Jsme hrdými členy NATO. Takže budeme bojovat s Ruskem do posledního Ukrajince?

/ /
První vlna rozšiřování NATO v březnu 1999 - generální tajemník NATO Javier Solana spolu s premiéry Maďarska a Česka Viktorem Orbánem a Milošem Zemanem
První vlna rozšiřování NATO v březnu 1999 - generální tajemník NATO Javier Solana spolu s premiéry Maďarska a Česka Viktorem Orbánem a Milošem Zemanem
zdroj: ČTK

Kdo nás kdysi dostal do NATO a kdo do toho házel vidle? Co si o NATO v devadesátých letech mysleli Klaus, Zeman, Kavan, Buzková a Gross? Jaký byl nejromantičtější čin politického realisty Saši Vondry? Proč je dobré být v NATO, ale není to zadarmo?

Podcast Dobrovský & Šídlo pro vás připravuje redakce Magazínu Paměti národa, kterou díky podpoře soukromých dárců spravuje nezisková organizace Post Bellum. Budeme vděčni, pokud nás podpoříte  i vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

V jubilejním 25. díle Podcastu Paměti národa se Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo vracejí k zásadní události 90. let, jejíž význam jsme docenili možná až v posledních dvou týdnech. Před 23 lety, 12. března 1999, jsme se stali členy NATO. 

Jedním z prvních okamžiků, kdy se začala rýsovat možnost vstupu do tohoto obranného společenství, se stala  návštěva amerického prezidenta Billa Clintona v Praze v lednu 1994. Nešlo tehdy zdaleka o anekdotické dilema,  zda bude Václav Klaus pozván Václavem Havlem na jazz do Reduty (ano, byla to ta slavná návštěva, kdy Bill Clinton v kultovním pražském jazz klubu zahrál na saxofon české výroby), ale především šlo o agendu, kterou Clinton do Prahy přivezl. Tou bylo Partnerství pro mír. 

Zpětně vzato se cesta do NATO odehrála velmi rychle. Jan Dobrovský to zmiňuje:  „Odhady byly, že když to půjde dobře, tak se s plnohodnotným členstvím může počítat kolem roku 2006. Partnerství pro mír byla vlastně platforma pro to vůbec ten dialog zahájit.“ To, že jsme nakonec byli přijati už za pět let, se s odstupem času jeví jako politický zázrak. Myšlenkou rozšiřování nebyli totiž tehdy nadšeni ani všichni političtí představitelé v USA ani v západní Evropě. Jak zmiňuje Jan Dobrovský: 

„Tušili, že to bude stát spoustu peněz. Že vůbec není jasné, jestli ve východoevropských zemích jsou politické reprezentace, které nepodléhají otřesům, jestli ta revoluce bude pevná a nebude to jen cesta k socialismu s lidskou tváří.“

A Jindřich Šídlo k tomu připomíná: "V první půlce devadesátých let odvedli mimořádnou práci při přesvědčování Billa Clintona Václav Havel a Lech Wałęsa. Důležitou roli sehrála také vláda Václava Klause - když jemu osobně to sice bylo jedno, ale při administraci té věci byl důležitý hlavně Klausův ministr zahraničí Josef Zieleniec a tehdejší Zielencův náměstek Alexandr Vondra."

Dnes, po třiadvaceti letech, jsme v situaci, kterou jsme si nedovedli přestavit. Rusko útočí na zemi, která je takřka naším sousedem, přitom není členskou zemí NATO, a naším úkolem je nejenom stát za Ukrajinou, ale vedle ní. Doba vstupování do NATO, kdy jsme neměli jasného soupeře, ta minula. Ten soupeř teď strašně blízko. A možná nám bude trvat, než pochopíme, že musíme obětovat víc. Jindřich Šídlo komentuje náš dnešní stav jednoznačně:

„NATO byl pro nás exkluzivní klub, ve kterém stačí si užívat jeho výhod. Jenomže jsme zjistili, že členství v něm  nese i rizika. Je to vážné místo, kde se rozhodne, jak se tahle civilizace bude bránit. 

K tomu jen jedna věta Jana Dobrovského: Nezlobím se na nikoho, kdo tu odvahu nemá. Jen upozorňuji, že vyhrát může ten, kdo dá najevo dostatečné odhodlání bránit se stejně silně jako je odhodlán útočník útočit. Bát se je přirozená věc, ale zkusme to překonat a říct si, že ta oběť má smysl."

Jsme rádi, že čtete naše články!