Eduard Steun

* 1946  

  • „Brácha, když byl půjčen na polesí ve Kvildě, měl lesnický úsek Černá hora. Nějakou dobu tam nebyl kočí s koňmi na přibližování dřeva. Tak s koňmi od lesů jezdil brácha. A jednoho krásného dne se ztratily dvě Němky z Kvildy. Nikdo o nich nevěděl, prostě byly pryč. Pak nám najednou přišel korespondenční lístek z Německa. Na něm razítko CENZUROVÁNO, takové šikmé razítko, a babky na něm děkovaly bráchovi, že je převezl za hranice. No, táta myslel, že se zblázní. Že bráchu zabije. Protože to smrdělo tím, že dospělé by zavřeli a nás by šoupli někam do děcáku. To bylo hrozný. On je naložil na vůz, zaházel je senem a vezl je k hranici. Jako že veze krmení pro koně. Pak z něho vylezlo, že je ještě potkal, ty pohraničníky. Ale poněvadž ho znali, tak s ním prohodili jen pár slov a on jel dál. Ale že má pod senem babky, to je vůbec nenapadlo.“

  • „Museli jsme se sestrou sedět v kuchyni na otomanu a estébáci prohledávali celý barák. Chodili s matkou, otec nebyl doma. No a my jsme museli sedět na tom otomanu a hlídal nás voják se samopalem. Stál před námi, já si pamatuju, jak jsem si ho prohlížel, takže dodneška vim, co měl na sobě, jak vypadal, všechno. Vim, že měl ty, tomu se říká spínky, takhle kolem nohavic dole, že měl boty takové jako pracovní, to ještě nenosili ty půllitráky. To přesně vím, poněvadž jsem se mu díval na ty nohy, jak tam chodil, v ruce ten samopal. Ne že by ho měl namířený proti nám, to ne, ale prostě nás musel hlídat. Plný dvůr vojáků a policajtů a tihle tajní. Určitě to byli estébáci. Ale byli jak v uniformách, protože měli takové jako kožeňáky kabáty a na hlavě klobouky, oba úplně stejně oblečení. Byli u nás několikrát už předtím. Vždycky chtěli něco vědět. Vyptávali se, jestli se někdo neptal na cestu na hranice, a takovéhle věci. To bylo každou chvíli. No a když ta akce tam u těch Pöslů skončila, tak oni potom chtěli vědět, kde kdo přespal a tak. My jsme měli hned vedle myslivny stodolu. A ta byla věčně otevřená, protože jsme měli párek ochočených srnek a ty si tam chodily pro seno. Takže se mohlo stát, že by v tom seně někdo přespal. Tak teď naši trnuli hrůzou, aby se tam nenašla nějaká stopa, že tam někdo spal. Naštěstí tam ale nic takového nebylo. Takže ti estébáci u nás byli několikrát, ještě i potom.“

  • „Když se otec po příchodu do Litrbach seznamoval s terénem, aby věděl, které lesy vůbec spravuje a podobně, tak to s tím praktikantem Kroupou spolu procházeli. A jednoho dne na takovém místě, jmenuje se to tam, myslím, Hasentanz, jako Zaječí tanec, na kraji lesa najednou objevili ze země čnící špičky bot. Na několika místech. Tak to rozhrnuli a byly tam mrtvoly. Tak to otec hned nahlásil na SNB nebo na nějaký úřad, hned přijeli z Plzně nějací odborníci a zjistilo se, že jsou to mrtvoly dvanácti žen z pochodu smrti z koncentračního tábora Svatava vedle Sokolova. Ten se tenkrát ještě jmenoval Falknov. Bylo to dvanáct žen. No a teď je museli exhumovat. Tak tam nahnali ty Němce z Litrbach a ti to museli ručně vyzvedávat, bez nářadí a nesměli mít ani rukavice. Příšerný smrad prý to byl. A oni jako z trestu to museli tímhle způsobem dělat.“

  • „Také se tam ale hodně pytlačilo. A byli to hlavně ti vojáci ze Zhůří. To otce hodně štvalo. Upozorňoval je, ať toho nechají, avšak ten velitel stále tvrdil, že oni s tím nemají nic společného. Každou chvilku se ale na té Zlaté Studni objevil. Nebo projelo auto, ve kterém seděl, a za chvilku vždycky padla někde nějaká rána. Až jednou se nějak sami prozradili, když nakládali srnčí do auta. Otec je tam načapal, právě toho velitele a kuchaře. Tak oni se teď báli, že to otec někde řekne. V tu dobu jsme se právě stěhovali ze Zlaté Studny do Horský Kvildy. Tam jako první, než se barák dodělal, v podkrovní místnosti bydlel právě ten praktikant Kroupa. Jednou večer šel pro něco k sousedovi cestáři Předotovi a nechal na nočním stolku hořet svíčku. S tím, že se hned vrátí. Když se ale vracel, zastavili ho vojáci a že dál nesmí. Že mají nějakou akci a kdesi cosi. A když jim řekl, že tam nechal hořet svíčku, tak odvětili, že jim musí dát klíče a oni že jí sfouknou sami. Ale on že tam nesmí. No, bylo mu to divné, proč nesmí jít domů, kde bydlí. Musel ale přespat u toho cestáře. Druhý den, když už se tam vozil nábytek, otec stál před tím barákem s hajným, který tam bydlel před námi. A najednou si všiml, že od baráku vede úzký pruh suché trávy a že to vede k tomu cestáři do stodoly. Tak mu bylo divné, co to je. Ptal se toho hajného, co tam kopali nebo od čeho to může být. Ten nevěděl. Ale držel zrovna v ruce šperhák. A tak tam tím šperhákem zalovil a on se mu chytil za dráty. Tak šli po tom, až do té stodoly a tam v seně byla zahrabána taková spínací skříňka. No a bylo jasno. Že barák byl podminovaný a my jsme měli vyletět do povětří. Tak otec okamžitě na SNB, pak přijeli nějací pyrotechnici z Plzně, vyndali ty nálože, no a začalo veliké vyšetřování. Stěhování se přerušilo a my jsme ještě zůstali na Zlaté Studně. Oni vyjmuli ty nálože, tam bylo šest ekrazitových náloží, a potom to na louce odpálili. Zůstal tam po tom kráter jako hrom. A při tom vyšetřování vyšlo najevo, že to udělali ti vojáci ze Zhůří. Ze strachu, aby otec někde nehlásil to jejich pytlačení. Tak se ho chtěli zbavit. To se potom provalilo. Ale jak to vyšetřování dopadlo, nevím, a snad se to tenkrát nedověděli ani rodiče. Vím jen tolik, že otec, když ještě býval u té policie v Berouně, tak měl nějakého známého, který se dostal na Ministerstvo vnitra. S ním o tom mluvil a ten mu řekl: ,Buď rád, že to takhle dopadlo, a víc se v tom nevrtej.‘ Takže takhle celá ta věc skončila. Ale už jsem tady nemusel být. Protože jak ti pyrotechnici to líčili, tak celá ta strana toho baráku měla uletět. To bylo na šesti místech navrtané. Ale jak šikovně to bylo zase zadělané, že jen ten suchý pruh trávy to prozradil.“

  • „Ti Němci tam mohli zůstat, pokud neměli nějaký majetek nebo nezastávali nějakou funkci. Hajní, polesní, sedláci, kteří něco vlastnili, učitelé, ti všichni museli pryč. Ale ti lesní dělníci, ti tam mohli zůstat. Takže oni z té Zlaté Studny, ti už šli potom dobrovolně sami. Ale také si toho nesměli s sebou moc vzít. Spoustu věcí tu museli nechat. Ale v tom padesátém roce odešli z té Zlaté Studny všichni. A hned jak odešli, tak aby se tam nemohli ukrývat diverzanti, musel se barák zbourat. Takhle zanikla celá Zlatá Studna. Jedině tu hospodu dole pod myslivnou zachránilo, ale jen na krátký čas, Národní muzeum v Praze. Ti si tam udělali takovou, oni tomu řikali biologická stanice. Jezdili tam, většinou v létě, všelijací ti botanici, zoologové a podobně a zkoumali tam ty rostlinky, zvířata, chodili na Mezilesní slať… Zvlášť doktor Hanzák, to byl takový význačný zoolog, nebo botanik Ivan Klášterský.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vilémov u Šluknova, 03.10.2010

    (audio)
    délka: 03:56:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Museli jsme se sestrou sedět v kuchyni na otomanu a hlídal nás voják se samopalem

PN_Steun_port_dob.jpg (historic)
Eduard Steun
zdroj: Archiv E. Steuna

Eduard Steun se narodil 21. června 1946 v Litrbaších ve Slavkovském lese. Byl poslední občan narozený v tomto převážně německém městečku, které již tehdy bylo vysídlováno a v roce 1948 v rámci vojenského cvičení srovnáno se zemí. Otec tam zastával místo polesného, předtím byl policejním strážníkem v západočeské Bdeněvsi, ve Chvalech u Prahy a v Berouně, za války byl nacisty i dvakrát vězněn. Krátce po nástupu v Litrbaších při obhlídce revíru objevil hrob dvanácti židovských žen z pochodu smrti. Po likvidaci Litrbach a dvou krátkých pobytech v nedalekém okolí se v roce 1949 přestěhovali na Zlatou Studnu na Šumavě, kde otec získal místo polesného. Žili tak v bezprostřední blízkosti státní hranice s Bavorskem, kde bylo v té době ještě hodně živo. Pašeráci si tam podávali ruce s agenty zpravodajských služeb, směrem do Bavor pak putovali i nešťastní Čechoslováci, kteří toužili prožít zbytek života ve svobodném světě. Nedaleko Zlaté Studny byla vojenská posádka na Zhůří, opačným směrem potom posádka pohraničníků na Kvildě. V noci se muselo zatemňovat kvůli ztížení orientace diverzantů, prázdná stavení po odsunutých Němcích byla bourána, aby se v nich nemohli ukrývat. Myslivnu u Steunů pravidelně navštěvovali estébáci, tahali z jejích obyvatel informace, případně rovnou prohledávali dům a okolí. To vše se odehrávalo v době převáděčů a jejich krále - Krále Šumavy, jinak fenomenálního pašeráka a převáděče Kiliana Nowotného z nedalekých Starých Hutí. Tragicky skončila jeho údajně dvoutisící výprava. Samotnému se mu, ač těžce raněnému, podařilo uprchnout zpět do Německa. Ne tak ovšem jeho třem společníkům. Na ty byl uspořádán doslova hon a nakonec byli pozatýkáni. S nimi ovšem i rodina Pöslů žijící na samotě Torfstich na okraji Mezilesní slatě, protože se u nich prchající muži dožadovali pomoci. Jejich dům, ležící kousek od obydlí Steunů, byl potom během jedné noci vyrabován a vypálen. Estébáci se sice zřejmě dostatečně vybili na Torfstichu, avšak nepříjemná domovní prohlídka za asistence vojáků s odjištěnými samopaly Steunovy neminula. Rodina se posléze přestěhovala do blízké Horské Kvildy. Stěhování samo se však pozdrželo kvůli „drobné“ komplikaci. Dům byl podminován a připraven k vyhození do povětří. Přišlo se na to na poslední chvíli šťastnou náhodou. Vojáci z posádky na Zhůří přistiženi polesným Steunem při pytlačině chtěli tímto způsobem zabránit hrozícím nepříjemnostem. Aby toho všeho nebylo málo, Eduardův nevlastní bratr Robert furiantsky převezl dvě prchající Němky přes hranici ukryté na voze pod kupou sena a ještě se cestou s pohraničníky zastavil na kus řeči. V roce 1957 zemřel otec a rodina Šumavu opustila.