V roce 1940 narazil říční parník Pentcho s pěti sty cestujícími na skalnaté útesy ve Středozemním moři. Mezi přeživšími byl i gen. Josef Hercz, chirurg a primář z pražské Bulovky, který se se čtyřmi dalšími mladíky vydal v záchranném člunu pro pomoc.
Dva metry vysoký devadesátiletý hromotluk gen. Hercz netrávil poklidný důchod na chalupě... Místo toho svůj volný čas dal Československé obce legionářské. Na stole měl psací stroj, kolem spoustu papírů. Každou chvíli někdo zaťukal na dveře a vtrhl do kanceláře. „Pepíku, tak Špaček už dneska nepřijde,“ oznamuje nepřítomnost předsedy obce gen. Špačka neznámý hlas z výjimečné nahrávky, kterou v roce 2004 pořídil pro Paměť národa redaktor Hynek Moravec.
Josef Hercz se narodil roku 1917 jako čtvrtý ze šesti bratrů do židovské rodiny hospodařící na východním Slovensku v obci Egreš. Odmaturoval v Košicích, několik semestrů studoval medicínu v Praze, po uzavření vysokých škol se však v roce 1939 vrátil domů. Nakonec ho odvedli do pracovních oddílů, kde na stavbách otrocky dřeli zejména Romové a Židé. Jeho dva starší bratři utekli za hranice tzv. balkánskou cestou a zanedlouho je následoval i Josef – připojil se k židovskému transportu do Palestiny.
Dne 18. května 1940 vyplul z Bratislavy kolesový parník Pentcho, a to pod bulharskou vlajkou. Cestující měli zfalšované hromadné vízum do Paraguaye, oficiální konečné destinace transportu, tím skutečným cílem však byla Palestina. Za tři týdny měl parník ukončit svou cestu v rumunské Sulině, kde se uprchlíci měli nalodit na zámořskou loď a dopravit se ke břehům Palestiny.
Pili vodu z Dunaje
Na palubě parníku se tísnilo více než pět set lidí, skoro dvojnásobek jeho kapacity. S vodou a potravinami velmi šetřili. Mnohatýdenní zdržení přišlo na bulharsko-rumunských hranicích, kde je zadržela pohraniční stráž a zabavila jim falešné doklady. Loď policisté odtáhli do středu řeky, zajistili lany a prohlásili loď za ilegální „pirátské“ plavidlo.
Židům došla zásoba pitné vody, museli pít špinavou z řeky. Po dlouhém vyjednávání a přesvědčování, že již déle nevydrží, se rumunské úřady slitovaly a povolily doplnit zásoby v přístavu. Když konečně dorazili do přímořské Suliny, námořní loď už byla pryč. Židé se proto rozhodli pokračovat v plavbě na přeplněném říčním parníku. Rumunské úřady jim zprvu bránily vyplout na hladinu Černého moře, nakonec jim však cestu otevřely s varováním, že buď je první menší vlnobití převrátí a všichni zahynou, nebo se na moři stejně ztratí. Čekalo je tisíce námořních mil přes Černé moře, průlivy Bospor a Dardanely, Egejské moře a Středozemní moře.
Když chtěli doplnit zásoby v Turecku, setkali se s nepřátelstvím, turečtí vojáci po nich dokonce stříleli z děl. Naopak, vřelé přivítání zažili od Řeků a Italů na ostrově Lesbos a na souostroví Dodekany. Parník měl velmi nízký ponor, díky tomu propluli bezpečně přes zaminované námořní cesty. Zázrakem zvládli i menší bouři a vlnobití. Loď vedl proti vlnám ruský kapitán, bělogvardějec, kterému chyběla jedna noha. Přišel o ni v rusko-japonské válce v roce 1904 během tichooceánské bitvy u Port Arthuru. Tento zdatný námořník dokázal podle mapy a kompasu přesně určovat přesnou polohu i správný směr.
Uprostřed Středozemního moře vydal kapitán pokyn, aby se na lodi šetřilo běžnou vodou. Pro provoz kotlů tak posádka začala používat vodu mořskou, jenže sůl zanesla potrubí a zadřela kolesa. Asi 60 mil od Kréty se stroje zastavily. Parník byl odevzdán napospas mořským proudům, které ho večer odnesly až ke skalnatým útesům ostrůvku Chamilonesi – loď se začala potápět. Jako zázrakem se ve tmě všichni vydrápali na skálu a zachránili se.
Ukázalo se, že ztroskotali jsou na tři kilometry dlouhém neobydleném ostrově bez vody i zeleně. Kapitán požádal, zda se najdou dobrovolníci, kteří by se vypravili na záchranném člunu na 60 mil vzdálenou Krétu a požádali tam o pomoc. Mezi pěti mladými muži byl i Josef Hercz.
Vypadlý suk ukončil čekání na smrt
Pětice druhý den ráno vyrazila, mladíci se střídali u vesel skořápky dřevěného člunu. Večer spatřili na obzoru světla majáku na břehu Kréty. Radovali se však předčasně. Silný mořský proud je totiž začal rychle vzdalovat dál od světel. Po čtyřech dnech bez vody a jídla už trosečníci jen leželi a čekali na smrt. V tu chvíli do člunu začala téct proudem voda a to je probudilo ze smrtelné mdloby.
„Já si to nepamatuji, ale podle vyprávění ostatních jsem prý radil, abychom naskákali do moře a ukončili to trápení.“
Díru po vypadlém suku utěsnili kusem dřeva, který Josef Hercz pohotově vyřezal z klacku, který se válel ve člunu. Mladíci si znovu lehli na dno lodičky a čekali na další... Beznaděj přivedla Josefa k myšlence, že ukončí svůj život skokem do moře, ostatní ho však zadrželi. Dohodli se, že se raději zastřelí, ale ani jedna ze dvou pistolí nešla kvůli soli použít.
Náhle se na blankytném nebi objevil britský dvouplošník. Zakroužil jim nad hlavami, mával z něho anglický pilot a ukazoval palec směrem nahoru. Gestu nerozuměli. Když zmizel, propadli ještě většímu zoufalství! Za pár hodin ale uviděli blížící se námořní konvoj více než dvaceti plavidel. Na palubě britského torpédoborce Nubian je ošetřili, dali jim najíst a napít. Britové pak vysílali šifrované SOS zprávy, díky kterým trosečníky z ostrůvku Chamilonesi vyzvedly záchranné lodě.
Radši chci vyprávět o svých přátelích
Na Blízkém východě Josef Hercz prožil velké dobrodružství. V alexandrijském vězení mu málem amputovali zanícenou pravou nohu, do které dostal tzv. flegmónu. Poté se stal rotným v 11. československém pěším východním praporu a bránil Tobruk.
Účastnil se mnoha vojenských akcí, během jedné z nich se mu dokonce podařilo zachránit svého velitele. Když se vojáci v rámci průzkumné mise plížili k italským zákopům, byli odhaleni a při přestřelce zasáhli rameno velitele. Hercz ho přes nepřátelskou palbu ošetřil, zastavil krvácení a odtáhl do bezpečí. Dostal za to válečný kříž.
O střílení, zabíjení a vojenských operacích však gen. Hercz příliš nemluvil podobně jako většina veteránů. Jakoby válčení žádné příběhy nepřineslo... Spíše vzpomínal na své přátele, jako třeba na Koroščenka…
O utrženém arabském uchu
Kdysi dávno po evropských cirkusových manéžích cestoval ukrutný silák Kroton Firtsak alias Ivan Fedorovyč Koroščenko. Pocházel z Podkarpatské Rusi. Jednalo se o slavného vítěze těžké váhy z pražského klubu Praha-Bubny, o mistra Československa v boji muže proti muži a ve vzpírání.
V cirkusu předváděl různé silácké kousky: trhal kovové řetězy, udělal most a na hruď mu položili kovovou traverzu, na které se houpali dva urostlí muži. Nechal se přejet náklaďákem, a nic se mu nestalo. Málokdo ví, že Kroton Firtsak v roce 1940 uprchl před koncentráky za hranice a na Blízkém východě vstoupil do 11. československého východního pěšího praporu.
Pod velením plk. Klapálka bojoval v Sýrii, Egyptě, Palestině a u protiletadlových děl Bofors bránil přístavy v Bejrútu, Haifě nebo Tobruku. Když se od El Alameinu blížila německá nacistická vojska, začali být Arabové vůči spojeneckým vojákům, jak vzpomíná generál Hercz, poněkud drzejší. Například přepadali vojáky na vycházkách – v tmavých uličkách se na vojáka, který se obvykle vracel z alexandrijského vykřičeného domu Sisters Street, vrhla skupina Arabů. Voják byl okraden, zmlácen, nebo dokonce ubit k smrti.
Po jedné vycházce Kroton Firtsak nestíhal večerku, a tak si najal arabský taxík. Ten však náhle odbočil do tmavé uličky. Firtsakovi došlo, že je zle. Nahmatal na dveřích auta kliku, vyskočil z vozu a útočníky s ní tloukl po hlavě. Po chvíli Firtsak usoudil, že před takovou přesilou bude lepší utéct.
Běžel i s jedním útočníkem na těle, držel se ho jako klíště za krk. Firtsak si sáhl na záda a začal snědému Arabovi kroutit ucho. Nakonec se mu ho podařilo setřást. Když udýchaný doběhl do vojenského stanu, kde zrovna rotný Josef Hercz rozdával karty, vyděsil přítomné zkrvavenou pěstí. V ní svíral ucho arabského útočníka.
Málem umlátil tyrana svých rodičů
Rotný aspirant Hercz byl v létě 1943 podobně jako ostatní českoslovenští vojáci transportován lodí z Blízkého východu do Velké Británie. Na podzim roku 1944 se zúčastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque, byl velitelem průzkumné čety u motopraporu. Po válce se Hercz vrátil do Československa jako hrdina ověnčený vyznamenáními. Na domovském egrešském statku Čalovka hledal své rodiče a sourozence, místo však našel srovnané se zemí. Přešla přes něj východní fronta.
Osud jeho rodiny byl velmi tragický. Rodiče byli týráni nacisty – nepřežili. Sedmiletý bráška spadl pod autobus a zahynul. Dalšího mladšího bratra zastřelili v koncentračním táboře. Dva starší bratři se jako Josef vrátili ze zahraničních armád a válku přežili. Ale většina členů z jeho širokého židovského příbuzenstva zahynula v koncentračních táborech či osvětimských plynových komorách.
Josef Hercz se se smrtí rodičů ale nesmířil a dál se vyptával, co se s nimi stalo. Lidé z vesnice mu řekli, že když bratři utekli za hranice, přišel arizátor a maminku kvůli židovskému původu udal. Rodině zabavil majetek, tatínka zotročil a nakonec ho dohnal k sebevraždě. Josef onoho arizátora našel, poznal ho díky pomoci vesničanů. Vyvlekl ho na louku za ves, kde se shromáždili lidé z vesnice včetně Josefových bratrů. Zeptal se, jak to bylo s jeho rodiči. Arizátor tvrdil, že „musel“, a za jejich smrt osobně nemůže. Josef ho mohl v tu chvílli zastřelit, ale vyzval ho k pěstnímu souboji. Bývalý arizátor se na něj vrhnul, jenže neměl šanci. Josef do tyrana svých rodičů nemohl přestat bušit...
Někdo ho pak odtrhl a zmláceného soupeře odvezli do nemocnice, kde pobyl tři neděle. Na Josefa podal žalobu pro ublížení na zdraví. Vojenský prokurátor ten dokument před zraky bratrů Herczových ale roztrhal.
„V Praze jsme se radili s hlavním prokurátorem. Říká: ‚Víte co, kluci? Dejte to sem!‘ A tím to skončilo.“
Po válce Josef Hercz dokončil studium medicíny a přijal místo v nemocnici na Bulovce, kde se stal chirurgem a časem i primářem. Politika ho prý nezajímala. Uvědomoval si, že někteří jeho přátelé vojáci končí v komunistických lágrech, ale on se věnoval pouze své rodině a profesi. Komunisté ho kvůli jeho schopnostem nechali, jak říká, na pokoji.
Josef Hercz vyprávěl pro Paměť národa v roce 2004 po téměř tři hodiny v kanceláři Československé obce legionářské. Zemřel 9. prosince 2010.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
