Jako Kainovo znamení. Pamětníci vzpomínají na nošení Davidovy hvězdy

/ /
Přesný počet protižidovských nařízení lze těžko vyčíslit, neboť je vydávaly různé úřady. Podle odhadů jejich počet dosáhl několika set. Zdroj: Paměť národa
Přesný počet protižidovských nařízení lze těžko vyčíslit, neboť je vydávaly různé úřady. Podle odhadů jejich počet dosáhl několika set. Zdroj: Paměť národa

Šesticípá hvězda ze žluté látky s nápisem JUDE vyloučila Čechy židovského původu ze společnosti a byla předzvěstí jejich transportů do vyhlazovacích táborů.

Nařízení o nošení hvězdy pevně přišité na oděvu vešlo v platnost 19. září 1941 po nekonečné sérii vyhlášek, které stále více omezovaly občanská práva českých Židů.

Ještě před německou okupací byli v době druhé republiky propouštěni ze státní správy a nesměli vykonávat řadu profesí. V době Protektorátu museli odevzdat majetek včetně bytů, nesměli bez povolení opouštět místo svého bydliště a postupně přibývaly zákazy vstupu do divadel, kin, knihoven, restaurací, kaváren, hřišť, kluzišť či koupališť. Do obchodů směli jen v určitou dobu, v tramvajích mohli jen stát na zadní plošině, nesměli řídit auto či jezdit taxíkem. Bez viditelné identifikace Židů ovšem nebylo uplatňování zákazů ve veřejném prostoru účinné.

Jan Spira s maminkou, která jako Němka čelila nátlaku, aby se rozvedla se svým židovským manželem. Zdroj: Paměť národa
Jan Spira s maminkou, která jako Němka čelila nátlaku, aby se rozvedla se svým židovským manželem. Zdroj: Paměť národa

Desítky přeživších holocaustu popsali pro Paměť národa ponížení, které cítili, když museli začít hvězdu nosit na veřejnosti. „Žlutá hvězda na prsou bylo Kainovo znamení. Lidé se od nás dost často odvrátili. Naši staří známí nás najednou nechtěli znát. Rodiče zakazovali svým dětem, aby se se mnou stýkaly,” vyprávěl Jan Spira z Plzně, kterému tehdy bylo sedm let.

„Dnes si říkám, že to asi nebylo dáno jejich antisemitismem, ale spíše strachem, aby nebyli označeni za přátele Židů. Ovšem na druhé straně se našli lidé, kteří nám naopak pomáhali. Sousedé z domu, kde jsme bydleli, mě zvali každý den na oběd,” uvedl Jan Spira s tím, že mu tyto obědy zachránily život.

Po vyloučení z českých škol ve školním roce 1940/41 přišel v roce 1942 i zákaz soukromého vyučování židovských dětí. Zdroj: Paměť národa/Jan Spira
Po vyloučení z českých škol ve školním roce 1940/41 přišel v roce 1942 i zákaz soukromého vyučování židovských dětí. Zdroj: Paměť národa/Jan Spira

Židé totiž měli mnohem menší potravinové příděly než Češi a řadu zboží nesměli kupovat vůbec – ovoce všeho druhu, marmelády, sýry, cukrovinky, ryby, drůbež, luštěniny či cibuli. Po nařízení nosit hvězdu přišel zákaz nákupu cigaret a alkoholu, českých novin.

Tresty a solidarita

Označování Židů navrhl šéf zpravodajské služby SS a NSDAP Reinhard Heydrich po křišťálové noci v listopadu 1938. Jako první byli označováni polští Židé na území okupovaném Německem. Od poloviny října 1939 museli nosit na rameni pásku s modrou židovskou hvězdou.

Nezisková společnost Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa, se připojuje k Federaci židovských obcí v ČR a Nadačnímu fondu obětem holocaustu a odsuzuje zneužití symbolu holocaustu odpůrci očkování. Nošení hvězdy na demonstracích považujeme za zneuctění utrpení a památky obětí holocaustu.

Souhlas k identifikaci Židů v Německu a v Protektorátu Čechy a Morava dal Adolf Hitler v létě 1941 a 1. září vyšlo policejní nařízení pro území Německa a Protektorátu Čechy a Morava se specifikací označení pro židovské obyvatele starší šesti let: „Černá, šesticípá hvězda velikosti dlaně vyrobená ze žluté látky s černým nápisem „Žid” má být viditelně umístěna na levé straně hrudi oděvu.“ 

Označení židovských obyvatel mělo různou podobu. Zleva označení v Polsku, Německu a Protektorátu Čechy a Morava, v Holansku a ve Francii. Zdroj: HolocaustCenter.org
Označení židovských obyvatel mělo různou podobu. Zleva označení v Polsku, Německu a Protektorátu Čechy a Morava, v Holansku a ve Francii. Zdroj: HolocaustCenter.org

Každý, kdo se pokusil hvězdu skrýt, například šátkem či kabelkou, byl tvrdě potrestán gestapem, které sledovalo viditelnost odznaku. Trest závisel na libovůli gestapa – od pokuty přes vězení až po trest smrti. 

Helena Klímová skončila se svou mladší sestrou Hanou v sirotčinci, oba rodiče nacisté zavřeli do lágrů. Zdroj: Paměť národa
Helena Klímová skončila se svou mladší sestrou Hanou v sirotčinci, oba rodiče nacisté zavřeli do lágrů. Zdroj: Paměť národa

Tehdy čtyř a půl letá Helena Klímová hvězdu nosit nemusela, ale pamatuje si bolestné pocity své maminky: „Ona byla citlivá a velice se tím trápila. Měla pocit viny, že kvůli ní naše rodina strádá, protože jsme měli nižší příděly,“ vyprávěla. „Když jsme byly s maminkou venku, tak maminka šla kousek před námi či za námi, abychom nebyly kvůli ní ostrakizovány, nebo si zkoušela zakrývat tu hvězdu kabelkou, jenže to se nesmělo.“

Právě nošením kabelky v místě hvězdy projevovaly některé Češky solidaritu, ačkoli protektorátní tisk varoval Čechy před kontakty s Židy pod pohrůžkou, že na ně bude pohlížet jako na samotné Židy.

„Dámy nosily kabelky a v té době dost často nosily ty kabelky tak, že jim zakrývaly tu hvězdu. Ale i ty osoby, které hvězdu neměly, nosily tak tu kabelku, jako projev solidarity,” vzpomínal Vladimír Grégr, jehož strýce a jmenovce nacisté popravili za účast v domácím odboji, a popsal další projev solidarity:

„Židé museli jezdit v tramvaji na konci vlečňáku. Tramvaj měla dva vstupy a uprostřed byly ještě někdy široké dveře. A Židé směli být úplně vzadu. My jsme tam zásadně taky chodili.“

Předzvěst něčeho mnohem horšího

Tehdy třináctileté Ditě Krausové právě takový projev solidarity ulehčil první den, kdy musela vyjít s našitou hvězdou. Po vyloučení z české školy jela s kamarádkou na zadní plošině tramvaje na soukromé vyučování:

Toman Brod v roce 1941, kdy musel začít nosit židovskou hvězdu. Zdroj: Paměť národa/Toman Brod
Toman Brod v roce 1941, kdy musel začít nosit židovskou hvězdu. Zdroj: Paměť národa/Toman Brod

„Já jsem se obávala, co nám budou lidé říkat, jak to vypadá, když jsme takhle označeny. Jeden pán v tramvaji se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: ‚To jsou dvě princezny a mají zlatou hvězdu.‘ A lidé se začali usmívat. To nám velice pomohlo, ten první den. Velice mi pomohlo, že místo, aby nás ignorovali nebo se k nám nějakým špatným způsobem chovali, tak naopak se na nás usmívali.“

Nošení hvězdy bylo předzvěstí tragédie, kterou si nikdo nedokázal představit – vyvraždění šesti miliónů Židů. Tehdy dvanáctiletý Toman Brod, který se do té doby cítil Čechem, nošení hvězdy oplakal. Brzy však přišlo něco mnohem horšího – povolání celé rodiny do transportu.

„Byla to pro mě první hmotná připomínka, že už nepatřím do české společnosti, nepředstavitelná skutečnost, že bych měl chodit jinak označen mezi ostatními obyvateli Prahy. Když jsme šli k židovskému zubaři, matka mu vyprávěla, že jsem se po tomto nařízení rozplakal, a on prohodil památnou větu: ,Chlapče, já se obávám, že budeš mít ještě vážnější příležitosti k pláči, než je tato.‘ A měl pravdu.“

Toman nastoupil do transportu do Terezína s bratrem Hanušem a maminkou, tatínek už nežil. Konce války se dožil jako jediný.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!