Násilná smrt Jana Masaryka 10. března 1948, od níž letos uplynulo 75 let, ovlivnila životy tisíců lidí v tehdejším Československu. Někteří byli postiženi za to, že o ní nahlas říkali svůj názor. Pro jiné se tragédie stala morálním závazkem.
Pro Charlottu Kotíkovou, pravnučku Tomáše Garrigua Masaryka, byl Jan Masaryk v době jejího raného dětství především oblíbeným prastrýcem. Vzpomíná na chvíle plné hravosti a spontaneity, které s ním strávila. Jednou z posledních příležitostí, kdy se ocitla v jeho blízkosti, byla silvestrovská oslava v Černínském paláci na konci roku 1947.
Shromáždila se tam společnost lidí blízkých Janu Masarykovi a prezidentu Benešovi. Atmosféra, která zde vládla, byla značně pesimistická: komunisté v té době už zcela nepokrytě natahovali ruku po moci. Před půlnocí ve slavnostním sále podle slov Charlotty Kotíkové zničehonic zhasla světla a vypukla mírná panika:
„Všechny starší dámy říkaly, že to je špatné znamení. Byla to atmosféra, jako by tam proletělo nějaké prokletí. A to se pak vyplnilo.“
Na konci února odjela Charlotta s matkou Herbertou a tetou Annou na venkov do Rybné nad Zdobnicí, protože v Praze se očekávaly nepokoje. Osudného desátého března je tam zastihla zlá zpráva: „Přijel pan Dohnálek, Janův šofér z Černínského paláce, a řekl, že ministr zahraničí Jan Masaryk v noci skočil z okna.“ Charlottina babička Míla Masaryková-Slavíčková tuto možnost rezolutně odmítla: „Strašně ho seřvala, že to vůbec není pravda. Že to je nesmysl, že by spáchal sebevraždu.“
Pohřeb jako předěl dvou epoch
Komunistický ministr vnitra Nosek ještě týž den oznámil v parlamentu, že Jan Masaryk si dobrovolně vzal život, aniž mohl znát závěry pitvy, která v té době teprve měla začít v lékařském ústavu na Albertově. Zde mrtvé tělo ministra zahraničí spatřila patnáctiletá Květoslava Neradová, jejíž tatínek Josef Pánek pracoval v Ústavu soudního lékařství jako zřízenec. „Můj otec měl určité zkušenosti, jak vypadají lidé, kteří spadnou z okna. A on i asistent Tesař spontánně řekli: ,Tohle není sebevražda! Takhle nevypadá člověk po sebevraždě.‘“
Přestože lékaři při pitvě uvedli sebevraždu jako příčinu smrti, otec Květoslavy Neradové trval na svém:
„Měl pro to své důvody. Říkal, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky. A Masaryk měl odřené ruce.“
Pohřeb Jana Masaryka se stal tichou manifestací, symbolickým předělem odcházejících časů a nastupující nové doby. Charlotta Kotíková vzpomíná, jak její babička Míla Masaryková-Slavíčková bez obalu napadla pokrytectví komunistických funkcionářů, kteří nad Masarykovou rakví pronášeli tklivé projevy. Obrátila se přímo na Gottwalda:
„Co to tady vykládáte? Vždyť jste ho zabili!“
„Všichni jsme se tehdy báli, že babičku zavřou. Ona měla absolutní odvahu, každému řekla naplno, co si myslela,“ dodává Charlotta Kotíková.
Konec svobody slova v praxi
Komunistický režim se tehdy chopil moci před pouhými dvěma týdny. A právě smrt Jana Masaryka se pro něj stala první příležitostí ukázat veřejnosti, jak hodlá zacházet se svobodou slova. Lidé byli zhusta perzekvováni už jen za vyjádření svého názoru na smrt Jana Masaryka odlišného od oficiální verze o sebevraždě. Režim také poprvé vytáhl arzenál svých nástrojů: udávání, policejní pronásledování, vyhazování ze studia.
Jedním z prvních postižených, jejichž vzpomínky zaznamenala Paměť národa, se stal tehdy šestnáctiletý Jaroslav Schön, který se v březnu 1948 účastnil sjezdu Svazu české mládeže. Na sjezdu vystoupil redaktor Mladé fronty a oznámil, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. V reakci na tvrzení, kterému řada lidí nevěřila, se ozvalo několik hlasů včetně Jaroslava: „Začali jsme vykřikovat, že to není pravda. Že ho určitě zabili. A to byl kámen úrazu.“
Za chvíli se v místnosti objevil muž v civilu a dva uniformovaní policisté, kteří chlapce odvezli na služebnu. Následoval výslech a „ponaučení“:
„Tak nám vtloukli do hlavy, že to je blbost. Že spáchal sebevraždu, skočil z okna a tím to zhaslo.“
Za čtrnáct dní se Jaroslav dozvěděl, že byl vyloučen ze školy a studium na jakékoli další odborné škole se nedoporučuje.
Podobný příběh se opakoval na mnoha středních a vysokých školách po celých Čechách. Bratr pamětnice Ludmily Sýkorové, který studoval medicínu, si v den smrt Jana Masaryka poznamenal do diáře: „Takto odcházejí, respektive jsou odcházeni naši nejlepší lidé.“ Za tuto poznámku ho někdo udal a mladý medik skončil v kladenských dolech.
Kytička za uchem skrývající ránu?
Neochota komunistů vyšetřit pravou příčinu smrti Jana Masaryka vedla k tomu, že se o ní šířila řada mýtů. Ministr zahraničí měl při svém pohřbu za uchem kytičku sněženek, která podle některých zakrývala střelnou ránu.
Hned několik dalších pamětníků bylo perzekvováno za vyslovení domněnky, že okno, ze kterého měl Jan Masaryk údajně vyskočit, se našlo zavřené. Patřil k nim například šestnáctiletý student prostějovského gymnázia Jiří Vrba, který o tom hovořil před svými spolužáky: „Je přece teoreticky nemožné, aby člověk vyskočil a zavřel za sebou okno.“ Jeden ze spolužáků ho zřejmě udal, protože s Jiřím Vrbou bylo zahájeno trestní řízení za šíření nepravdivých zpráv. Paradoxně ho zachránila amnestie, kterou v červnu vyhlásil čerstvě nastoupivší prezident Klement Gottwald.
Podobnou zkušenost udělal Josef Odehnal, osmnáctiletý truhlář z Proseče. Při pomlázce na velikonoční pondělí se za vsí potkal s trojicí mladých komunistů a mimo jiné je provokoval slovy:
„Mě by zajímalo, proč ten Masaryk za sebou zavíral okno, když z něj skákal.“
Jeho obžaloba skončila podmíněným trestem, který mu přitížil později, když se zapojil do činnosti organizované protikomunistické skupiny.
Teze, že „Jan Masaryk vyskočil z okna a zavřel ho za sebou“, se na desetiletí stala součástí českého černého humoru, nicméně se zřejmě zakládá na omylu: osudové okno v koupelně, pod nímž se našlo tělo Jana Masaryka, bylo ráno otevřené.
Opožděné vyšetřování
Smrt Jana Masaryka byla předmětem několika vyšetřování: v roce 1948, 1968–1969, 1993–1996, 2001–2003 a 2019–2021, přičemž se jejich závěry různily nebo byly přímo v rozporu. Při vyšetřování z let 2001–2003 dospěl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn. Případ byl znovu otevřen v roce 2019 na základě nahrávky policisty Vilibalda Hofmanna, který konstatoval, že se s tělem Jana Masaryka hýbalo. Toto poslední vyšetřování, uzavřené v březnu 2021, opět nedospělo k jednoznačnému závěru.
Smrt jako mravní závazek
Pro mnoho lidí, kteří nesouzněli s nastupujícím komunistickým režimem, byla právě smrt Jana Masaryka signálem, že je třeba proti nové totalitní moci bojovat. Patřil k nim i František Wiendl, účastník třetího odboje, který tiskl protikomunistické letáky a do svého zatčení se věnoval převaděčství: „My to pokládali za fakt, že byl vyhozen z okna. Vnímali jsme to jako vraždu. Táta hned poté svolal lidi, které znal z protinacistického odboje, k nám do bytu a mluvili o tom, že proti bolševikovi musíme něco dělat,“ vzpomíná na rozhodující okamžik.
Tento moment pokládá ve svém životě za zlomový také Karel Schwarzenberg, pozdější nástupce Jana Masaryka v roli ministra zahraničí. Tehdy desetiletý chlapec nebyl 10. března 1948 ve škole, protože měl chřipku. V rozhlasu už dopoledne vyslechl zprávu o smrti Jana Masaryka.
„Honza Masaryk, toho jsme tehdy všichni milovali. Mně bylo úplně jasné, že byl zavražděn. To byl poslední hřebík do rakve naší republiky,“ vzpomíná. V emotivním rozpoložení se tehdy rozhodl usilovat o svobodu Československa: „Takže jsem se v župánku a s chřipkou postavil vedle toho rádia a slavnostně slíbil sám sobě, že nikdy tu věc neopustím, dokud nebude Československo zase svobodné.“