Pavla Glazarová-Fröhlich se narodila sedm let po válce. Přesto její život poznamenal holocaust a trauma otce, který jako jeden z mála vězňů přežil hrůzy nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka.
„Pochopila jsem to až později, po mnoha letech.“ Tato věta zaznívá ve vyprávění Pavly Glazarové-Fröhlich velmi často. Její dětství i dospívání provázelo mnoho nezodpovězených otázek.
Proč si její tatínek změnil příjmení? Proč odmítá, byť jen na krátkou chvíli, zůstat o samotě? Odkud se babička zná se všemi těmi známými spisovateli a hudebníky? A proč se maminka zlobí pokaždé, když táta pracuje na své knize, a říká, že z toho bude „nemocnej“?
„Táta o svých zkušenostech z války doma nikdy nemluvil. Velice se snažil žít v přítomnosti a vypouštět minulost,” říká Pavla Glazarová-Fröhlich.
Její otec Richard Glazar v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky zachytil svůj osud vězně v nacistickém vyhlazovacím táboře. Doma ale k tomuto tématu zachovával mlčení. Podobně jako mnoho obětí holocaustu se snažil svou rodinu ochránit tím, že před ní své vzpomínky jakoby vymazal ze světa.
Tíži, kterou si celý život nesl, tím ale smazat nemohl. A jeho dcera se tak potýká s traumatem přeživších holocaustu v druhé generaci.
Obyčejná, a přece jiná rodina
Richard Glazar po válce usiloval o maximální nenápadnost. Po tom, co prožil, už nechtěl nosit snadno identifikovatelné židovské příjmení Goldschmid.
„Řekl nám, že chtěl mít jméno, ze kterého se nedá určit národnost ani náboženská příslušnost, aby se nedal nikam zařadit,” vysvětluje dcera Pavla.
Doma se nemluvilo o politice, rodiče se nijak neangažovali. Snažili se svým dvěma dětem zajistit obyčejné šťastné dětství v domku rodiny jeho ženy se zahradou na pražské Ořechovce, kde všichni sousedé byli „strýčkové a tety“.
O válečných zkušenostech s nimi nemluvila ani babička, která také prošla koncentračními tábory. Teprve při návštěvě Terezína v devadesátých letech Pavla pochopila, že právě tady se babička seznámila s dirigentem Karlem Ančerlem, s nímž se po válce přátelila.
Ale jejich rodina se od ostatních přece jen odlišovala. Například v tom, že Richard Glazar odmítal být sám. Veškerý svůj volný čas trávil se svou ženou Zdenou, maminkou Pavly. Dokonce i když hrál tenis, musela sedět u hřiště, aby na ni přes síť viděl.
Pavla Glazarová-Fröhlich říká, že to je jedna z mnoha věcí, které pochopila až mnohem později ve svém životě. „Když je člověk sám, nemůže přežít,“ definuje otcův pocit, se kterým prožil celé poválečné období. „Za války přežívali jen díky tomu, že fungovalo kamarádství a vzájemná pomoc,” dodává.
V emigraci
V únoru roku 1969 celá rodina emigrovala do Švýcarska. Pavla krátce předtím začala studovat v Praze matematické gymnázium a najednou se musela učit tři cizí jazyky naráz: kromě němčiny také francouzštinu a angličtinu nebo italštinu.
Při prázdninové brigádě ve firmě Losinger, kde pracovala na prvních počítačích, objevila svou vášeň pro tento nový obor. “Rozhodla jsem se, že na gymnáziu skončím a půjdu programovat. Na to tenkrát žádné školy nebyly, člověk musel absolvovat jen test inteligence,” říká.
Už v devatenácti letech se provdala za Švýcara Fröhlicha, ale po sedmi letech se zase rozvedli. “Teprve potom jsem začala žít,” usmívá se. Programátorkou Pavla zůstala až do důchodového věku.
Švýcarsko se pro ni i pro její rodiče stalo bezpečným útočištěm, ale nikdy nemohlo úplně nahradit domov. Takže hned po roce 1989 začali její rodiče často jezdit do Čech. Otec navíc přivítal možnost vyprávět o svých zkušenostech z holocaustu na přednáškách, kam ho maminka vždy musela doprovázet.
Přestože se Richard Glazar snažil svou rodinu chránit před stíny z válečné minulosti, zároveň cítil silnou potřebu podat svědectví o tom, co se v Treblince odehrávalo.
Na knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky pracoval už v padesátých letech. Trvalo ale celá desetiletí, než se knihu podařilo vydat, nakonec k tomu došlo až v 90. letech.
Svědectví o hrůzách holocaustu byla za totalitního režimu nežádoucí, mimo jiné proto, že v Treblince bylo kromě Němců i mnoho ukrajinských dozorců z bývalého Sovětského svazu.
V letech 1961-1965 však otec měl příležitost svědčit v Düsseldorfském procesu s bývalými dozorci z Treblinky. „Musel unést i to, že advokáti obviněných ho osočovali ze lží,” vysvětluje Pavla Glazarová.
Já byla vyřízená, otec byl v pohodě
Ona sama se však o tom, co otec prožíval v Treblince, naplno dozvěděla až po čtyřicítce, v roce 1996, kdy maminka onemocněla rakovinou a ona ho místo ní začala doprovázet na besedy. „Dobrovolně bych tam nešla,” přiznává. K anonymnímu publiku Richard Glazar mluvil, narozdíl od své rodiny, naprosto otevřeně.
„Jednou na přednášce říkal: ,Přijel transport a my jsme museli vodit ty staré lidi, kteří nemohli rychle chodit, někam stranou, aby je zastřelili. A když jsem s tou jednou babičkou šel, přemýšlel jsem, co udělám, kdyby sem přivezli moji babičku.’”
Jindy vzpomínal na mladou ženu, která v nově příchozím transportu uviděla svou matku a sestru s malým miminkem v náručí.
„Varovala sestru, ať dítě předá matce. Jen tak měla šanci alespoň načas se zachránit v pracovním komandu. Ale sestra jí za to nepoděkovala. Obviňovala ji ze smrti svého dítěte.”
Zatímco Pavla Glazarová odcházela z přednášek otřesená, na jejího otce měla možnost otevřené zpovědi zřejmě pozitivní vliv:
“Většinu času jsem byla úplně mimo. Po přednášce jsem bývala úplně vyřízená. A táta si ještě povídal s posluchači, šli jsme s nimi třeba někam na večeři, byl paradoxně úplně v pohodě.”
Zdědila jsem to po tátovi
Maminka zemřela před Vánoci 1997 a Richard Glazar několik dní po její smrti spáchal sebevraždu, vyskočil z okna v židovském domě pro seniory v pražských Holešovicích.
Od otcovy sestřenice, která žila ve stejné budově, se dozvěděla, co přesně se stalo: “Táta, který nikdy nevyšel ze dveří neupravený, vyšel z bytu v pyžamu, županu a v pantoflích a z přízemí vyjel výtahem do pátého patra za Irkou, že jde na snídani. Ona vytírala koupelnu a řekla mu, Richarde, vrať se dolů, hned za tebou přijdu. Táta řekl, že ano, vyšel z toho bytu, a místo aby šel do výtahu, vyšel ještě půl patra nahoru a skočil z okna.”
Otcův čin pochopila o léta později, když ji nečekaně opustil dlouholetý přítel: “Dostala jsem záchvat paniky. V tom stavu člověk udělá cokoli, jen aby to přestalo. Ale díky tátovi jsem věděla, co tím člověk způsobí lidem, kteří ho mají rádi. Takže jsem sedla do auta a jela k doktorovi. Dostala jsem prášky, které jsem brala tři měsíce. Potom jsem to už zvládala sama.”
Až poté si Pavla začala uvědomovat, že i ona sama je obětí traumatu přeživších holocaustu v druhé generaci. “Pochopila jsem to, až když mi můj bratr řekl, že jsem to po tátovi zdědila,” vysvětluje s tím, že stejně jako otec je velice fixovaná na blízké lidi, trpí panickým strachem ze samoty, i když si uvědomuje, že obavy nemají reálné opodstatnění.
Dosud nevíme, jak se trauma přenáší
Toto generačně předávané trauma je předmětem mnoha výzkumů. Zabývá se jím i neurovědec Ivan Rektor, který je sám jednou z obětí. Extrémní stres, který prožívali Židé za druhé světové války, podle něj zapříčinil změny ve strukturách mozku, které se přenesly i do dalších pokolení.
“Jednoznačně se projevuje, že druhá generace v sobě nese důsledky toho, co zažili jejich rodiče,” řekl v loňském rozhovoru pro magazín Hospodářských novin. Zatím však je stále předmětem zkoumání, jakým způsobem se trauma přenáší a zda v tom hrají roli i změny v DNA.
Druhým projevem traumatu je takzvaná vina přežití: “Projevuje se tím, že když se vám vede dobře, uděláte něco, aby se vám dobře nevedlo,“ vysvětluje Pavla. „Může to být úraz, těch jsem měla habaděj, víceméně jsem si je zavinila sama. Anebo jsem něco zvorala, pohádala jsem se s lidmi, a hned se mi vedlo špatně.”
Jejím psychickým ventilem se stala vášeň pro jízdu na motorce. Ale právě ta byla paradoxně příčinou jejích úrazů, často i ohrožení života. Jako by cítila podvědomou potřebu vystavovat se nebezpečí:
“Já jsem na rychlost. To je fascinace. Motorka, to je buď, anebo. Teď už jezdím opatrněji, věk člověku trošku pomůže k rozumu, ale ne moc.”
Mnoho lidí, kteří přežili holocaust, později spáchalo sebevraždu. “Rozumím tomu. Já jsem jen druhá generace, ale lidé, kteří tím skutečně prošli… Žít s těmi strachy opravdu není jednoduché. Že to na konci někdo nevydrží je absolutně pochopitelné,” říká Pavla Glazarová-Fröhlich a dodává:
“Bojuju s tím s pomocí psychologů a doufám, že vyhraju. Zatím je to fifty-fifty.”