Holocaust se může opakovat – jiným způsobem na jiném místě

/ /
Tomáš Radil v Osvětimi
Tomáš Radil v Osvětimi
zdroj: Paměť národa / archiv paměntíka

Tomáše Radila ve věku 13 let deportovali s celou rodinou do Osvětimi. Zatímco velká část příbuzných se odtamtud nikdy nevrátila, pamětník se dočkal osvobození. Několikaměsíční osobní zkušenost s nacistickou genocidou jej ovlivnila na celý život.

Vedle své profese neurofyziologa se zabýval holocaustem a různými aspekty tohoto důkladně naplánovaného a propracovaného vyhlazovacího mechanismu – formální organizací deportací i správy v táborech, psychologickou manipulací i snahou rozštěpit lidské společenství na elementární jednotky – a obrannými mechanismy, které si vězni v daných podmínkách vybudovali, aby přežili. 

Stačilo sedm týdnů 

Tomáš Radil vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan (maďarsky Parkany), dnešním Štúrovu. Narodil se jako jediný syn do židovské rodiny, ve které se mluvilo slovensky i maďarsky. Na podzim roku 1938 Parkan po vídeňské arbitráži připadl Maďarsku. V březnu 1944 pak Horthyovské Maďarsko obsadili Němci. S jejich příchodem se zostřila protižidovská opatření, která vrcholila deportacemi do vyhlazovacího tábora v Osvětimi a končila jejich selekcí a hromadnou vraždou. 

Profesor Radil upozorňuje na rychlost, s jakou byla zkáza židovského obyvatelstva provedena: „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území s výjimkou Budapešti. Nebylo k tomu potřeba mnoho lidí, ale výkonný a funkční aparát, a především vnucení postupu ,menšího zla‘ židovským představitelům, kteří byli přinuceni sami zorganizovat zničení svých vlastních lidí i sebe samotných.“

Významnou roli podle něj sehrál i fakt, že se nacistům dařilo Židy držet v určité nevědomosti. Do transportů si s sebou mohli vzít zavazadlo o váze 50 kg na osobu. Každý si s sebou tedy vzal to nejlepší. Kdyby lidé  tušili, co je čeká, stačilo, aby si pár desítek osob s sebou vzalo pilky a podobné předměty a zbraně, pomocí nichž by se dostali z vlaků během transportu a postavili se dohlížejícím nacistickým vojákům, kteří byli vždy v poměrně malém počtu.

Právě během dvoudenní cesty dobytčákem, kterým odjela v červnu 1944 celá rodina, začalo být zřejmé, že je v cíli nečeká nic dobrého. Podle profesora se jízdní řády vlaků do Osvětimi řídily kapacitami tamních krematorií, jinak by překonání relativně krátké vzdálenosti netrvalo dva dny a dvě noci. Tolikrát popisovaná situace při příjezdu nových transportů do vyhlazovacího tábora se stala součástí dobře promyšleného likvidačního plánu.

„Vlaky přijížděly většinou v noci, silné reflektory namířené na rozespalé a nic nechápající lidi, neustálé pobíhání komand v příšerných mundůrech, křik, brutalita, zmatek, spěch a snaha vyvolat paniku, to vše mělo napomoci k ještě většímu šoku a ochromení nově příchozích.“

Skrze zmatek, paniku a stres tak byla formována bezbranná masa lidí již od samého počátku, byl přesvědčen Radil, a dobře promyšleným prvkem celého mechanismu bylo i časté opakování selekce. Všichni, kdo prošli selekcí, během ní zažili takový stres, že jen byli rádi, že ten den přežili, a jinak jim bylo vše jedno, vzpomínal. Vedlo to podle profesora Radila úspěšně k tomu, že celá masa byla těmito psychologickými prostředky znehybněna, a vyloučila se tak jakákoli snaha o odpor či záchranu těch, kteří neprošli.

Číslo znamenalo novou identitu

Rychlost, s jakou se procedury po příjezdu odehrávaly, vycházela z pevného řádu a rutinního opakování celého procesu. Příjezd do Osvětimi, selekce, vražda v plynové komoře a spálení těl v krematoriu – to vše se odehrálo během dvou či tří hodin. „To, co popisuji, trvalo v reálném čase zhruba tak dlouho jako tento rozhovor… Než nás vykoupali, příbuzní už za tu dobu byli zavražděni. A my jsme nic nevěděli.“

Tomáši Radilovi tehdy život zřejmě zachránila lež: včas si uvědomil, že jako třináctiletý kvartán z gymnázia by moc šancí mít nemusel.  A tak nahlásil, že je mu 16 let a učí se zámečníkem, doufal, že by nacisté mohli usoudit, že se jim bude hodit. Plán mu vyšel. Po selekci, jíž z rodiny prošli už jen jeho otec a strýc, pokračovalo vše podle přesně stanoveného plánu: „Svých práv i majetku byl člověk dávno zbaven. Ve vlaku se stal jednou z položek na seznamu, beze jména. Do doby, než člověk dostal tetování na předloktí, nebyl nic. Teprve vytetované číslo mu dodalo v nastalé situaci novou identitu.“

Tomáš Radil ve studiu během natáčení v roce 2014. Zdroj: Paměť národa
Tomáš Radil ve studiu během natáčení v roce 2014. Zdroj: Paměť národa

Brzy se dostal do tzv. bloku mladých, do kterého vybrali asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let. Hoši nepracovali a účel tohoto bloku mu zůstal nejasný. V lágru se musel člověk rychle zorientovat, bez znalosti situace se nedalo přežít. Povinnost seznámit nováčky s realitou lágru připadla starším vězňům, kteří nechápajícím táborovou realitu vysvětlili: „Ptal jsem se jiného kluka v mém věku: ,To jsou nějaké továrny?‘ ,Ne, to nejsou továrny, to jsou krematoria. Tam spalují mrtvoly.‘ Nechápal jsem: ,Kde berou ty mrtvoly?‘ On mi říká: ,Ty nevíš, o co se jedná. Musíš to pochopit. Ten kouř a ten divný pach, který je tady neustále cítit, to pálí lidi z transportu, kterým jste přijeli. To jsou tvoji příbuzní, ten kouř je z jejich těl.‘“

Jednotlivec neměl šanci

Vědomí situace a její přijetí se stalo základní podmínkou přežití. Druhou podstatnou podmínku představovalo vytváření menších společenství. Sounáležitost a přátelství mezi vězni byly obrannou reakcí na opatření, které bylo součástí táborové decimační praxe, totiž snahy rozbít společenství na nejmenší možnou části, tedy osamocené jedince. Profesor Radil připomíná: 

„Jednotlivec sám neměl šanci. Pouze vzájemná podpora vedla k možnosti přežít. Rozbití skupiny na prvočinitele vyvolalo obranný mechanismus, opětovné sdružování. Malé skupiny si často vytvořily i jakési autonomní desatero, redukované na tři nepsaná, ale dodržovaná pravidla: Nepokradeš. Neuškodíš. Pomůžeš, pokud sám sobě neuškodíš.“

Protipól sdružování představovaly neustálé selekce coby nástroj psychologické manipulace s vězni. Selekce rozbily i skupinku pěti chlapců, k nimž se Tomáš tehdy připojil. Ve vzpomínkách pamětníci často popisují, že selekce byly otázkou kombinace štěstí i náhody, profesor Radil toto tvrzení upravuje: „Při jedné selekci neprošel kamarád jen proto, že byl o pár centimetrů nižší než laťka přitlučená k tyči, které se měl vězeň hlavou dotknout. Další selekcí jsem neprošel já. Už jsme byli připraveni a čekali v baráku na cestu do krematoria. Přišel tam lékař, ze šesti set lidí vybral asi třicet, kteří nastoupit nemuseli. Mě mezi nimi.“ Profesor Radil se domníval, že i u takto zdánlivě nahodilé situace člověku zůstával určitý, byť malý prostor k aktivnímu působení potenciálního odsouzeného na selektora: byl přesvědčen, že na něm bylo znát, že není zlomen, že chce žít, což pro nacisty znamenalo, že se jim ještě může hodit.

Kdybychom měli flintu, zastřelili bychom ho?

Po asi půl roce v bloku mladých ve vyhlazovacím lágru Osvětim-Birkenau se dostal do hlavního tábora Osvětim I. Tam se také 27. ledna 1945 dočkal osvobození Rudou armádou. S tímto dnem má profesor Radil také spojen zážitek ilustrující morální dilemata v nové realitě.„Spolu s dalším chlapcem jsem toho dne dopoledne dostal od utajené organizace vězňů za úkol hlídat vrata do tábora s nápisem Arbeit macht frei. Koukám z okna a vidím německého vojáka. Jde sám a táhne za sebou pušku. Sám ve sněhovém poprašku míří k táborové bráně. Spěchá, ale utíkat už nemůže. Zavolal jsem svého kamaráda a ptal jsem se ho: ,Kdybychom tu měli flintu, zastřelili bychom ho?‘ Ten chlapec, bývalý student rabínské školy, mi vysvětlil: ,Ne, nezastřelili. Válka skončila. Je za pět minut dvanáct. To, co platí ve dvanáct, už platí za pět minut dvanáct. Proč bychom ho stříleli?‘“

Za několik dnů po osvobození tábora se Tomáš vydal domů. Vypravil se pěšky do Krakova, pak pokračoval vlakem, většinu cesty sám. Cesta byla dlouhá a během ní mu naplno propukla tuberkolóza: „Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz toho, jak jsem putoval domů. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ V Parkanu pracoval v repatriačním centru pro navrátilce, později se doma sešel se strýcem a otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Matka a velká část rodiny zahynula v Osvětimi.

Budovat a udržet kolektivní paměť

Tomáš Radil posléze absolvoval lékařskou fakultu. Skoro šedesát let pracoval jako vědecký pracovník se specializací na výzkum mozku. Posledních několik let se paralelně zabýval problematikou holocaustu a sociální psychologií genocid. O tomto tématu přednášel doma i v zahraničí. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi

Obálka publikace Ve čtrnácti sám v Osvětimi vydané v  nakladatelství Academia. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Obálka publikace Ve čtrnácti sám v Osvětimi vydané v nakladatelství Academia. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

„Knihu jsem psal spíš jako příběh těch, kteří se nevrátili, a také jako součást historické paměti než jako autobiografii vlastní. To, že si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“ Profesor Tomáš Radil byl přesvědčen, že sdílení zkušeností předků se může stát součástí identity potomků – jako se to stalo jemu na základě vyprávění zážitků dědečka z první světové války a jako se to stalo jeho dětem a vnoučatům na základě jeho vyprávění o jeho zkušenostech během holocaustu. Proč toto sdílení považoval za důležité? 

Domníval se, že tvrzení o jedinečnosti Šoa je mylné: „Holocaust se může opakovat – jiným způsobem na jiném místě.“ Upozorňoval přitom na nebezpečnou kombinaci zoufalství a nenávisti: dostanou-li se lidé skrze manipulaci na pokraj zoufalství, mohou dělat hrůzostrašné věci. Zároveň byl přesvědčen, že sociální nenávist, která bývá v počátku takových událostí, se sčítá, tedy že i nesourodé skupiny se mohou sejít ve své nenávisti k jedné oběti, a „tato globalizace nenávisti“ může zlikvidovat celé národy, a proto spatřoval takový význam v budování a udržování kolektivní paměti.