Ruth Federmann

* 1926  

  • „Viděli jsme, že musíme začít kupovat… Byly malé domky na Yarkon ulici (v Tel Avivu nedaleko pobřeží Středozemního moře – pozn. autora), nebyly velké, byly asi jako vila. Přišli Židé z Ameriky, to už byl Stát Izrael, chtěli vidět, jak vypadá Stát Izrael. My jsme se seznámili s několika lidmi, ti založili společnost a přinesli peníze. Začali jsme se (rozvíjet). Malý hotel zůstal a vedle něho jsme postavili hotel, asi sto třicet či sto padesát pokojů. Dneska máme čtrnáct hotelů v celém Izraeli, známé hotely Dan Hotels.“

  • „V Spáleném Poříčí, kde byli chlapci, kteří neměli kulturu. Nevěděli... Já jsem šla s mým bratrem na procházku, tak někdy řekli: ‚Smradlavá Židovka‘. Tak já jsem šla k nim a řekla jsem: ‚Jdi teď do kostela a řekni to panu Ježíšovi. Protože [on] je Žid. Poněvadž on byl Žid. A zemřel Žid. On nechtěl nový náboženství.‘ To pak udělali apostle...Jak se to řiká?“ J.H.: „Apoštolové.“ „Ano. On to nechtěl. Tak oni otevřeli oči a nevěřili, co jsem já řekla. Já jsem nebyla děvče, já jsem byla kluk.“

  • „Když mi bylo třináct, začala válka. Němci přišli do Prahy a moje matka chtěla, abych opustila Prahu. Ona zažila první světovou válku a myslela, že nebude jídlo. A já jsem byla trošku slabá a nemocná. Tak chtěla, abych opustila Prahu. Mohla jsem jít do Anglie nebo do Palestiny. Moje maminka ale řekla, že v Anglii dostanu lepší ‚education‘ (vzdělání). Můj ‚kindertransport‘ do Anglie měl jít 1. srpna 1939 (ve skutečnosti 1. září 1939). Začala válka. Přišli jsme na nádraží a Němci nenechali vlak odjet. Tak jsme šli domů. 27. listopadu jsem odjela do Palestiny k sestře mé matky. Bylo mi třináct let.“

  • „(Vztah k náboženství, k víře. Chodili jste do synagogy?) Můj otec byl ateista. Nepamatuji si, že bychom měli nějaký svátek. Pak (po otcově smrti?) šli jsme do synagogy na Jom Kipur a na židovský Nový rok, to bylo náboženství. Já jsem také ateista. Pokud je Bůh, tak on není hodný. To, co on dělá lidem… V Tanachu, naší Bibli, je Bůh dohromady s ďáblem, oni pracujou dohromady.“

  • „Můj syn se narodil patnáctého května 1948. To je ten den, kdy Angličani ozvali Palestinu. Patnáctýho května je Independace Day – náš Independance Day. My jsem byli v tom malým hotelu. Tam se setkali všichni, co později byli naši politici – Golda Meir, Ben Gurion,... A vždycky se... My jsme je znali. Ten hotel byl malý. Dvacet pokojů. Vždycky se, když jsem byla ještě... Jak se říká? ... Těhotná. Tak se mě ptali: „Kdy? Kdy?“ Tak já jsem řekla, když Angličani ozvou Palestinu, tak přijde moje dítě. V tom čase se něvědělo jestli to je kluk nebo děvče. A můj syn se narodil patnáctého května. S prvníma bombama.“

  • „Já se jmenuji Ruth Federmann, rozená Steckelmacherová. Narodila jsem se v Prostějově na Moravě, ale žila jsem v Praze. Můj otec byl architekt, inženýr-architekt. Jistě znáte Roxy v Praze, to on udělal, někdy v roce 1930, 1932. Matka mu vedla kancelář.“

  • „Dostala jsem ten transport do Anglie, protože moje matka poslala moje kresby do Anglie. Jsem ráda, že jsem nejela do Anglie. Mně se tu dařilo dobře. Ze začátku to bylo těžké, ale pak jsem měla moc zajímavý život. Můj muž byl známý v celém světě. V roce 1990 on byl prezidentem International Hotel Association. A první kongres v Praze po roce 1990 byl hotelový kongres, kterému můj muž předsedal.“

  • „Bydleli jsme v Bubenči, ale do školy jsem pak šla na Vinohradech. Chtěla (matka) být s námi doma. (…) Chodila jsem do české školy. Ale myslím, že moje mateřská řeč je němčina. Na Moravě Židé mluvili německy, oni byli Rakušané. Můj otec se učil ve Vídni. Já myslím, že jsme doma mluvili německy, když můj otec zemřel, tak jsme mluvili česky. Maminka někdy se mnou mluvila německy a učila mne psát. Pak jsem se učila ve škole, ale ve škole jsem jen začala tercii, když Hitler přišel, tak jsme nemohli chodit do školy. Poslala mne do školy, kde se učí kreslit móda.“

  • „Když Nemci přišli do Prahy, moje matka chtěla abych nezůstala. Poněvadž už jsem nemohla jít do školy. Ona vždycky říkala, že mám talent [na] kreslení – hlavně móda. Já jsem se vždyky zajímala o kreslení módy. Poslala moje kreslení do Anglie, aby mě vzali do Kindertransport. A měla jsem jet do Anglie 1. srpna 1939. Když jsme přišli na nádraží, Němci nenechali vlak odjet. Takže jsem šla zpátky domů. To byl největší transport od Kindertransport. Dvě stě padesát dětí. Dvě stě padesát dětí a jen čtyři se zachránily. A mezi nima já. Poněvadž já jsem mohla jít do Palestiny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tel Aviv, Izrael, 30.03.2014

    (audio)
    délka: 01:25:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Tel Aviv, Izrael, 07.12.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla jsem zajímavý život

Portrétová fotografie II. - 2016
Portrétová fotografie II. - 2016
zdroj: Pamět národa - Archiv

Ruth Federmannová, rozená Steckelmacherová, se narodila roku 1926 v Prostějově do židovské rodiny. Do svých tří let žila v rodném Prostějově, pak se s rodiči a se starším, handicapovaným bratrem přestěhovali do Prahy. Její otec Artur Steckelmacher pracoval jako inženýr-architekt, k jeho nejznámějším realizacím patřil interiér Paláce Roxy v Dlouhé třídě v Praze. Otec zemřel v květnu 1933 a matka se již znovu neprovdala. Ruth Federmannová patří mezi několik málo přeživších z 250 dětí, které měly odjet do Anglie největším transportem vypraveným Nicholasem Wintonem. Vlak s dětmi byl připraven k odjezdu z Prahy 1. září roku 1939, ale kvůli vypuknutí války již neodjel. V listopadu 1939 matka poslala dceru Ruth s hromadným transportem do Palestiny, sama i se starším synem zahynula v Osvětimi. Ruth se v Tel Avivu vyučila švadlenou a oděvní návrhářkou. V roce 1944 se seznámila se Samuelem Federmannem, svým budoucím manželem. V květnu 1948, v den vzniku Státu Izrael, se manželům Federmannovým narodil první syn. Její muž a jeho bratr vlastnili síť čtrnácti izraelských luxusních hotelů Dan Hotels. Samuel Federmann zemřel v roce 2006, Ruth Federmannová je vdova a žije v centru Tel Avivu.