Komunistický převrat v únoru 1948

/ /
Záběr z amerického dokumentu Czechoslovakia Post World War II, zdroj Národní archív (National Archives)
Záběr z amerického dokumentu Czechoslovakia Post World War II, zdroj Národní archív (National Archives)

Přímí účastníci hovoří o únorových dnech 1948, kdy převzala moc v Československu komunistická strana.

Vzpomínky těch, kteří byli poúnorovou politikou Komunistické strany Československa postiženi, protože ji odmítali, vyprávěly Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.

Plakát Adolfa Zábranského oslavující tzv. vítězný únor.
Plakát Adolfa Zábranského oslavující tzv. vítězný únor.

Protože nebyli komunisté, většina z nich přišla po únoru 1948 o práci, skončili v kriminálech, museli emigrovat. Jako oběti komunistického režimu si zaslouží naši pozornost, zvlášť když desítky let mluvit buď nesměli nebo se jich nikdo na nic neptal.

Jeden z prvních emigrantů

Marie Hrabik Šámalová (narozena 1940) líčí dramatickou situaci své rodiny v době převratu. Její otec byl předválečný funkcionář agrární strany, za války vězněný v nacistickém koncentračním táboře.

„Ve čtyřicátém osmém se tatínek v den puče dozvěděl, že je na něj vydán zatykač. Tak přišel domů a řekl mamince, že odcházíme. Já jsem v té době měla dva malé bratry, jednomu byly dva roky a druhému rok. Maminka řekla, že tak rychle nemůžeme odejít a tak tatínek šel sám. Překročil hranice v den puče, na Šumavě, blízko Kdyně, protože pochází z malé vesnice, která je mezi Klatovy a Domažlicemi. Dobře to tam znal, tak si vzal pušku a předstíral, že jde na lov. Takže tatínek byl vlastně jeden z prvních emigrantů.“

Martin Hrabík našel s rodinou nový domov v americkém Clevelandu, kde pomáhal další vlně českých emigrantů v roce 1968.
Martin Hrabík našel s rodinou nový domov v americkém Clevelandu, kde pomáhal další vlně českých emigrantů v roce 1968.

Rodina Zdeňka Rerycha (narozen 1931) schovávala za nacistické okupace v hájovně v Oboře u Pacova jedenáct ruských uprchlíků a partyzánů, po válce dostali Rerychovi vyznamenání.

Hajný Osvald Rerych v roce 1943
Hajný Osvald Rerych v roce 1943

 „Když ale přišel únor 1948, tak jsme byli s otcem pozváni, že bychom jako zasloužilí odbojáři měli na základě Gottwaldovy výzvy vstoupit do KSČ. Přišli jsme k tomu pohovoru o vstupu do strany a představte si, kdo byl předsedou komise - pán, který byl za okupace u vlajkařů a tatínek mu po válce vymohl, aby ho nezavřeli. Dalším členem komise byl člověk, který nám nemohl zapomenout, že jsme mu za války neřekli, že skrýváme partyzány. Měl pocit, že tak přišel o kus slávy. A ten teď dělal předsedu KSČ. Otec když to viděl, tak řekl, že s takovými lidmi v žádné straně nikdy nebude a že jdeme domů. Tak jsme se sebrali a šli a tím to teprve začalo.“

Zdeňkův otec Osvald Rerych byl poté odsouzen ve vykonstruovaném procesu k ročnímu vězení - za to, že neprojevil KSČ dostatečný respekt.

Čtyřicet let a dva měsíce

Vojtěch Kočka se narodil roku 1942 ve Slaném, jeho rodina vlastnila dlouho budovanou a prosperující tiskárnu:

„Po 2. světové válce mělo dojít k rozšíření tiskárny. Plány už byly připravené, budova tiskárny měla být podstatně zvětšena. Díky ,vítězství pracujícího lidu‘ v roce k tomu ovšem nedošlo, tiskárna byla znárodněna."

Vojtěchovi bylo v době převratu necelých osm let, a proto z té doby nemá mnoho vzpomínky. Nikdy však nezapomene na okamžik, kdy ho maminka někdy koncem února ráno oblékala a přitom plakala.

Rodina Vojtěcha Kočky, kterou komunisté připravili o rodinnou tiskárnu: Vojtěch ml., Antonín, otec Vojtěch a maminka Helena
Rodina Vojtěcha Kočky, kterou komunisté připravili o rodinnou tiskárnu: Vojtěch ml., Antonín, otec Vojtěch a maminka Helena

 „Nevěděl jsem proč a teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že plakala nad tím, jak to u nás dopadlo a co nás čeká. Ke znárodnění došlo vlastně dvakrát. Poprvé to bylo krátce po únoru, ale protože u nás bylo zaměstnanců méně než 50, bylo znárodnění zase zrušeno. Ovšem jen na čas, za dva roky už tiskárnu ukradli se vší parádou. A to na dalších 40 let a dva měsíce, protože byla vrácena až k 1. lednu 1991.“

Drogista Miroslav Suchan v Brazílii, kam emigroval před komunisty v říjnu 1948.
Drogista Miroslav Suchan v Brazílii, kam emigroval před komunisty v říjnu 1948.

Aloisie Pauerová (narozena 1930) vyrůstala v Janovicích nad Úhlavou: „V roce 1948, 1. května, odešel maminčin švagr Josef Kohout, který vlastnil menší statek, 49 hektrarů, v Úsilově na Domažlicku. Přešel hranice do Německa. Když šli lidé do průvodu, tak strejda přešel. Potom přišli 10. října v pravé poledne k nám. Táta měl nejlépe zařízenou drogerii a dobře postavený barák. Byl na zahradě, přišli a všechno mu zabavili. Byly mi dva roky. Taťka do drogerie nemohl, měl tam veškeré papíry. Všechno zaplombovali. Taťka se k večeru sebral, s námi se rozloučil, sestra byla o sedm let starší, tak říkala, že mi zrovna zavazovala botičky, když se táta rozloučil, že jede do svého rodiště. A odešel do Německa.“

Aloisiin otec Miroslav Suchan odjel později z Německa do Brazílie, kde v roce 1958 zemřel. Její maminka a teta byly zatčeny a uvězněny, o Aloisii a její sourozence se starali prarodiče.

Přišli jsme o všechno

Podobně zlou vzpomínku na dění po komunistickém převratu má i Josef P. Skála, který se narodil v roce 1941 v Praze na Malé straně. Jeho děd měl poblíž Karlova mostu koloniál, který pak otec pozvedl na velkoobchod s kávou.

Obchod rodiny Skálů U Mouřenína na Malé Straně v roce 1931. Po únoru 1948 rodina o obchod přišla.
Obchod rodiny Skálů U Mouřenína na Malé Straně v roce 1931. Po únoru 1948 rodina o obchod přišla.

V roce 1948, brzy po únorových událostech, se jeho tatínek jednou nevrátil domů z práce, z obchodu. Rodina nevěděla, co se stalo, jeho zaměstnanci říkali, že přijelo auto s pány v kožených kabátech a tatínka odvezli.

„A asi rok, možná déle, jsme vůbec nevěděli, jestli je táta živý. Teprve asi po dvou letech, kdy zřejmě byl ve vyšetřovací vazbě, měl najednou soudní přelíčení na Karlově náměstí. Bylo tam vysloveno jakési obvinění a pak se mluvilo a nakonec soudce v taláru, který tam seděl, tatínka osvobodil, protože seznal, že proti němu nejsou žádné důkazy.“

Proti rozsudku ale protestoval soudce z lidu a otec zůstal ve vězení další čtyři roky. „Otec nic neprovedl a šlo samozřejmě o náš obchod: když byl šéf nějakého obchodu v kriminále nebo ve vazbě, tak byla na jeho podnik uvalena národní správa a pak následovala konfiskace. Takže jsme přišli o všechno.“

Maminka zůstala s babičkou a rodinu živila jako uklízečka. „Byli jsme strašně chudí a pamatuju si, že mi bylo divné, že babička dost často dala na stůl večeři jen pro moji sestru a pro mě a maminka a babička řekly, že nebudou, že už jedly. A samozřejmě jsem si tenkrát neuvědomoval, co to znamená, že to není pravda. A když už byl tatínek konečně propuštěný z kriminálu, tak šel ´poznat dělnickou třídu´, jak tenkrát říkali, musel nastoupit do hutí na Kladno, kde strávil dost let. Skončil jako závozník a řidič náklaďáku.“

Miloslava Žáková, rozená Langerová (1933) má na komunistický převrat jednoduchou vzpomínku: „Po únoru 1948 mi bylo najednou smutno. Předtím tu bylo veselo, potom smutno. V mém okolí se nikdo nesmál. Nikdo nejásal.“