Začátek druhé světové války 1. září 1939 ukončil záchranu židovských dětí v tzv. kindertransportech, které organizoval Nicholas Winton s desítkami dalších pomocníků.
První zářijový den roku 1939 měl z Prahy vyjet vlak do Anglie s rekordním počtem 251 židovských dětí. Odjezd byl připraven, malí cestující se rozloučili se svými rodiči a usadili na svých místech. Vlak se však nerozjel.
Vypukla druhá světová válka a Němci odjezd zakázali. Děti musely vystoupit a naprostá většina z nich později skončila v koncentračních táborech. Válku jich přežilo pouhých pět a jednou z nich byla Ruth Federmannová.
Narodila se v Prostějově v roce 1926 do židovské rodiny Steckelmacherových a od svých tří let žila s rodiči a starším bratrem v Praze. Její otec Artur Steckelmacher byl architekt a v Praze vyprojektoval několik staveb, z nichž tou nejznámější je Palác Roxy v Dlouhé ulici.
Zemřel v roce 1933 a pro rodinu nastaly těžké časy. Maminka nemohla pracovat na plný úvazek, protože se musela starat o Ruth a jejího staršího postiženého bratra Hanse.
„Bydleli jsme v Bubenči, ale do školy jsem šla na Vinohradech. Chodila jsem do české školy. Můj otec se učil ve Vídni a doma jsme mluvili německy. Kdy zemřel, tak jsme mluvili česky.“
Ještě v Praze začala kreslit skici návrhů kostýmů a chtěla se stát švadlenou či oděvní návrhářkou. Příchod nacistů do Prahy však změnil i její budoucnost.
Palestina místo Anglie
„Němci přišli do Prahy a moje matka chtěla, abych opustila Prahu. Mohla jsem jít do Anglie, nebo do Palestiny. Moje maminka řekla, že v Anglii dostanu lepší vzdělání. Můj ‚kindertransport‘ měl jet 1. září 1939. Přišli jsme na nádraží a Němci nenechali vlak odjet. Tak jsme šli domů.“
Její matka se však nevzdala, rychle vyběhala patřičné dokumenty, aby dcera mohla odjet do Palestiny. „Dvacátého sedmého listopadu jsem odjela do Palestiny k sestře mé matky. Bylo mi třináct let.“
Ruth dorazila do Tel Avivu 4. prosince 1939 a čekaly ji těžké začátky, nejdříve v kibucu, kde nějakou dobu pásla dobytek, později žila u příbuzných a pokračovala v přípravě na to, aby se stala švadlenou a oděvní návrhářkou.
V roce 1944 potkala Samuela Federmanna, německého Žida, který bojoval ve Španělsku v době občanské války a poté byl držen ve španělských internačních táborech. Vzali se a rozhodli se zůstat v Palestině, protože Ruth se neměla za kým do Prahy vrátit – maminka i bratr zahynuli v Osvětimi.
Nový život v Tel Avivu
Samuel Federmann měl podnikavého ducha a se svým bratrem Jekutielem, který se usadil v Palestině ještě před válkou, koupili v roce 1947 malý rodinný hotel Kaethe Dan na ulici Yarkon, nedaleko telavivské pláže.
Tento hotel dal jméno budoucímu hotelovému řetězci, jehož rozvoji pomohl vznik státu Izrael. Po vyhlášení nezávislosti 15. května 1948 začalo nového židovského státu jezdit mnoho Židů z celého světa a z malého Kaethe Dan hotelu s pomocí amerických investorů v průběhu padesátých a šedesátých let vznikl největší řetězec luxusních hotelů v Izraeli.
V roce 1958 společnost patřící bratrům Federmannovým dále expandovala a koupila i legendární King David Hotel v Jeruzalémě.
Ruth Federmannová se kromě výchovy syna a dcery i nadále věnovala oděvnímu návrhářství a v Dan hotelích provozovala síť módních butiků.
Na svou rodnou vlast nikdy nezapomněla. „Můj muž byl známý v celém světě. V roce 1990 on byl prezidentem International Hotel Association. První kongres v Praze po sametové revoluci byl hotelový kongres, kterému můj muž předsedal.“
Prahu Ruth Federmannová navštívila už dříve, v šedesátých a v osmdesátých letech, ale až po roce 1990 se mohla podívat do Prostějova, odkud pocházel otec, a do Spáleného Poříčí, kde se narodila její matka.
Ruth Federmannová je od roku 2006 vdovou, žije v centru Tel Avivu a ve volných chvílích se věnuje malování.
„Jsem ráda, že jsem nejela do Anglie. Mně se tu dařilo dobře. Ze začátku to bylo těžké, ale pak jsem měla moc zajímavý život.“
