V únoru 1948 zase padala klec. Příběh poúnorového emigranta Zdeňka Dittricha

/ /
Uprchlíci z Československa po únoru 1948 v Nizozemsku před zámkem Zuylevelt. Zdeněk Dittrich v horní řadě pátý zleva na fotografii v nizozemských novinách.
Uprchlíci z Československa po únoru 1948 v Nizozemsku před zámkem Zuylevelt. Zdeněk Dittrich v horní řadě pátý zleva na fotografii v nizozemských novinách.
zdroj: Paměť národa/archív Zdeňka Dittricha

Účastnil se dvou studentských pochodů na Pražský hrad za prezidentem Benešem v době komunistického převratu: nočního 23. února, kdy se zástupci studentů k prezidentovi ještě dostali, i druhého 25. února, který policie násilím rozehnala.

„Vzpomínám na to s určitou melancholií. Policie nás nechala mašírovat různými oklikami, a když jsme přišli k Pohořelci, tak nás tam zarazili a rozehnali. Nikdo se už k prezidentovi nedostal,“ popsal 25. únor 1948 Zdeněk Dittrich, který v té době studoval historii na Univerzitě Karlově.

Zdeněk Dittrich jako student historie v roce 1946. Foto: Paměť národa
Zdeněk Dittrich jako student historie v roce 1946. Foto: Paměť národa

Bydlel u tety na Smíchově, a když se vrátil z demonstrace domů, celá rodina seděla u rádia: „Poslouchali, co tomu říká Londýn, a já si říkal: ‘Kristepane, to je jak za války!’ Člověk cítil, že ta klec zase padala. Šel jsem do své komůrky a začal si balit své věci. Dalšího dne jsem sedl na vlak do Plzně a dál…“

Narodil se 11. prosince 1923 v Bratislavě českým rodičům, kteří se vrátili do Čech v roce 1938 poté, co Hlinkova slovenská ľudová strana vyhlásila po Mnichovské dohodě autonomii Slovenska. Po maturitě na kolínském gymnáziu našel díky náhodě práci v Praze ve Státním ústavu historickém, kde pracoval jako pomocný administrativní a vědecký pracovník až do konce války.

Na podzim roku 1945 nastoupil ke studiu historie na Univerzitě Karlově a začal se angažovat politicky, vstoupil do sociální demokracie. „U komunistů jsem si to strašně rozlil, protože jsem jim ve veřejných debatách o historických tématech kladl všetečné otázky. Když ten puč nastal, tak jsem věděl, že mi tu pšenka nepokvete.“

Už 23. února 1948 omezili komunisté vycestování zavedením tzv. výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji Státní bezpečnost, která tak bránila nepohodlným osobám opustit republiku. Lidem, kteří se obávali komunistických perzekucí, nezbývalo nic jiného, než riskovat své životy ilegálním přechodem hranic. Ty v té době strážily policejní hlídky vyzbrojené puškami, samopaly, případně služebními psy.

Na přestupný den 29. února 1948 přešel ilegálně hranici do Německa. „K hranici mne dovedl předseda Národního výboru v České Kubici, který byl formálně komunista, ale byl to starý sociálně demokratický dělník ze Škodovky. Tam komunisté již delší dobu před pučem vyvíjeli teror na zaměstnance. Tak se jich tam hodně jako formálně přihlásilo, ale komunisty nebyli. Ten pán mne přivedl k hranici a řekl: ‚Nalevo je český dům, napravo německý.‘“

Když k nim ale Zdeněk přišel, zjistil, že jsou domy tři. „Trochu jsem se zděsil toho, že bych někde nesprávně zaklepal. Viděl jsem tam potůček, který se ubíral do Německa. Tak jsem podle toho potůčku šel, až jsem přišel do Furth im Waldu. To byla americká zóna a tam jsem se také přihlásil americkým vojákům.“

Útěky před persekucemi

Čekal ho výslech americkou zpravodajskou službou v Řezně, kde se setkal i s prominentními poúnorovými emigranty, například s ministrem zdravotnictví JUDr. Adolfem Procházkou, který 20. února 1948 podal spolu s ostatními demokratickými ministry demisi a okamžitě po puči uprchl s dětmi a manželkou, významnou lidoveckou političkou Helenou Koželuhovou. Oba patřili mezi kritiky komunistů a věděli, že by je po vítězství pracujícího lidu čekalo vězení.

Dalším významným uprchlíkem, s nímž se Zdeněk Dittrich v Řezně poznal, byl generální tajemník Československé strany národně socialistické a profesor Univerzity Karlovy Vladimír Krajina. Ve dnech únorového puče byl Akčním výborem nejdříve vyloučen z vedení Univerzity Karlovy a později zatčen. Propuštěn byl po Benešově intervenci a podařilo se mu přejít i s rodinou (manželkou, tchyní, dcerou a malým synem) hranici poblíž Železné Rudy.

Vladimír Krajina (1905–1993) byl vědec-botanik, pedagog a jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války. Po válce vstoupil do národně socialistické strany a stal se jejím generálním sekretářem. V září 1947 zabránil pokusu o atentát na členy čs. vlády Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu. Jako zásadního odpůrce KSČ se ho komunisté pokusili politicky zdiskreditovat ještě před únorem 1948. V září 1948 pak proběhl politický proces s tzv. Krajinovou kanceláří, ve kterém bylo 51 osob, převážně funkcionářů ČSNS, obviněno, že pod jeho vedením vytvořili „vyzvědačskou kancelář“. V exilu se stal místopředsedou Rady svobodného Československa. Zemřel v roce 1993 v kanadském Vancouveru, urna s jeho popelem je uložena na Vyšehradském hřbitově. Zdroj: Wikipedia

„Po výsleších jsme byli z Řezna rozmístění. Zasloužení politici šli do Frankfurtu, odkud je poslali do Ameriky. Já se dostal do německého lágru, kde byly poměrně hrozné poměry, a tak jsme ještě s dalšími ilegálně přešli do Holandska, kde nás internovali. Zastali se nás ale holandští studenti, aby nás propustili a abychom mohli dostudovat.“

Útočiště v Utrechtu

Díky tomu mohl už v říjnu 1948 pokračovat ve studiu historie na Utrechtské univerzitě. Stal se prvním studentem, který obdržel grant z Univerzitního azylového fondu, a také prvním, který s tímto grantem promoval. „Tam to bylo jako v nebi! V Praze nás bylo jako psů a v Utrechtu třicet studentů dějepisu a pro ně šest profesorů, takže si dovedete představit ten osobní kontakt.“

Univerzita v Utrechtu je největší v Nizozemsku a jednou z nejstarších, založena byla v roce 1636. Foto: Wikimedia Commons, CC BY
Univerzita v Utrechtu je největší v Nizozemsku a jednou z nejstarších, založena byla v roce 1636. Foto: Wikimedia Commons, CC BY

Na největší nizozemské univerzitě už zůstal – nejdříve jako asistent, od roku 1964 jako profesor východoevropských dějin. Vydal řadu odborných publikací, mimo jiné napsal významnou knihu o dějinách Velké Moravy. V době Pražského jara se stal díky četným vystoupením v nizozemských médiích známou osobností.

V nové zemi se ale nemohl angažovat politicky, pouze jako akademik, i když ho politika vždy přitahovala. Politikem se stal jeho syn Boris Ottokar Dittrich, právník a obhájce LGBT práv. Od roku 1994 zasedá v parlamentu jako zástupce liberálně-demokratické strany Democrats 66, kterou několik let i vedl. Dcera profesora Dittricha Heluska zase v roce 1981 zazářila jako herečka v úspěšném nizozemském filmu De pretenders.

Po roce 1989 přijížděl Zdeněk Dittrich do své vlasti jako hostující profesor na Univerzitu Karlovu v Praze a Masarykovu univerzitu v Brně. V devadesátých letech se profesor Dittrich všemožně zasazoval o oživení zájmu o Jana Husa. V roce 1998 vydal svou jedinou odbornou publikaci, kterou napsal v češtině, „Balkánské kolbiště a evropské mocnosti“. Univerzita Karlova mu v témže roce u příležitosti 650. výročí založení univerzity udělila čestný doktorát. Profesor Dittrich se stal i nositelem vyznamenání Gratias Agit udělovaného ministrem zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Selected entity Zdeněk Dittrich se svou nizozemskou manželkou Julianou van Agtmaal v roce 2009. Foto: Paměť národa
Selected entity Zdeněk Dittrich se svou nizozemskou manželkou Julianou van Agtmaal v roce 2009. Foto: Paměť národa

Zemřel v Utrechtu na Štědrý den roku 2015 ve věku 92 let.

Vzpomínky pamětníků uvedené v tomto článku pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!