Když si Libuše brala tašku s bramborami, věděla, že pod nimi jsou součásti vysílačky. Při výslechu gestapu hlavně cokoliv říct! Žádná strategie jí ale nevyšla: z Petschkova paláce byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Válku přežila jen zázrakem.
Před více než osmdesáti lety se z pohledu velkých dějin na jedné venkovské tancovačce odehrála zdánlivě nepodstatná věc. Zcela zásadní se však stala pro dvacetiletou dívku Libuši Mariánovou. Potkala tam přítele, který ji požádal o pomoc. Chtěl po ní, aby předstírala, že je jeho manželkou. Nešlo o mileneckou léčku, jak by se snad mohlo zdát, ale o vážně míněnou prosbu vojáka, po kterém pátralo gestapo. Libuše se toho večera stala členkou odbojové skupiny Obrana národa. Za dva roky ji kdosi na výslechu udal a gestapo ji zatklo. Válku přežila zázrakem. Prošla výslechy v Petschkově paláci a koncentračním táborem Ravensbrück.
„Byla jsem naivní. Kdysi jsem četla knihy o odboji proti Rakousku-Uhersku. Tenkrát se odbojáři dokonce fotili někde v pražské Šárce, to bylo divadýlko oproti odboji za druhé světové. Počítali jsme s tím, že to brzo skončí,“ začíná vyprávět Libuše Nachtmannová rozená Mariánová, která studovala v Praze farmacii.
„Mysleli jsme, že i Němci toho mají dost. Poštvali si proti sobě celou Evropu, umírali na frontách, to přece nikdo nechtěl.“
Když nacisté zavřeli vysoké školy, našla si zaměstnání u pražské německé firmy a díky tomu nemusela na nucené práce do Říše.
V podvečer chodila na Pankrác k Mandíkům. Tady na ni čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod, což dobře věděla, součástky vysílačky. Někdy se chytla za rámě mladého muže a s ním jako zamilovaný pár prošla Prahou do jiného úkrytu. Takto zachraňovala odbojáře, kterým bezprostředně šlo o život, zachránila tak například akademika Myslivce. U Mandíkových se ukrývali odbojáři, odtud se také nějaký čas vysílalo do Londýna.
Největší hrozba: Funkmesstelle
Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků. Špionážní informace předávali do Anglie československému zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice. Členy byli i slavní tři králové: Mašín, Balabán a Morávek.
Gestapo a SS zuřily. Po městech jezdilo speciální auto Radiové zaměřovací služby Funkmesstelle vyhledávající domy, odkud se vysílalo. A sem tam velitel SS Fleischer a gestapa Pannwittz slavili úspěch. Buď odbojáře zaměřili, nebo vymlátili ze zatčených další jména.
Každý odbojář věděl, že výslech gestapa například v Petschkově paláci v Praze, kde sídlila tajná nacistická policie, je to nejhorší, co si vůbec člověk může představit. „Podívejte, to jsou záležitosti gestapa. Každý z nás věděl, že jde o život. Bát jsem se začala, až když zatkli kamarádku Ambrušovou. Paní Mandíková na sobě nedala nic znát, já se jí ale přiznala, že se hrozně bojím,“ vzpomíná Nachtmannová na nejhorší chvíle života.
„Říkala, že když to přijde, je důležité něco gestapu prozradit, jinak vás umlátí, ale rozhodně ne žádná jména. Jenomže to bylo přesně to, co je zajímalo.“
Hrozili injekční stříkačkou
Zatkli ji v říjnu 1941. Vyslýchal ji pražský Němec, gestapák Urban, a ještě jeden, který měl sudetský přízvuk: „Ten hrál toho zlého. Vytáhl pistoli a injekční stříkačku. Když Urban viděl, že mě dost postrašili, kývl na kumpána a ten to zase schoval. Vůbec je nezajímalo, jak jsem byla zapojena do odboje, chtěli jenom jména. Furt jen otázky: kdo, jak vypadali, kde bydlí?! Na to jsem byla připravená a dokola jsem opakovala, že je neznám pravým jménem. Popisovala jsem smyšlené postavy, jeden byl zrzavý a kulhal, jiný nosí klobouk a kabát, obličej nevýrazný. Hlavně jsem se bála, aby náhodou některý ze skutečných odbojářů nekulhal a nebyl zrzavý.“ usmívá se Nachtmannová, kterou měsíc drželi ve věznici na Karlově náměstí.
6. listopadu 1941 ji ráno odvezli na nádraží, připojili vagon k berlínskému expresu a večer už vystupovala s ostatními vězeňkyněmi v pracovním táboře Ravensbrück.
Táborové tabu: Lidice
Libuše vzpomíná na 12. června 1942, kdy do tábora přivezli 184 starších žen a dívek (některé i těhotné) z Lidic. Hrozné prý bylo, že nic o vyvraždění, vypálení a srovnání své vesnice se zemí netušily.
„My jsme to věděli z nacistického tisku, který jsme tam měli. Dodnes nevím, proč jim to gestapačky neřekly. Ty dívky věřily, že jejich muži a děti také někde pracují a všechno nakonec dobře dopadne. Byla jsem přidělena na jejich barák, s ostatními jsme se domluvily, že jim nic neřekneme. Ženský jsou prý ukecaný, ale věřte mi, nikdo z nás jim nic neprozradil. A bylo to dobře. Kdyby se o tom dozvěděly, šly by na dráty,“ popisuje děsivé chvíle v Ravensbrücku Libuše Nachtmannová.
Tábor byl obehnán plotem pod elektrickým proudem a vězni, když už to nemohli vydržet, páchali sebevraždy skokem na oplocení. Libuše je přesvědčena, že udělala správně, ale nezapomene na chvíli, kdy to všechno skončilo, a na hranicích je vítaly zástupy lidí vyjadřující lidickým ženám soustrast. Ženy z Lidic, vysílené koncentračním táborem, zděšením a bolestí ze ztráty nejbližších omdlévaly. Donedávna Libuše prý trpěla nočními děsy.
