František Wiendl

* 1923  

  • Praha volala o pomoc, což byl signál pro vypuknutí povstání, proto se u Wiendlů sešla odbojová skupina Lidice. „Ale nikdo nevěděl co dělat, protože táta se pátého května teprve vracel do Klatov a potom zamířil rovnou na radnici, kde se vytvořilo ústředí odboje. Takže to dali na mne. Říkali: ‚Ty o všem víš, tak nás veď!‘ Věděl jsem, že máme zajistit stadion a spínačku. Tak jsem rozdělil úkoly a šli jsme na stadion. Mohli jsme to odnést, Němci nás mohli postřílet, ale neudělali to. Šli jsme k nim a vymyslel jsem takový plán. Řekl jsem jim: ‚Podívejte se, Američané už jsou tady, jsme s nimi ve spojení. Bylo by dobrý, abyste složili zbraně. My vám zajistíme volný odchod do kasáren.‘ Německý četař dal nastoupit posádku na stadion, naši lidé si vzali jejich pušky na ramena, obstoupili četu a doprovodili ji do kasáren. Získali jsme spoustu zbraní. Potom jsme šli odzbrojit kulometná hnízda. Tam jsme dostali ještě panzerfausty, těžké kulomety... Poslal jsem spojku na radnici, aby poslali náklaďák, na který jsme to všechno naložili a odvezli. Potom už byl klid, na Hůrce nikdo nebyl a čekali jsme na Američany.“

  • “Stáli jsme u sokolovny. A najednou přijeli Američani. Tanky, za každým pasem šlo družstvo Američanů. To už byla ulice plná lidí. Tehdy 5. května už kvetl šeřík, takže jim lidé házeli šeřík. Bylo to nádherné, nádherný moment, na který člověk nikdy nemůže zapomenout, jak přišli Američané. Dojeli na náměstí, začali je obsazovat, do každé ulice tank s namířeným kanonem. Obsadili ulice. Město ale už bylo vyčištěné, Američané tam přijeli v pohodě. Samozřejmě několik lidí to zaplatilo životem.”

  • „Mezi spoluvězni byl chlapík jménem Procházka, který předtím než vypukla válka se Sovětským svazem, šel na Východ, aby mohl bojovat proti nacismu. Jenže když přešel hranice, Sověti ho zavřeli, označili za špiona a šel do gulagu na Sibiř. A ten nám vyprávěl: ,Chlapci, nemáte ponětí, co to bylo za hrůzu. Toto je legrace.‘ Tehdy byly silné mrazy, já psal stavební deník a měřil teplotu. Říkal nám: ,Dokud v gulagu teplota neklesla pod minus padesát, museli jsme dělat. A nebudete mi věřit, docházelo tam i k lidojedství. Nebýt generála Svobody, nepřežili bychom. Díky němu jsme měli naději, že když se přihlásíme a vydržíme na frontě, přežijeme.‘“

  • „Tak jsem měl Schneidera na krku. Proto jsem vzal mapu, našel jsem si cestu, že ho převedu sám. A tím začaly mé převody. Našel jsem si na mapě trasu, kterou bych mohl v noci zvládnout, protože jsem tam nikdy nešel ani jsem tu krajinu neznal. Z mapy jsem si vyčetl údolí, zářezy, nešel jsem po silnici, ale terénem. Převod se podařil, dovedl jsem ho až do německé vesnice Jägershof.“

  • “Vzhledem k tomu, že Praha stále volala rozhlasem o pomoc, domluvili jsme se lidé z (odbojových) skupin. Už jsme stáli na náměstí, měli jsme nákladní auta, nalezli jsme na korby. V každém náklaďáku nás bylo plno, měli jsme zbraně - kulovnice i panzerfausty, všechno jsme měli, co jsme vzali Němcům. Oni nám to prakticky dali, mohli se bránit, ale v Klatovech se armáda nebránila, akorát NSDAP, kteří zastřelili v Klatovech 5. května pět nebo šest lidí. Stáli jsme na náklaďákách: ,Proč nejedeme?’ Nechtěli nás pustit. Rozčilovali jsme se, protože jsme se dozvěděli, že nás Američani nepustí do Prahy. Zlobili jsme se na ně, říkáme: ,Jak to, že nás nepustí?’ Ovšem oni řekli, že oni jsou armáda, oni že už si všechno zařídí. Později jsme se dozvěděli, že byla demarkační čára a měli povinnost (hlídat), aby se vše nepromíchávalo, tak nechali osvobození, čekali, až Rusové přijedou, až 9. 5. dorazili do Prahy.”

  • 20. listopadu 1949 převáděli přes hranice skupinu sedmi lidí, mezi nimi generála Podlezla a zrádce Basáka. Wiendl s Prantlem měli půjčené větší auto, z Klatov vyjížděli sami dva a převáděné měli naložit cestou v Beňovech. Již cestou z Klatov si Wiendl všiml podezřelého černého BMW, věděl jistě, že patří StB, která tam na někoho čeká. Pro svou cestu měli připravenou krycí historku, že jeli shánět jablka. Lidi nabrali a předali Aloisi Suttému, který je převedl přes hranice. Vše proběhlo v pořádku. Až cestou zpátky zastavili v Klatovech na červenou a náhle auto obstoupili estébáci. Šli na jisto. Jen se jich zeptali na jména, zatkli je a odvezli do věznice.

  • „Vzpomínám si na případ pana Sekyry. Jeho bratr k nám den co den chodil. Pan Sekyra byl taky v Úvodu, zatkli ho a během tří neděl jeho rodina dostala informaci, že zemřel a že si mají přijít pro jeho svršky. Bratr pana Sekyry, který byl, stejně jako otec ve Volném pěveckém a dramatickém kroužku, byl slabší konstrukce, asi se domníval, že by všechny ty věci neunesl, tak tátu požádal, jestli by mi dovolil, abych šel s ním a pomohl mu svršky odnést. Dostavili jsme se do vstupní haly na gestapu v Klatovech. Byl tam dlouhý stůl, na jedné straně seděl jeden esesák, zrovna obědval z esšálku. Řekli jsme mu, že si jdeme pro věci po panu Sekyrovi. Na druhé straně dlouhého stolu byl malý uzlíček. On jenom kývl hlavou, já jsem uzlíček vzal a odešli jsme. To bylo všechno, co po panu Sekyrovi zbylo.“

  • „Otec byl v zajetí v roce 1917, když začala Velká říjnová revoluce. Takže viděl všelijaké hrůzostrašné věci, které lidé vyváděli při revoluci. Například vždycky vyprávěl, jak továrníka z fabriky, kde byl zaměstnaný, polili asfaltem, nasypali na něj peří, dali do káry a vozili ho po městečku. Nebo nějakému chlapíkovi rozpárali břicho, nacpali tam slámu a zapálili. Takže vždy říkal: ‚Nedej Bože, aby se sem ten bolševismus dostal.‘“

  • „A druhý den jsme se nastřelili do stařin, jak jsme říkali starému systému chodeb, kde se dolovalo stříbro. Já říkám: ‚Ty, Franto, člověče, zdrhnem!‘ Takže jsme začali plánovat útěk. Naše dílo bylo bohaté na uran, hravě bychom tam splnili dvě stě procent. Jenže nás zajímal útěk, (tak jsme pracovali jen, abychom dali sto procent, a jinak jsme si připravovali únikovou cestu). Jeden kamarád, který šel také fárat za trest, se dostal k mašinkářům a rozvážel materiál, mimo jiné fošny na výdřevu. A tak nám vozil zásoby fošen a my natloukali špršlíky v komínech, jež byly v systému starých chodeb. Komíny měly výšku tak třicet metrů. Takže jsme si připravili fošny, vytahali jsme je nahoru a nabíjeli na sebe, získali jsme žebřík, který nám měl při útěku pomoci, abychom byli rychlí a získali obrovský náskok, (než nás budou pronásledovat).“

  • „Šli jsme v houfu, prošli jsme hlavní branou stadionu a pokračovali k budově, kde jsme my sokolové mívali letní tělocvičnu. Tam byli němečtí vojáci. Jak jsme se blížili přes stadion, vyšli nám naproti dva nebo tři důstojníci. Nechali nás dojít skoro k té budově a ptali se, co chceme. Řekl jsem jim: ,Podívejte, Američani už jsou blízko, v Klatovech je povstání, nemá cenu, abyste vzdorovali. My vám nabízíme, že když složíte zbraně, zajistíme vám doprovod přes město do kasáren, kde budete ubytováni. Zbraně nám předejte.‘ Velitel nechal četu nastoupit a složit pušky do kozlíku. Naši si zase zbraně brali, obstoupili německé vojáky a dovedli do kasáren.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Klenová, Harant, 09.12.2010

    (audio)
    délka: 03:35:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Iron Curtain Stories
  • 12

    Praha, 17.11.2013

    (audio)
    délka: 02:24:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Smrt komunismu!

Dobový portrét - po propuštění
Dobový portrét - po propuštění
zdroj: archiv pamětníka

František Wiendl se narodil 31. prosince 1923 v Klatovech. Jeho otec František Wiendl st. byl tesařský mistr, za první světové války byl v ruském zajetí a roku 1917 tam zažil říjnovou revoluci. Tato zkušenost ovlivnila postoj rodiny ke komunismu. Za druhé světové války se otec i syn zapojili do druhého protinacistického odboje, otec byl členem skupiny ÚVOD, na rozdíl od svých kamarádů a známých nebyl odhalen a uvězněn. Proto po vypálení Lidic založil vlastní odbojovou skupinu, kterou nazval na památku vyhlazené vesnice Lidice. Do ní se zapojil i syn. Činnost spočívala ve finanční podpoře rodin uvězněných mužů, vyjadřování odporu letáky, v shromažďování zbraní a přípravě povstání. Skupina se později napojila na odbojovou organizaci Niva, která měla povely od Rady tří a spojení do zahraničí. V květnu 1945 povstání propuklo i v Klatovech, 5. května odbojáři odzbrojili Němce a osvobodili město ještě před příchodem americké armády. Za protektorátu se pamětník vyučil zedníkem a vystudoval průmyslovou školu stavební. Po válce (1945-1947) nastoupil základní vojenskou službu a absolvoval aspirantskou školu pro důstojníky v záloze. Nástup komunistů k moci a především smrt Jana Masaryka přiměla Wiendlovy a jejich přátele z války zapojit se do tzv. třetího odboje proti komunistům. Nejprve psali hlavně protikomunistická hesla, tiskli letáky. Od dubna 1949 také převáděli uprchlíky přes hranice, měli kontakty s agentem-chodcem Aloisem Suttým. Skupina byla rozbita postupně - nejprve byl kvůli zradě v listopadu 1949 zatčen František Wiendl s dalším spolupracovníkem. Na jaře 1950 pak zbytek skupiny, včetně agenta Suttého a otce Wiendla, který byl zatčen již podruhé. V prosinci 1950 byl soud, agent Suttý byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán, František Wiendl st. k odnětí svobody na 25 let, pamětník k 18 letům vězení za velezradu. František Wiendl ml. byl vězněn na Jáchymovsku (Eliáš, Nikolaj, „L“ ve Vykmanově, Rovnost, tábor „C“) a od roku 1956 na Pankráci, kde pracoval v projekci, vězni tam navrhovali a připravovali projekty státních staveb. Jako projektant pamětník pracoval i po podmínečném propuštění v roce 1960 a u tohoto zaměstnání zůstal až do důchodu. V současné době je aktivní v Sokole a v Konfederaci politických vězňů, je předsedou její pobočky v Klatovech.