Ruská válka na Ukrajině začala před bezmála půl rokem. Často nám píšete, zda v pomoci pokračujeme, co všechno jsme pořídili za peníze, které jsme ve sbírce pro Ukrajinu vybrali. A zda svoje poslání pomáhat této statečné zemi bereme stejně vážně jako na začátku.
Odpověď je jednoznačná:
Ukrajině pomáháme a budeme v tom s vaší pomocí pokračovat, jen formy pomoci se trochu proměňují.
Je na co navazovat. Od prvních dnů ruského vpádu na Ukrajinu jsme otevřeli finanční sbírku, ve které se dodnes shromáždilo úctyhodných více než 338 milionů korun. Za tyto peníze jsme nakoupili, zkompletovali a do Ukrajiny dovezli tisíce neprůstřelných vest, k tomu drony s nočním viděním, tuny léků a lékařských pomůcek. Průběžně jsme vás o tom informovali nejen v Magazínu, ale samozřejmě i na sociálních sítích a dalšími cestami.
Vy, naši dárci, jste tím zachránili možná tisíce životů. Fotografie ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského z úvodu tohoto článku, který si v Charkově oblékl neprůstřelnou vestu zkompletovanou v našem pražském skladu, to není nějaký náš samolibý „mediální zářez“. Považujeme to za potvrzení, že vaše i naše pomoc má smysl. A je potřeba si to s hrdostí připomínat stále, protože možná nejsme ani na konci začátku, natož na začátku konce této války, která bez nadsázky rozmetala dosavadní světový řád, jakkoliv nedokonalý.
Naše sbírka stále pokračuje, aktuálně na Ukrajinu odesíláme především přilby a armádní stany.
Nejde jen o bojiště, ale i o zázemí, jehož jsme dnes součástí. Díky pestrosti aktivit Post Bellum jsme dokázali rychle pomáhat v řadě dalších oblastí. Například oddělení vzdělávání v dubnu otevřelo adaptační centrum pro ukrajinské studenty v České republice.
Jsme v nejužším možném kontaktu s našimi ukrajinskými přáteli a spolupracovníky ze lvovské pobočky Post Bellum. Tři naše ukrajinské kolegyně jsme nedávno uvítali v Praze, abychom je maximálně podpořili v přípravě na misi, která je čeká: dokumentovat ruskou agresi.
Naše pomoc šla do obleženého Mariupolu, který se bezpochyby stane stejným symbolem odporu a hrdinství jako Leningrad s tím rozdílem, že Rusko je tentokrát na straně onoho „nacismu“, kterého chce zbavovat ty druhé.
Bude to ještě dlouhé
K tématu jsme pořádali a nadále budeme pořádat debaty, vracet se k němu budeme i v našem podcastu. Je to nutnost. Tato válka bude způsobovat ještě dlouho neklidné spaní jak těm, kteří si z celého srdce přejí porážku agresora, tak těm, kteří neustále přemýšlejí, jak se po zádech tohoto pokusu o nový ruský světový pořádek vyšplhat k moci a zavést demokracii na scestí.
Připravme se na jedno: ti druzí už systematicky pracují na tom, abychom byli ochotni vyměnit svobodu za pár stupňů Celsia v obýváku, abychom ve slabé chvilce prokleli tuto válku při pohledu na protáčející se počítadlo na benzince a chtěli její konec za každou cenu. Budou se spoléhat, že nebudeme schopni vydržet nejistotu, nepohodlí a možná i dočasnou chudobu déle než pár měsíců, budou podkopávat demokratické vlády všude na světě v jejich úsilí zbavit se v poslední možné chvíli ruského energetického vydírání a přitom nedopustit hospodářský a sociální kolaps demokracie.
Budou se zkázonosným buranstvím hokynářsky vytrubovat, že na „naše lidi“ se kašle, zatímco „tamtěm“ se bůhvíproč tak dlouho pomáhá.
Tyto tance extremistů a populistů nemají jiný cíl než vyměnit demokracii za něco snáze ovladatelného, za prostředí, ve kterém se jim bude lépe prosperovat. Jinými slovy – jde o zachování fasády demokracie, ve skutečnosti jde o to vykostit ji, zbavit krevního oběhu a imunitního systému, udělat z ní dobře nasvícenou vycpaninu. Volby i loutková opozice zůstanou v takové situaci většinou zachovány, tak o co kráčí?
Poučení z poslední války
Tato hrozba se netýká jen nás – různé variace mistrně vyvedeného politického marketingu v té známé hře na „naše lidi“ můžeme najít leckde v Evropě nebo třeba v USA.
Všechny snahy situaci zamlžit a relativizovat mohou vzbuzovat bláhovou naději, že bychom mohli mít klid, jen kdybychom byli trochu povolnější.
Nemohli. Ruský medvěd je naobědvaný vždycky jenom na chvíli, pak se zvedne a jde dál. Příčina je i ve výsledku druhé světové války, na jejímž konci po boku západních demokracií zvítězila velmoc, která sice značnou část Evropy zbavila jednoho zločinného systému, aby ovšem sama svůj vlastní a velmi podobný pomáhala ve své okupované části Evropy posílit a budovat. Následky cítíme dodnes – velebení Stalina v Putinově Rusku není náhoda, ale zákonitost. Proti režimu s takovýmito „hodnotami“ se prostě bojovat musí, kdo to nepochopil, tomu zřejmě není pomoci, ať už se jmenuje Roger Waters či Anna Hogenová.
Přitom je třeba přiznat si jedno – jsme vyčerpaní: covidem, finančními krizemi, technologickým vývojem, globalizací, environmentální krizí. A navzdory tomu, že si hlavně chudnoucí střední třída na Západě v posledních patnácti letech nežila kdovíjak luxusně, právě ona bude muset zatnout zuby a ruského Leviatana přeprat svou vytrvalostí a odvahou, protože právě ona by na pád demokracie doplatila nejvíc.
Ptáme se na Ukrajinu, ptáme se na nás
Právě v okamžicích, kdy historie během několika měsíců poskočí o celá léta a věci dřív nemyslitelné se stávají realitou, je úlohou novinářů a dokumentaristů ptát se o to víc a zaznamenávat ohlasy současné situace pro budoucí časy.
Jedno z hesel Post Bella je „Lidé, co se ptají“. A ptáme se samozřejmě na Ukrajinu. Mnoha našim respondentům-pamětníkům se často přesně a výstižně nasvítila minulost i současnost naší země i jejich vlastní postoj k tomu, co se stalo a co se nejspíš bude dít. Ptáme se na to, jak se vlivem války měníme.
Emeritní předsedkyně Akademie Věd Helena Illnerová se například ptá, jak se mohlo Evropě stát, že si za sedmdesát poválečných let nevšimla, že Sovětský svaz a poté Rusko se vlastně nikdy nesmířilo s tím, že jiné národy mají právo žít tak, jak si samy vyberou.
Nebo filozof Zdeněk Pinc, který srovnává náš rok 1968 a ukrajinský rok 2022, podobnosti a rozdíly těch dvou let. Vzdali jsme to v roce 1968 příliš snadno?
Hudební publicista Jiří Černý jako velký znalec a obdivovatel ruské kultury a zejména hudby vidí současný vývoj jako své „největší zklamání v mém vztahu ke světovým dějinám“.
Jak posílit změnu v Rusku?
K ruské kultuře má dnes leckdo ambivalentní vztah, a doufejme, že nikdy nezavrhneme Šostakoviče kvůli Putinovi, byla by to fatální chyba. Ale asi je nutné dodat, že ve světle loajálních prohlášení mnoha Putinových podporovatelů doma i v cizině představují jakousi pozitivní injekci prohlášení ruských emigrantů, těch, kteří už v tom režimu nesnesli žít jako například dramatika Michaila Durněnka nebo legendy gruzínské kinematografie Otara Ioselianiho.
Jejich prohlášení k ruské situaci mohou někomu připadat drsná nebo radikální, ale je dobré nad nimi přemýšlet. Ale je samozřejmě otázkou, zda může někdy zachránit Rusko diaspora těch, kteří museli svou rodnou zemi opustit, aby si zachovali tvář a existenci.
Zdá se, že jediným smysluplným cílem je – jakkoli to někomu může znít omšele – drobná a každodenní drobná masarykovská práce na kvalitě naší demokracie i života v ní a na dlouhodobé podpoře ruského exilu všemi možnými prostředky samozřejmě včetně mediálních. Proč by například v Praze nemohla mít svou pobočku ruská, dnes už exilová televize Dožď? Je to snad jediná šance pro nás i pro Rusko, pokud ta země bude schopna zbavit se Putina a putinovského způsobu myšlení a začít znovu a jinak. A je to samozřejmě naprostá sázka na nejistotu, ale žádná lepší naděje není na skladě. Přičemž platí, že dokud se jména Mariupol a Buča v Rusku nestanou symbolem hanby a výzvou k padnutí na kolena, stejně jako to za svůj národ kdysi ve Varšavě udělal kancléř Willy Brandt, tak do té doby nemůžeme čekat ruskou sebereflexi, a tudíž ani konec ohrožení ze strany Ruska.
Nemáme na vybranou
„Post Bellum“ znamená „Po válce“. Je třeba věřit, že se toho okamžiku dočkáme, ale ne tak, že s Putinem uhrajeme plichtu, po které se otřepe a za deset či dvacet let on či jeho nástupce bude posílat rakety na Bratislavu, Prahu nebo Berlín. Pro Ukrajinu přijatelný výsledek války není a nebude snadný, rychlý ani levný. Ale pokud nechceme zaplatit naší svobodou, nesmíme přestat Ukrajinu podporovat, jak jen můžeme.
Letošní výročí okupace Československa prožíváme o to intenzivněji, že se odehrává ve stínu toho, co dělá následník Sovětského svazu dnes.
Sledujme také dobře naši politiku a zvolme si slušnou hlavu státu, profesionální a demokraticky smýšlející, s patřičnou autoritou. Máme v tomto směru co napravovat. Je dobré udržet v paměti, že námi přímo a podvakráte zvolený prezident ještě před pár lety veřejně žertoval na téma střílení novinářů, a to i s Putinem. Kdyby mohl, střílel by dnes Zemanův idol do nás.
