Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe

/ /
Čekání na transport v Plzni v lednu 1942. Zdroj: Moderní dějiny
Čekání na transport v Plzni v lednu 1942. Zdroj: Moderní dějiny

V neděli 18. ledna 1942 začaly transporty plzeňských Židů. Přípravy popsala ve svém deníku dvanáctiletá Věra Kohnová. Se svou rodinou nastoupila do vlaku 22. ledna 1942, všichni zahynuli.

Z plzeňského nádraží odjelo mezi 18. a 26. lednem 2 604 obyvatel židovského původu ve třech transportech označených písmeny R, S a T. Téměř polovina z nich pokračovala po příjezdu do Terezína transporty do ghett na polském území, což byl přípak i rodiny Věry Kohnové. Konce války se dožilo jen 209 plzeňských Židů. 

Výzvu k nástupu do transportu obdržela většina plzeňských Židů za začátku ledna 1942. Po registraci se měli dostavit na shromaždiště, které se nacházelo v Sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Zde odevzdali klíče od svých domovů, do občanských průkazů dostali razítko: „ghettoisiert“ a několik nocí čekali na odjezd vlakem do Bohušovic, odkud pokračovali asi dva kilometry pěšky do Terezína.  

Nikdo nezavolal: „Vraťte se!"

Deportace se týkala i tehdy devítiletého Petra Riesela, který tou dobou žil u svých prarodičů: „Setkal jsem se s matkou a bratrem až někde v sokolovně nebo na seřadišti. Šli jsme v takovém širokém zástupu do tělocvičny Sokol Plzeň I, kde jsme byli soustředěni a odtud jsme šli teprve do vagonů, které nás vezly do Terezína.“ 

Cesta plzeňských Židů na nádraží. Zdroj: Moderní dějiny
Cesta plzeňských Židů na nádraží. Zdroj: Moderní dějiny

Přesun stovek lidí  vzbudil v Plzni značný rozruch. „Po kraji ulice stály houfy lidí, spíš zvědavců. Nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Stáli tam lidi, nesmáli se, ale taky nikdo nezavolal ‚Vraťte se!‘," vzpomínal Petr Riesel. „Stály tam stovky lidí a neřekl to ani jeden. Nikdo."

Petr Riesel prožil v Terezíně tři roky, během nichž utrpěl dva vážné nervové záchvaty a ještě několik let po osvobození trpěl posttraumatickým syndromem. Po válce vystudoval gymnázium v Plzni a později lékařskou fakultu tamtéž. Ve své lékařské praxi se zabýval léčbou závislostí a psychotraumatem prožitým v dětství na základě své vlastní zkušenosti.

Věrčin deníček

Přípravy na transport popsala ve svém deníku dvanáctiletá Věra Kohnová. Devadesát stránek popsaných úhledným dívčím písmem ukazuje, jak protižidovská opatření doléhala na ni i její rodinu – tatínka Ottokara, maminku Melanii a o pět let starší sestru Hanu.

Stránka z deníku Věry Kohnové
Stránka z deníku Věry Kohnové

Začala ho psát v srpnu 1941 v dob zkoušek, které skládala na konci školního roku 1940/41, protože po vyloučení židovských dětí z českých škol v září 1940 učily soukromě.

Její deník podává unikátní svědectví o tom, jak se židovské děti staly nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září 1941 pomáhaly při distribuci židovských žlutých „odznaků", jak nazvala Davidovu hvězdu s nápisem JUDE, a při registraci pro transporty.

Věrka Kohnová a její rodina na transportní listině
Věrka Kohnová a její rodina na transportní listině

Po Plzni roznášely registrační lístky, po okolních vesnicích je rozvážely na kolech nebo pomáhaly s s hlídáním dětí na rabinátě ve Smetanových sadech, kde trávily hodně času, protože nemohly chodit do školy.

V lednu 1942 se vytratila z deníku Věrčina bezstarostnost dospívající dívky:

7. ledna Ráno v osm hodin jsem šla na rabinát. Bylo tam ještě několik dětí. Zase jsem roznášela ty listiny a chodila vyřizovat různé vzkazy. Také jsem byla v Sokolovně. Oni jsou totiž zase registrace, které se dělají v  Sokolovně. Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V Sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem. Na druhý týden má odject první transport a hned nato další. Dnes tedy jsem byla v té Sokolovně něco vyřídit. Bylo tam hrozně lidu.

10. ledna To je fajn! Emil a Dolfi jednou taky v II. trasportu. Aspoň pojedeme spolu. Na rabinátě je teď hrozně práce. Jsem tam od osmi hodin ránu, přijdu v půl jedné a v jednu už zase jdu. Vracím se před sedmou hodinou. Němkdy jsem s těma dětma, ale nejčastěji roznáším listiny a vyřizuji různé vzkazy.

12. ledna Na včerejší den do smrti nezapomenu. Za jedno: byla to poslední neděle, co jsem doma. A za druhé: tolik, jako včera, jsem se ještě nikdy nenaplakala. Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady.

13. ledna Ráno v půl deváté jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi. Emil mi dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně. Pomohla jsem nést jeden batoh. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím? Doma je teď hrozně práce. Musím pomáhat.

S Bohem, můj deníčku!

Před transportem se rodině podařilo rozloučit se s kamarádkou Věrčiny maminky Marií Kalivodovou v Dobřívě, odkud Melanie Kohnová pocházela. U ní ukryli deníček, který dívka téměř symbolicky dopsala do konce 15. ledna 1942:

15. ledna Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra. Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!

Nástup do transportu na plzeňském nádraží. Zdroj: Moderní dějiny
Nástup do transportu na plzeňském nádraží. Zdroj: Moderní dějiny

Věřina rodina nastoupila do transportu označeného písmenem S dne 22. ledna 1942.

Poslední zmínka o tom, že  Věra, její starší sestra Hana, tatínek Otakar a maminka Melanie jsou naživu, pochází z 11. března 1942, kdy měla z Terezína pokračovat do tranzitiního ghetta v Izbici v okupovaném Polsku. 

Desky Věrčina Deníku. Zdroj Wikimedia Commons
Desky Věrčina Deníku. Zdroj Wikimedia Commons

Marie Kalivodová deník dlouhá léta opatrovala a nakonec ho svěřila evangelickému faráři Miroslavu Matoušovi. Ten ho nechal v roce 2006 publikovat pod názvem „Věra Kohnová – Deník“. V předmluvě napsal:

„Nelze si nepřipomenout proslulý ‘Deník Anny Frankové’ a porovnat jej s ‘Deníčkem’ Věry Kohnové. Obě dívky se narodily ve stejném roce 1929, Věra 12. března, Anna 12. června. Věra začala psát svůj deník 23. srpna 1941 a skončila 15. ledna 1942. Anna datovala první zápis 12. června 1942 o svých třináctých narozeninách. Poslední zápis je datován 1. srpna 1944.“

Přestože se deník svým významem může přirovnávat k mnohem slavnějšímu Deníku Anny Frankové z Nizozemska, příběh Věry Kohnové nezískal širší publicitu. 

Příběh devětadevadesátiletého Miroslava Matouše je uchován v Paměti národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum, díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek pro budoucí generace za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.