Do ghetta v Lodži mířily první transporty Židů z Protektorátu Čechy a Morava. Z pěti tisíc, kteří do Lodže dorazili na podzim roku 1941, se jich konce války dožilo pouhých 277.
Podle nařízení z 8. února 1940 se mělo 160 tisíc lodžských Židů pohybovat pouze ve vymezeném prostoru na severním okraji města, které Němci přejmenovali na Litzmannstadt na počest generála Litzmanna.
Nacisté vypovězení Židů do ohraničeného prostoru vysvětlovali jako hygienické opatření, které mělo zabránit šíření infekčních nemocí. Přesun stovek rodin do prostoru bývalé židovské chudinské čtvrti ale nepostupoval tak, jak si Němci představovali. Židé neopouštěli své domovy v centru města a i nadále se pohybovali po hlavních ulicích.
V noci ze 7. na 8. března 1940 proto vtrhly ozbrojené jednotky SS do židovských bytů a jejich obyvatelé dostali pět minut na jejich opuštění a odchod do ghetta. Židy pohybující se v zakázaných ulicích němečtí vojáci nemilosrdně stříleli, a proto se 7. březen zapsal do historie Lodže jako "krvavý čtvrtek".
Do konce dubna obehnali Němci prostor plotem, aby ho zcela izolovali od zbytku města. Na území čtyř čtverečních kilometrů se tísnilo 160 tisíc Židů, kteří čelili nedostatku potravin, obchod s obyvateli ghetta byl zakázán, vystačit si museli s nedostatečnými příděly.
První cílová stanice pro české Židy
Na podzim roku 1941 se počet obyvatel ještě zvýšil, neboť Němci do lodžského ghetta transportovali 20 tisíc Židů z Rakouska, Protektorátu Čechy a Morava, Lucemburska a Německa.
Do Lodže směřovalo prvních pět transportů z Prahy. Mezi pěti tisíci českých Židů byl tehdy jedenáctiletý František Lederer se svými rodiči a starším bratrem.
Židovská rodina z Teplic se musela dostavit na shromaždiště u Veletržního paláce, kde strávili na zemi dřevěného baráku tři dny. Poté se s padesátikilovými zavazadly vydali na nedaleké nádraží Praha-Bubny, odkud 20. října 1941 odjeli transportem B neznámo kam.
„Prvními pěti transporty do Lodže jeli milionáři, obchodníci a továrníci. Další už jeli do Terezína,“ vzpomínal František Lederer s tím, že terezínské ghetto vzniklo v listopadu 1941.
Hlad a dřina
První měsíc v lodžském ghettu strávili společně s ostatními z transportů v domech v Łagiewnické ulici. Spali na zemi na seně pod dekou. Později dostali malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad, ale dala se sehnat řepa nebo tuřín, jindy lebeda:
„Ta byla jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli ho sehnala v ghettu v Lodži. Zkrátka jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami, které se také musely koupit, a sacharinem, přidala se trocha mouky a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to jedli ke kávě z melty. Sacharin prodávali na ulici polští Židé. Křičeli: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, tak si to aspoň pamatuju.“
V bytě ve Wolborské žili Ledererovi od listopadu 1941 do června 1942.
„Pak přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů, ven z těch bytů. Museli jsme nastoupit do aut a odvezli nás do věznice na kraji ghetta.“
Tam viděli bratři František a Jindřich rodiče naposledy. Spolu s několika dalšími byli odvedeni do kanceláře: „Museli jsme tam něco podepsat, že budeme pracovat… Já jsem pak dělal v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Pucka.“
V ghettu fungovalo 100 továren, ve kterých byli jeho obyvatelé nuceni pracovat pro německé válečné hospodářství. Díky vysoké produktivitě a ekonomické výdělečnosti ghetto existovalo až do srpna 1944.
Bratři museli žít sami. Jejich rodiče Richard a Elly byli odvezeni transportem do nedalekého vyhlazovacího tábora v Chełmnu, kde nacisté od ledna do září 1942 zavraždili plynem v autech 72 tisíc Židů z Lodže, včetně 15 tisíc dětí a starších lidí, a pět tisíc Romů.
Sám v ghettu
Bez rodičů dokázali chlapci žít sami do podzimu. Když se dozvěděli o existenci sirotčince Burza, rozhodli se, že se do něj před začátkem zimy přihlásí.
„Sirotčinec vedla polská Židovka, která ‚pachtila‘ s Němci. Jmenovala se Stahuwna. Nutila nás, abychom se chodili dívat, jak dole pod kopcem věšeli lidi odsouzené k smrti za nějaké malé prohřešky.“
Už asi po čtrnácti dnech se Jindřich Lederer popral v sirotčinci s jiným židovským chlapcem, který mu nadával do blbých přivandrovalců. Jindřich měl tuberkulózu a ve rvačce si poranil hrudník. Po třech měsících zemřel v lodžské nemocnici. Ani ne třináctiletý František zůstal sám.
V nemocnici si Jindřich Lederer psal a ilustroval podrobný deník. Když umřel, vyžádal si deník židovský starší ghetta Mordechaj Chaim Rumkowski, jehož hodnocení se dosti liší: pro jedny byl kolaborantem s nacisty, pro jiné zase člověkem, který dokázal zajistit ekonomickou výdělečnost ghetta, a tím i jeho zachování až do srpna 1944.
Františkovi pak omrzly nohy, i on ležel nemocný. V nemocnici a v sirotčinci zůstal do srpna 1944, kdy bylo ghetto vyklízeno. Poté ho stejně jako ostatní deportovali do tábora Auschwitz, kde díky šťastné náhodě Lederer prošel i přes svůj nízký věk bezprostředně po příjezdu dvěma selekcemi. Poprvé hned na příjezdové rampě, podruhé po vysprchování. Při druhé selekci mu zachránil život esesák, rodák ze Sudet.
„Po umytí nás ostříhali. Přišli jsme před komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet, napravo asi osmdesát, sto. Já už byl vybraný napravo, do skupiny slabých, ti šli pak do plynu. My jsme ale nevěděli, kam půjdou... Najednou mě ten důstojník volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ Tak se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ Poslal mě na druhou stranu, a to mě zachránilo.“
Františkovi vytetovali na předloktí číslo B-7636. Pamatoval si, že když po selekci ve skupině vybraných vězňů vyšel na dvůr, dopadly na ně kameny. Házeli je opilí esesáci, kteří se zrovna odkudsi vypotáceli. Pak se dostal do baráku-bloku.
„Každý blok vedl polský ‚blockältester‘ s bambusovou holí. Říkali jsme jim ‚zkurvysyni‘. Němci sami takové věci nedělali, na to měli ty Poláky. Čtyři lidé leželi v kóji pod jednou dekou. Když někdo v noci zakašlal nebo promluvil se sousedem po desáté hodině, musel vystoupit a dostal tou holí.“
Za týden se konala v bloku selekce, mladíci byli vybíráni na práci do říše. Výhodu měli ti, kdo uměli německy. František Lederer uměl, vybrali ho a přesunuli do Osvětimi 1, do kmenového tábora. Byli s ním další dva kluci z Čech, Mario Petrovský a Pavel (Paul Julius) Seidemann.
Po příchodu jim pomohl český lékař Jindřich Hermann z Jindřichova Hradce. Dostal chlapce na nemocniční blok, kde byli kryti před selekcemi a evakuací z tábora před blížící se Rudou armádou. Díky tomu se dočkal 27. ledna 1945 osvobození tábora Auschwitz.
Politicky nespolehlivý sirotek
František si ho zapamatoval jako obraz: táborem pomalu procházeli sovětští vojáci v bílých zimních pláštích, byli prý „jako bytosti z jiné planety“. Asi po týdnu získal civilní šaty a vydal se domů, na cestu, která trvala několik měsíců. Když 24. května 1945 dorazil do Prahy, doufal, že někdo z rodiny zůstal naživu. Vyhledal otcova známého Vojtěcha Rajdla, který se stal jeho poručníkem a zařídil mu pobyt v sanatoriích.
Potom žil chvíli v Praze u tety Elišky Poláčkové. Z celého příbuzenstva přežila jen ona se synem Hanušem a bratrancem Walterem Reichem, a potom několik příbuzných, kteří se před válkou dostali do Anglie. Od tety se František Lederer přestěhoval zpátky do rodných Teplic, kam posléze přesídlil i jeho poručník Vojtěch Rajdl.
František vystudoval textilní školu a dostal zpátky část rodinných majetků, vilu a podíl v továrně. Po únoru 1948 mu komunisté zase všechno vzali. Dělal pak pletaře ve vlastní textilce a podstatnou část života byl nahlížen jako „politicky nespolehlivý“ – syn továrníka s nevyhovujícím rasovým i třídním původem.
V roce 1950 narukoval k Pomocnému technickému praporu. Čtyřicet let pak pracoval v podniku Bonex, nejdéle jako mistr. Oženil se a rozvedl. „Později, protože jsem žil dlouho sám, jsem si řekl: ‚Samota tíží, musíš mít něco živého k sobě.‘ A tak jsem začal s andulkami. Měl jsem asi tři klece. Pak jsem si pořídil i morče a křečky.“ Zemřel 10. prosince 2018.
