Zveme vás na výstavu, která dokumentuje vzájemnou podporu československých a polských disidentů ve druhé polovině 70. let. Bojovali proti komunistickým režimům a ty je za to pronásledovaly. Vzájemné přátelství ale navzdory zákazům vydrželo až do pádu totality.
Brněnský aktivista Petr Pospíchal se už od poloviny 80. let snažil o obnovení vztahů mezi českým a polským disentem. Byl si ale dobře vědom, na jak tenkém ledě se pohybuje. Vždyť v té době měl za sebou celou řadu výslechů, a dokonce dva pobyty ve vězení. Ačkoliv praktiky Státní bezpečnosti zanechaly na jeho psychickém zdraví šrámy, a Petr Pospíchal často trpěl úzkostmi, byl odhodlaný režimu dál vzdorovat.
Jednou z forem boje proti režimu bylo právě udržování vztahů a navazování nových kontaktů s polskou opozicí, se kterou si Češi vyměňovali zkušenosti a vzájemně se inspirovali. V roce 1986 tak Petr Pospíchal zorganizoval setkání s předními osobnostmi hnutí Solidarność – Zbignievem Janasem a Januszem Onyszkiewiczem. Společně se setkali pod vrcholem hory Lúčna v Západních Tatrách.
Navázání kontaktů mezi polským hnutím a českými disidenty si ale záhy vybralo svou daň. V lednu roku 1987 byl Petr Pospíchal zatčen a obviněn z podvracení republiky. Hrozilo mu pět až dvanáct let vězení. „Tehdy jsem například nedostal padesát tři dní žádnou poštu, dokonce i bachaři mi mezi řečí naznačili, že něco podobného nepamatují,“ vzpomínal Petr Pospíchal.
Osvoboďte Petra Pospíchala
Zatčení tehdy sedmadvacetiletého Petra vyvolalo vlnu pobouření nejen u jeho českých kolegů, ale také u polských přátel. Aktivisté Polsko-československé solidarity ve Wroclawi vyšli 17. dubna roku 1987 do ulic s transparenty s hesly „Osvobodit Petra Pospíchala“ či „Petře, jsme s tebou“. Z původní hrozby vysokého trestu nakonec skutečně sešlo. Po čtyřech měsících byl proces přerušen a Petr Pospíchal byl osvobozen.
Další československo-polské setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Zatímco dříve se disidenti scházeli pod Sněžkou, tentokrát pro schůzku zvolili Rychlebské hory. Na setkání, které se konalo 15. srpna roku 1987, dorazil také Mirosław Jasiński, který vedl Polsko-československou solidaritu. „Krkonoše, kde se scházela starší generace disidentů, se ukázaly být pro tajná setkání příliš na očích, takže jsme zvolili hory za Kladskou kotlinou,“ vysvětlil Mirosław Jasiński. Mezi účastníky výšlapu na Borůvkovou horu tehdy byl i Václav Havel, Petr Uhl či právě Petr Pospíchal.
Anita přijede v červnu
Právě tam začala nová etapa přeshraniční výměny samizdatů i tištěných dokumentů. Aktivista Warcisław Martynowski po srpnovém setkání v roce 1987 nabídl Mieczysławu „Dučinovi“ Piotrowskému z Polsko-československé solidarity pomoc s pašováním zakázaných materiálů. Tak vznikl originální způsob přeshraniční výměny dokumentů: využívali hraniční sloupky, každý z nich totiž měl své specifické číslo, kterému Piotrowski přiřadil ženské jméno. „Stačilo pak zavolat nebo napsat, že Anita přijede 21. června, a bylo jasné, u jakého sloupku si s Čechy vyměníme batohy,“ vysvětlil Martynowski. Obě strany navíc věděly, že k výměně dojde o tři dny dříve, než uvedli v pravděpodobně odposlouchávaném telefonátu.
Na zádech měli stejné krosny
Jedním z českých kurýrů, kteří pašovali samizdatovou literaturu na české straně, byl Vladimír Trlida. „Měli jsme stejné šedo-červené krosny. Nosili jsme všechno, co vyšlo v samizdatu. Poláci nám předávali své materiály, ale i rozmnožovací techniku. Jen jsme si krosny vyměnili a šli jsme každý na svou stranu,“ vzpomínal. Při poslední výměně materiálů 18. listopadu roku 1989 ho Státní bezpečnost zatkla.
„Došlo k udání, ušli jsme asi tři sta metrů a tam byli hoši v neoznačených uniformách. To jste nepoznali, jestli je to armáda nebo co je to za složku, začali vyskakovat z auta. Měli samopaly a vytahovali pouta. Kdoví, jak dlouho tam ti chlapi na nás čekali.“
Odvezli ho pak na vyšetřovnu v Javorníku. Pamětník tehdy neměl ani tušení, co se den předtím odehrálo v Praze. Estébáci se ale během výslechu chovali podivně, opatrněji, než byl z předešlých výslechů zvyklý. Druhého dne ho propustili. Začala sametová revoluce a Vladimír Trlida už nemusel litovat zabavené šedo-červené krosny.
Cesta česko-polského přátelství
Spolupráce československého a polského disentu ale začala dříve než v polovině 80. let. Mladší generace disidentů navazovala na aktivity starších kolegů. Byla to Anna Šabatová, která si při jedné návštěvě manželů Havlových na Hrádečku všimla mapky Cesty československo-polského přátelství po krkonošských hřebenech. Právě tehdy se zrodil nápad uspořádat setkání signatářů Charty 77 s polskou opozicí. Uskutečnění tajné výpravy byla tehdy jediná možnost, jak se mohli českoslovenští disidenti setkat se svými polskými protějšky. „Chtěli jsme se sejít s Poláky z Výboru na obranu dělníků (KOR), který vznikl před Chartou v roce 1976 a jehož aktivity jsme se zájmem sledovali,“ vysvětlila Anna Šabatová jejich motivaci k vůbec prvnímu setkání s polskými kolegy.
K první schůzce došlo už v červenci roku 1978 v Krkonoších. Českoslovenští a polští disidenti se pak stihli potkat ještě jednou, ke třetími plánovanému „výšlapu“ už ale nedošlo. Orgány polské a československé policie se o setkání dozvěděly. Organizátoři jej plánovali na 3. října 1978, na místo setkání ale nikdo nedorazil. Účastníky zatkla policie a Jaroslava Šabatu, otce Anny Šabatové, tehdejšího mluvčího Charty 77, soud odsoudil na dva a čtvrt roku vězení.
Cestu československo-polské spolupráce, kterou disidenti budovali navzdory komunistické diktatuře a pronásledování Státní bezpečností, sleduje nová výstava s názvem Zakázané přátelství. Ta popisuje nejen aktivity Petra Pospíchala a Vladimíra Trlidy, ale i dalších českých a polských disidentů na jejich cestě za svobodou.
