Luděk Eliáš

* 1923  †︎ 2018

  • „Tak jsem byl zase vyhozen, třetí místo jsem našel opět v Praze, v kavárně Daliborka na Hradčanech. To byla kavárnička téměř naproti dnešnímu velvyslanectví Státu Izrael. A tam jsem se také řadu měsíců vyskytoval, až jednoho dne mně pan šéf – nebyl to majitel, ale nějaký ředitel toho podniku – dal do ruky takový kus papíru a na něm bylo dvojjazyčně napsáno ‚Juden nicht zugänglich‘, ‚Židům vstup zakázán‘. Přikázal mně, abych to vyvěsil u vchodu, což jsem udělal, a když jsem druhý den přišel do práce, tak se mě otázal, co tam chci.“

  • „Já jsem jako pomocný pracovník škrábal takový třistalitrový kotel, ve kterém se předtím vařila nějaká omáčka či polévka. To se do toho člověk musel naklonit přes okraj. No, a škrábal jsem a najednou se vedle mě objevila ruka a začala také škrábat. Byla to ruka úhledná, a když jsem se podíval, tak i to ostatní bylo úhledné. Když jsem chtěl navázat nějaký bližší kontakt a ona zjistila, z jakých vrstev pocházím, tak se mnou nechtěla vůbec nic mít, poněvadž já byl zlatá mládež a ona komsomolka. Ale jednou jsem ji vzal na představení Brundibála, poněvadž jsem měl nějaké konexe, tam byla vždycky hrozná rvačka o lístky. Já už jsem tenkrát měl nějaký kontakt s tím takzvaným freizeitgestaltungem, což byla skupina, která se tam starala o kulturu. A ona zjistila, že jsem celkem přijatelný, a tak jsme spolu začali chodit, což trvalo řadu měsíců, a byly to krásné měsíce. Byl to asi jeden z důvodů, druhým bylo divadlo, proč dodneška nejsem schopný hovořit o Terezíně v takových tragických tónech.“

  • „To byla obrovská fabrika na stovkách a stovkách čtverečních metrů. S komíny, budovami, zásobníky plynu a tak dále… Spojenci to pochopitelně bombardovali, Němci proti tomu bojovali tím, že celý prostor zamlžili. Spojenci proto začali používat takzvané kobercové nálety. Nad zamlženou plochu fabriky přilétly najednou desítky letadel a kobercově spustily svůj náklad. My jsme nesměli do bunkrů ani kamkoliv jinam. Mohli jsme je stavět, ale nikoliv užívat. Takže si člověk mohl tak nejvýš lehnout ke zdi.“

  • „Jak jsem říkal, bylo mi dvaadvacet po válce, nic jsem neuměl, ničim jsem nebyl. Věděl jsem jenom jedno, co jsem tušil předtim a v Terezíně jsem se v tom upevnil, že chci hrát divadlo. Samozřejmě jsem na to nebyl vůbec připraven, musel jsem se taky nějak živit, poněvadž když bych chodil do školy, už jsem neměl tatínka ani maminku, nikoho, kdo by mě krmil. A tak bylo nutné spojit nějakou práci se vzděláváním se. To se mně podařilo a měl jsem tu smůlu nebo to štěstí, že několik měsíců po návratu v září 1945 jsem byl povolán na vojnu, tenkrát byla povinná vojenská služba. Byl jsem, poněvadž jsem se mezitim stačil vykrmit z těch čtyřiceti osmi kil, které jsem měl po návratu, tak jsem byl uznán jako schopen bez vady, no a byl jsem přijat na dva roky na vojnu. Ale zase naštěstí tenkrát existoval Armádní umělecký soubor, který měl i divadelní skupinu, a já jsem byl přijat, takže zase jsem měl kliku a mohl jsem i tam získávat jak praktické, tak i teoretické zkušenosti, takže potom, v 47. roce, když vojna skončila, jsem hledal nějaké angažmá, které se mi podařilo získat v divadle v Písku, které se tenkrát otevíralo, a potom v Jihočeském divadle. To už bylo velké, několikasouborové divadlo, kde jsem byl asi sedm let. A tam jsem se asi naučil většinu toho, čeho bylo třeba, a mohl jsem v roce 1956 přijmout nabídku z Ostravy z Divadla Petra Bezruče, které hledalo herce mého typu. A i když jsem měl Ostravu za špinavé zaprášené město a říkal jsem, že tam nebudu ani rok, tak jsem tam zkejsnul dodneška, a to už je pětapadesát let.“

  • „Tenhleten pochod (smrti), kdy se prakticky téměř nic nejedlo, poněvadž nebylo co, snad jednou nebo dvakrát jsme dostali nějaké vařené brambory ve slupce, asi po čtrnácti dnech došel do Varnsdorfu, který tenkrát patřil samozřejmě ještě do německé říše, a tam po nějaké krátké pauze, myslím, že dvoudenní, jsme byli naloženi na otevřené vagony, na kterých se vozí uhlí. Na každém rohu samozřejmě, na rohu těch vagonů bylo vždycky sedátko pro esesmana se samopalem a zase dva dny a dvě noci jsme byli vezeni kamsi. Tam teda pršelo, takže spousta kluků, kteří nevydrželi stát a lehli si na tu mokrou a výkaly pokálenou podlahu, to nepřežilo, mnoho jsme jich v České Lípě vyhazovali z vlaku, poněvadž jsme na nich nechtěli stát. A dojeli jsme v noci ze 7. na 8. května do Litoměřic, tam nás vyházeli, seřadili, šli jsme přes Ohři, která tvořila protektorátní hranici, a najednou jsme zjistili, že jdeme bez dozoru. Bez esesmanů. Časem proti nám přijelo auto označené červeným křížem. Dozvěděli jsme se, že v Praze je revoluce, že válka končí, že v Terezíně, kam jsme se blížili znovu, je Červený kříž, že o nás vědí a že tam budeme přijati. Dostali jsme, když jsme přišli do Terezína, museli jsme být v okrajových kasematech, poněvadž jsme byli zavšivení, nemocní atd., ale dostali jsme každý ešus sladkého čaje a velikánský kus chleba. No a byli jsme na svobodě!“

  • „Druhou noc jsme zastavili kdesi. Dveře se rozlétly, dovnitř vlítla, hlavně na ty staré, kteří nemohli vyskočit, taková skupina podivných lidí v pruhovaných hadrech s holemi. Řvali: ,Raus, raus! Všecko ven!‘ A když jsme vystoupili nebo byli vystoupeni, tak jsme zjistili, že jsme na takové dlouhé rampě nádražní. Tam byly dvě řady esesmanů, někteří měli psy, všichni byli ozbrojeni, samozřejmě. Bylo to osvíceno takovými podivnými obloukovými lampami a kolem byly ostnaté dráty a zase ostnaté dráty a cesty obklopené ostnatými dráty. A tam jsme byli seřazeni a vedeni do nějakého oddělení. Potom jsme zjistili, že to je Auschwitz 2, Abteilung B, tedy Osvětim 2, oddělení také 2, B. Tam jsme byli roztříděni, tedy ženy na jednu stranu, muži na druhou stranu. Já jsem se se svým bratrem dostal do jednoho z těch baráků. Někdo prostě s klackem nás zahnal na jedno z těch tří pater (paland). Sdělili nám, že jsme v Osvětimi, a když jsme se ptali, kde jsou ti, kteří šli v těch transportech před námi, tak buď nám odpověděli gestem, anebo nám řekli: ,Šli do komína.‘“

  • „Tenhleten večer, na kterém jsem byl, to bylo krátce po heydrichiádě, krátce po atentátu na Heydricha a po vypálení Lidic už. Venku bylo stanné právo, kdy se popravovalo v Kobylisích na střelnici, denně byly pouštěny hlášky, kdo byl popraven za schvalování atentátu na Heydricha, skutečně prostě tim našim státečkem obcházela hrůza, strach, děs, poněvadž na udání tam mohl spadnout prakticky kdokoliv. A tehdy mladý absolvent konzervatoře Gustav Schorsch tam recitoval Halasovu báseň ,Praze‘. A teď si představte tu atmosféru. Kolem strach. A teď v tomhletom prakticky vězení, v tomhle koncentráku najednou zazněla tato slova. Ten fragment si pamatuju a nikdy ho nezapomenu: ,Za vraty našich řek / zní tvrdá kopyta / za vraty našich řek / kopyty rozryta / je zem / a strašní jezdci Zjevení / mávají praporem / Je lehké listí vavřínů / a těžký padlých sníh / Já vím Já vím / Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas / Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál.‘ To byla báseň, která zvedala hlavy a rovnala páteř v tom prostředí, kdy prostě za zdmi toho ghetta, toho tábora vládl strach ze stanného práva.“

  • „Ráno to začalo apelem. To znamená, že všichni museli vyjít anebo byli vyneseni na prostranství mezi těmi jednotlivými baráky, mezi těmi bloky, tomu se říkalo Apelplatz. A tam jsme byli sčítáni. A muselo to souhlasit. Když to nesouhlasilo z jakýchkoli důvodů, někdo umřel, prostě z jakýchkoli důvodů, tak se tam stálo tak dlouho, dokud to nesouhlasilo. Bez ohledu na to, jestli mrzlo, jestli lilo a tak dál, to je nezajímalo, počet musel souhlasit. Když souhlasil, tak jsme byli opět vráceni do těch baráků a došlo na snídani, což byla taková tmavá tekutina, která se nosila v sudech. Nikdy člověk nevěděl, jestli je to něco jako melta nebo jestli je to bylinkový čaj, ale byla to tekutina, byla hořká a k tomu nebylo nic. A potom se šlo do práce. Ta práce se tam vymýšlela. Kromě práce, která byla nezbytná pro chod toho tábora, to znamená dělání, štětování cest, vyvážení, pucování latrín a opravování baráků, se práce vymýšlela třeba tím způsobem, že se přivezlo na tu Lagerstrasse, na tu táborovou cestu ústřední se přivezl vůz kamenů, dost těžkých, a dostali jsme povel přenášet je z té hromady na jinou hromadu a potom zase zpátky. Protože ta práce neměla smysl něco vytvořil. Ta práce měla jediný smysl: ubít ty lidi, kteří ji vykonávali. K tomu také sloužily naprosto nedostatečné porce jídla, protože v poledne byla polední přestávka, tak jsme každý dostali nějakou misku, ešus nebo něco nějaké polévky, většinou plaval tam tuřín, nějaké kroupy nebo něco takového, někdy byla řidší, někdy hustší – a to bylo všechno. Až do večera odpoledne byla opět práce a večer jsme dostali každý dvacet nebo pětadvacet deka chleba, čtvrtku nebo pětinu takového bochníčku, k tomu lžíci marmelády nebo trochu margarínu a to byla celodenní strava. Asi osm set kalorií. Němci to měli velmi dobře propočítáno. Jejich cílem bylo, aby během několika měsíců, asi tří až čtyř, se z toho vězně stala taková troska kostí potažená masem, mělo to zvláštní název, těmhle lidem se říkalo Muselmanni. A tihle lidé potom umírali prakticky vysílením, ale i nemocemi, poněvadž ztratili jakoukoli imunitu, během několika dnů nebo týdnů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Gymnázium Jana Keplera,Praha 6-přednáška , 06.03.2011

    (audio)
    délka: 01:26:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 16.06.2016

    (audio)
    délka: 02:03:38
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Druhý, třetí den v Osvětimi jsme pochopili, že Terezín byla procházka růžovým sadem

Luděk Eliáš 1946
Luděk Eliáš 1946
zdroj: archív pamětníka

Luděk Eliáš se narodil 29. července 1923 ve Slaném, kde také navštěvoval základní školu a gymnázium. Odtud však po okupaci musel pro svůj židovský původ odejít. Pracoval v pomocných profesích ve stavebnictví. Roku 1942 byl deportován do Terezína. Roku 1944 následoval dobrovolně svou milou do Osvětimi, poté se dostal do koncentračního tábora Schwarzheide u Drážďan, kde pracoval na odklízení trosek po spojeneckých náletech. V posledních dnech války absolvoval pochod smrti, byl propuštěn u Litoměřic a poté ošetřen Červeným křížem v Terezíně. Po válce a základní vojenské službě nastoupil v divadle jako herec, zprvu v jižních Čechách, od 1956 v ostravském divadle. V 60. letech byl jeho ředitelem. Po roce 1968 byl vyloučen z KSČ a vedoucích funkcí. Působil v divadle, rozhlase, televizi i u filmu. Luděk Eliáš zemřel 10. července roku 2018.