kdy byl tento člověk v určitém táboře zabit. Přeživší Židé proto pak po válce často nebyli schopni úřadům doložit, že jejich blízký příbuzný skutečně zemřel. 

Protokol konference ve Wannsee byl v roce 1947 vnímán jako dokument, který ukazuje nacistický plán konečného řešení židovské otázky. Je nutné si uvědomit, že v měsících před konferencí ve Wannsee ale velké masové vraždy Židů už probíhaly – Kamenec-Podolský (srpen 1941, 23 tisíc zavražděných Židů), Babij Jar u Kyjeva (září, říjen 1941, 34 tisíc obětí), Rumbula u Rigy (listopad, prosinec 1941, 25 tisíc zabitých Židů). Od prosince 1941 byli Židé zabíjeni plynem v polském Chelmnu. Na obsazených územích Nacisté Židy soustředili do ghett, jejichž kapacita absolutně nepostačovala. V té době byly již také opuštěny plány, že by evropské Židy bylo možné odvézt na africký ostrov Madagaskar. Boje o Moskvu také ukazovaly, že obsazení Sovětského svazu zdaleka nebude tak rychlou záležitostí, jak se to v prvních měsících po agresi v červnu 1941 nacistům jevilo, tím ale padala jedna z uvažovaných možností, totiž transport Židů na Sibiř.     

Patnáct mužů, kteří se sešli ve vile na břehu jezera ve Wannsee, ovšem nerozhodovalo o genocidě Židů, protože ta už probíhala. Původním termínem setkání měl být již 9. prosinec, na toto datum byla rozesílána pozvánka. Vzhledem k útoku na Pearl Harbor ale bylo rozhodnuto o posunutí termínu. Podle historiků byla jedním z důvodů změny termínu možná neúčast některých pohlavárů, vzhledem k situaci totiž mohli být povoláni na jednání říšského sněmu. Nejistý byl také další vývoj válečných událostí. Jako nový termín byl stanoven právě 20. leden 1942. 

Proč zrovna vila ve Wannsee? V roce 1914 ji nechal vybudovat podnikatel Ernst Marlier, vilu s pozemkem pak prodal, novým majitelem se v roce 1921 stal Friedrich Minoux, generální ředitel koncernu Stinnes. Ten byl ovšem v roce 1940 kvůli finančním machinacím odsouzen a z vězení vilu prodal (i když fakticky zaplaceno nedostal) nadaci Stiftung Nordhav, kterou založil Reinhard Heydrich. Vila pak sloužila jako rekreační objekt pro členy SS a jejich rodiny. Heydrich tedy svolal konferenci na „své“ území, měla probíhat v maximálním utajení, místo mimo Berlín proto bylo pro její pořádání velice vhodné. 

O čem se jednalo?            

Podle protokolu z konference mluvil hlavně Heydrich, který všem zúčastněným hned na začátku zdůraznil, že byl maršálem Göringem jmenován pověřencem pro konečné řešení židovské otázky. (Tento termín si nacisté zavedli a v úřední komunikaci jej používali.) Shrnul, co v této věci již bylo vykonáno, a shrnul další cíle. Součástí protokolu jsou číselné přehledy o počtu Židů v Evropě podle jednotlivých zemí, tento přehled měl dvě části – nejprve vypočítával počty v zemích již obsazených nacisty a poté v dalších evropských zemích (včetně Velké Británie a Irska). Podle přehledu se konečné řešení tedy mělo týkat 11 milionů Židů. Protokol také formuluje, co se s evropskými Židy bude dít. 

Smrt miliónů Židů je tedy schována pod formulaci o přirozeném úbytku. Dále se v protokolu uvádí, že určitý počet Židů v každém případě nakonec zbude a že s tímto zbytkem se bude muset vhodně naložit, protože nepochybně půjde o nejodolnější část. „Při praktickém provádění konečného řešení bude Evropa pročesána od západu na východ. Území říše včetně Protektorátu Čechy a Morava musí mít přednost, a to třeba už jen z důvodů bytových a z důvodů jiných sociálně-politických potřeb. Evakuovaní Židé budou dopraveni vlakem nejprve do takzvaných tranzitních ghett a odtud budou odvezeni dále na Východ.“ 

Podle protokolu se počítalo s tím, že Terezín bude sloužit jako starobní ghetto pro Židy starší 65 let. Stanovení termínu začátku evakuačních akcí bude podle dokumentu záviset na vývoji vojenské situace. Odborníci z ministerstva zahraničí se měli s příslušnými referenty bezpečnostní policie a Sicherheitdienstu domluvit o způsobu konečného řešení v evropských zemích Říší obsazených a v zemích pod jejím vlivem. Podle protokolu se na konferenci hodně mluvilo o vyřešení otázek spojených se smíšenými manželstvími a míšenci. V tomto případě se důsledně stanovovalo, co se má dělat s míšenci 1. a 2. stupně, co s jejich partnery a dětmi, v protokolu najdeme i formulace o evakuaci na východ nebo o násilné sterilizaci. Představitelé říšské moci z Generálního gouvernementu požadovali, aby řešení židovské otázky začalo v Polsku, kde byla velká koncentrace Židů. 

Adolf Eichmann pak ve svém procesu v Jeruzalémě v roce 1961 uvedl, že na závěr jednání si přítomní včetně spokojeného Heydricha připili koňakem…  

Při čtení tohoto protokolu nenajdeme žádné přímé formulace o způsobu zabíjení, o budování vyhlazovacích táborů, přípravě plynových komor. Mezi veřejností je dnes možná dost rozšířena představa, že tyto body byly obsahem jednání. Nikoliv. V protokolu konference nic takového nenajdeme. V kontextu doby si ale účastníci museli dobře uvědomovat, co se za těmito formulacemi skrývá, vraždění Židů po tisících v té době na různých územích už probíhalo. Nemáme stenografický záznam, a proto už nikdy nezjistíme, jestli se při jednání opravdu pracovalo s výše uvedenými zdánlivě „jemnějšími“ formulacemi, a zda nebyly používány jiné, které Eichmann do protokolu ale nezahrnul. Protokol také upravoval sám Heydrich. 

Historici se dnes také zabývají otázkou, proč Heydrich toto jednání vůbec svolal, jaký byl jeho cíl. Jedním z důvodů podle historiků bylo, že Heydrich chtěl jasně prezentovat své mocenské postavení jako hlavního pověřence pro řešení židovské otázky. Druhým důvodem mohla být jeho potřeba do akce zapojit i další říšské úřady, aby i ty měly za provádění konečného řešení odpovědnost. Důležitým bodem jednání určitě byla i otázka židovských míšenců a přístupu úřadů k nim. Konference měla celkově zajistit hladkou spolupráci říšských úřadů při konečném řešení židovské otázky. Historici dokládají, že záležitosti dohodnuté ve Wannsee se v následujících měsících skutečně začaly v činnosti jednotlivých úřadů a ministerstev projevovat.  

Jak se konference připomíná?

Vila ve Wannsee je dnes památníkem, kde najdete stálou expozici o průběhu konference i průběhu samotného holokaustu. Nachází se zde rozsáhlá knihovna k tematice holokaustu a památník také připravuje řadu vzdělávacích akcí. Ke konferenci se vracejí historici z různých zemí ve svých knihách a studiích. 

Současně se připomíná i méně tradičně, zájemci se i v české verzi mohou seznámit s komiksem Wannsee, který připravil Fabrice Le Hénanff. Komiks má hodně didaktický charakter a vedle konference prezentuje i řadu dalších klíčových událostí předcházejících jednání ve Wannsee. Paul Mommertz napsal v roce 1984 o konferenci divadelní hru, kterou pak uvedla řada německých divadel. Podle hry také režisér Heinz Schirk natočil oceňovaný televizní film. V roce 2001 televizní společnost HBO natočila snímek Conspiracy (u nás byl uváděn jako Konference ve Wannsee), kde hrají známí herci Kenneth Branagh (jako  Heydrich), Colin Firth, Stanley Tucci. Zajímavé je, že snímek působí jako hraná rekonstrukce konference, všechny dialogy jsou ale samozřejmě fantazií tvůrců, i když divák získá dojem, že sleduje přesnou rekonstrukci konference. 

Můžeme uvést i český příspěvek k připomínce události: Filip Nuckolls a Vladimír Čepek z Činoherního studia v Ústí nad Labem připravili inscenované čtení Konference ve Wannsee, které poprvé uvedli v roce 2008. Vystupuje v něm patnáct herců, kteří divákům prezentují průběh konference podle pohledu tvůrců. Divadlo uvádí představení jen jednou ročně, a to při lednovém výročí konference.