Za rádio dám život. Lidé, kteří za svobodné vysílání nasazovali své životy

/ /
Výstava Zůstaňte u svých přijímačů! Zdroj: Post Bellum
Výstava Zůstaňte u svých přijímačů! Zdroj: Post Bellum

Rozechvělá slova radiotechnika Vlacha: „Haló, haló, zde radiostanice O.K.P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu...“ Pak hymna. Poeticky 18. května 1923 ve 20 hodin a 15 minut začal vysílat rozhlas... Jsou s ním spojena tisíce lidských dramat.

Do první poloviny minulého století rádio představovalo nejmodernější sdělovací prostředek. Rozhlas dokázal nejrychleji informovat o dění, přinášet zprávy, odborné přednášky, rozhlasové hry, sportovní přenosy, ale i zábavu a povznesení z hudby a literatury. 

Rozhlas slaví sto let
Zveme na vernisáž rozhlasové výstavy v Praze a Brně. Expozice „Zůstaňte u svých přijímačů!“ je věnována stému výročí rozhlasu, přijďte 25. května 2023 v 17 hodin do pražských Dejvic do Technické ulice. V pondělí 29. května od 19 hodin se v Brně na nádvoří Staré radnice zase poprvé pro veřejnost otevírá jedinečné muzeum – Institut Paměti národa Brno, ulice Radnická 10. Institut Paměti národa představí expozici „Tichá hrdinství“ o 50. letech. 

V nesvobodných časech nacistické a komunistické totality se rozhlas stal účinným nástrojem propagandy a manipulace. V kritických okamžicích ohrožení naší země spoluvytvářel naše dějiny. Tisíce lidí spěchaly k budově rozhlasu bránit svobodné vysílání. V budově rozhlasu a přilehlých ulicích padlo během čtyřdenní bitvy mezi 5. až 8. květnem 1945 na 170 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Během sovětské okupace 21. srpna 1968 před rozhlasem sovětští vojáci zavraždili 17 neozbrojených lidí a stovky lidí byly zraněny. 

Z výstavy Zůstaňte u svých přijímačů! Zdroj: Post Bellum
Z výstavy Zůstaňte u svých přijímačů! Zdroj: Post Bellum

Hlasatel Mančal se odvážil a hlásil: „Je sechs hodin“

V letech protektorátu měl rozhlas oficiální název Rundfunk Böhmen. Až do 5. května 1945. Toho dne hlasatel Zdeněk Mančal přivítal posluchače slovy: „Je sechs hodin.“ Od toho okamžiku  se už nevysílalo podle nacistických předpisů, z rádia zněly po léta neslyšené české písničky. Povstalci si uvědomovali, jaký význam v dané chvíli vysílání má. Budovu rádia střežili němečtí ozbrojenci. 

Po poledni se rozhořely první boje: 

„Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" 

A idé přicházeli. Rozpoutaly se tvrdé boje uvnitř budovy a především v okolních ulicích. Německá jednotka v podvečer kapitulovala, ale povstalci vyhráno neměli. Hned druhého dne dopadla na budovu puma z německého letounu, která budovu poničila. Vysílání se podařilo provizorně obnovit z jiných míst, například z budovy Husova sboru na Vinohradech. 

Dívka s vyhrnutou modrou sukní 

Volání rozhlasu vyslyšel i osmnáctiletý František Suchý, který bydlel s rodinou ve Strašnicích. Dne 5. května odpoledne utíkal s tatínkem k budově rozhlasu, byli vyzbrojeni rakouským policejním revolverem a automatickou pistolí, zbraně celou válku ukrývali v kolumbáriu ve strašnickém krematoriu, kde jeho táta zastával místo ředitele.

František Suchý

„Když jsme s těmi zbraněmi doběhli k rozhlasu, byla budova již dobyta. V Hrubešově ulici byl prostřelen plynový kandelábr a šlehal z něho plamen. U něj ležela žena, měla vyhrnutou modrou sukni. Bylo mi jí strašně líto. Kapky deště jí na punčochy házely špínu. Říkal jsem si: ‚To jsi netušila, když sis je ráno oblékala, že tady budeš takto ležet…‘ Bylo mi jí hrozně líto, toto si živě pamatuji,“ vyprávěl pro Paměť národa František Suchý.

Komunisté obsadili rozhlas

Československý rozhlas se i díky své roli v květnovém povstání těšil velké úctě. S poválečným vývojem se však stal součástí politické propagandy. Komunisté obsazovali redaktorská místa. Během únorových dní roku 1948 z éteru znělo zpravodajství, které šlo komunistům na ruku, rozhlas svým vysíláním vlastně posvětil převzetí moci Komunistickou stranou Československa. Následně proběhly důkladné čistky – lidé spjatí s předúnorovou érou a demokratickými poměry museli rozhlas opustit jako třeba právě známý hlasatel Zdeněk Mančal, symbol vysílání během Pražského povstání – anebo se museli přizpůsobit…

Zápaďák, který se stal komunistou, vědomě vysílal v rozhlasu lži

S rozhlasem je spjat i profesní život Bedřicha Utitze, válečného veterána od Tobruku a Dunkerque. Na rozdíl od většiny vojáků ze západní fronty se po válce stal nadšeným komunistou: „Mnichovská zrada západních zemí, těžká sociální situace, co jsem zažil před válkou, to všechno mě přesvědčilo, že jsem se stal komunistou. Měli lákavý program pro všechny, rovnost pro všechny, už nikdy žádné války, no tak proč by mladý člověk do takové strany nevstoupil?!“ vysvětloval Utitz Paměti národa. 

Mladíkovi se otevřely nebývalé možnosti: „Poznal jsem, co znamená komunistická strana. Když jsem řekl přátelům, že bych chtěl něco dělat, poslali mě na jedno ministerstvo, už nevím jaké, za vysokým funkcionářem a ten mi nabízel velmi atraktivní místa,“ popisuje Utitz, který si zvolil místo redaktora ČTK. 

Bedřich Utitz v únoru 2010

Po roce 1948 přešel do tiskové agentury Telepress dodávající zahraniční zprávy do vysílání rozhlasu. Tady se prý už nic nezakrývalo, lhalo se ve velkém. Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ, rozhodoval, co se bude vysílat, a co ne: „Jednou mě o půlnoci Geminder povolal na ústřední výbor a dal mi zprávu, že ji mám ihned vysílat. Týkala se tajné schůzky britského, amerického a francouzského ministra zahraničí tam a tam a že jednali o tom a o tom. Já jsem řekl, že to musí být omyl! Protože jsem věděl, že francouzský ministr zahraničí tam být nemohl, byl jinde. Geminder se na mě rozkřikl: ‚Ta zpráva je ověřená a pravdivá! Nemudrcuj, vem to a vysílej to!´ Tak jsem se lekl, když na mě Geminder křičel, a vysílal jsem ji,“ přiznává Utitz. 

Komunista se bál o život, později emigroval na Západ

V roce 1952 Gemindera obvinili z vlastizrady a vyzvědačství, 27. listopadu 1952 byl v rámci procesu se Slánským odsouzen k trestu smrti. Dne 3. prosince 1952 ho oběsili na Pankráci. Bedřich Utitz, pocházející z židovské rodiny, prožíval hrůzu, že si i pro něj přijde StB. Na nějaký čas se ocitl bez práce. Po čase mu známá vyjednala, že by mohl pracovat v Československém rozhlase. Nakonec mu ale zavolali, že jeho příchod není žádoucí. 

„Ztratil jsem nervy, bouchl jsem do stolu a začal jsem řvát: ,Že jsem byl v západní armádě – na to jsem hrdý. A že nejsem jeden z těch kolaborantů, které přijímáte do strany!‘“

Rázná reakce pomohla a Bedřich Utitz nakonec v roce 1954 do rozhlasu nastoupil. Uplatnil své jazykové znalosti a podílel se na vysílání do zahraničí. Po srpnové okupaci 1968, se kterou nesouhlasil a veřejně ji odsoudil, byl z rozhlasu vyhozen. Záhy emigroval do tehdejšího západního Německa, kde pracoval v nakladatelství Index, které vydávalo exilovou literaturu.

Bedřich Utitz

„Zlatá šedesátá“ udělala z komunistů statečné disidenty 

Po dusnu padesátých let následující dekáda přinesla postupné uvolnění poměrů. Většina politických vězňů se dočkala propuštění, svobodný duch zavládl v divadlech, kinech i redakcích. 

„Zlatá šedesátá“ se stala pomyslnou zlatou érou i pro historii Československého rozhlasu. Zvláště redakce mezinárodního života patřila k průkopníkům změn – už se nečetly jenom předem schválené agenturní zprávy z ČTK či sovětského TASSu jako dosud, ale rozhlasová práce se přiblížila novinářským standardům, jak je známe dnes. Luboš Dobrovský, Věra Heroldová-Šťovíčková a další se stali legendami rozhlasové žurnalistiky, ale také symboly statečnosti a vzdoru během let normalizace. Mnozí se zapojili do protiokupačního vysílání v srpnu 1968. Po srpnové okupaci byla redakce mezinárodního života rozehnána mezi prvními. 

Věra Heroldová-Šťovíčková

Soudružka kamarádka jí sdělila, že bude mít polízanici

V roce 1949 nastoupila maturantka Věra Šťovíčková do rozhlasu na povinnou brigádu, pak nastálo: „Těsně předtím vyhodili řadu starších redaktorů. Odešla spousta lidí. A oni to řešili tak, že nahradili kvalitu kvantitou, takže místo jednoho kvalitního redaktora přijali tři blbečky,“ vypráví paní Heroldová-Šťovíčková pro Paměť národa. Věra uměla jazyky, postupně se vypracovala na zahraniční zpravodajku. 

S profesním zráním přišlo i postupné vystřízlivění z mladických komunistických ideálů. Zpravodajské ostruhy sbírala hlavně v Africe. V roce 1968 v době pražského jara se ale vrátila do pražské redakce, protože – jak říká – chtěla být u toho. Dne 20. srpna roku 1968 pozdě večer volal Věře Šťovíčkové tehdejší šéf armádního rozhlasu plukovník Šeda: „‚Věro, právě jsem dostal telefonickou zprávu, že hranice překročily tanky.‘ Já mu poděkovala, otočila se na podpatku a jela zpátky do rozhlasu.“ 

Věra Šťovíčková

Věra se stala jedním z hlasů svobodného vysílání v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy rozhlasovou centrálu na Vinohradské obklíčily sovětské tanky. Po ovládnutí budovy okupanty hlásila z provizorního studia v tehdejším kině Skaut ve Vodičkově ulici. Trvalo to do 27. srpna, kdy se vrátili z Moskvy představitelé strany a státu. Přivezli ponižující podmínky okupace, ale redaktoři se mohli do budovy rozhlasu zase vrátit.

„Potkala jsem pak na chodbě kolegyni, která byla před pražským jarem mojí přítelkyní, ale pak jsme se ideově rozešly, ona zůstala věrnou soudružkou. A ta mi říkala: ‚No to sis zavařila, z toho budeš mít velkou polízanici,‘“ vyprávěla Věra Šťovíčková. Její bývalá kamarádka-soudružka měla pravdu, populární redaktorka skončila ve skladu kyseliny sírové. Později podepsala Chartu 77.

„Zůstaňte u svých přijímačů…“ ozvalo se z rádia v půl druhé ráno

V noci z 20. na 21. srpna se začala psát jedna z nejtragičtějších kapitol našich dějin. Československo začaly obsazovat armády „bratrských“ států. Pomyslnou nadějí pro zrazené Čechy a Slováky se tehdy stal Československý rozhlas. 

„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,“ vyzval po půl druhé ráno rozhlasový hlasatel Vladimír Fišer obyvatele Československa.  

Za normálních okolností by vysílání ve dvě hodiny skončilo. Ale v čase 1:55 poprvé ve vysílání zazněla šokující zpráva, že Československo obsazují armády zemí Varšavské smlouvy. Zatímco redaktoři, technici a další personál se snažili vysílat o skutečném dění, k budově rozhlasu se už nad ránem začali scházet lidé. Ale také sem nad ránem dorazily první sovětské tanky. 

Podobně jako v roce 1945 se i tentokrát o rozhlas bojovalo, opět zde umírali lidé. Přestože se okupanti i jejich domácí přisluhovači – jako byl například soudruh Karel Hoffmann, který nařídil vypnout vysílače – snažili rozhlasové vysílání umlčet, nikdy se jim to nepodařilo. Nějaký čas fungovalo tehdejší vysílání rozhlasu po drátě a poté, co budovu rozhlasu ovládli okupanti, začalo se vysílat z jiných míst. 

„Společnost se o rozhlas opírala jako o nervovou soustavu koordinující signály a spoje všech orgánů a údů společenského těla,“ napsali později aktéři tehdejších událostí Jiří Dienstbier a Karel Lánský v úvodu ke knize Rozhlas proti tankům.

Maminka ho nechtěla pustit: „Nikam nechoď, venku se umírá!“

Karel Kovařovic se narodil v roce 1950 v Praze. Věnoval se plavání a skokům do vody. Jako osmnáctiletý během sovětské okupace 21. srpna 1968 zažil boje u budovy Československého rozhlasu, kam se dostal jako dobrovolný zdravotník. 

Večer z 20. na 21. srpna šel s kamarády z plavání. Cestou se bavili o tom, co bude dál: „Vlítnou sem, nebo nevlítnou? Ne, to by byla válka,“ usoudili. Ve čtyři hodiny ráno maminka Karla vzbudila, aby se podíval z okna. Na Pankráci poblíž jejich domu stály tanky. Od brzkého rána s maminkou poslouchali rádio. Karel chtěl jít ven a vidět, co se děje: „Maminka mě krotila a říkala: ‚Ne! Tam se střílí, nikam nepůjdeš!‘“ vypráví Karel Kovařovic pro Paměť národa. 

Když z rádia uslyšel výzvu, aby se dostavili dárci krve, vyrazil i přes protesty maminky do Ruské ulice na transfúzní stanici. 

„Byla to zajímavá situace, protože tam byla na odběr krve fronta. To se málokdy zažije.“

U rozhlasu chyběli záchranáři se základními zdravotnickými potřebami. Karel se přihlásil, že se k rozhlasu s obvazy vypraví. V transfuzní stanici ho vybavili brašnou, dostal pásku Červeného kříže na rukáv a autem byl přepraven na místo.

„To se těžko pochopí, ale u rozhlasu probíhal regulerní boj. Střílelo se tam, stavěly se barikády. Byl jsem účasten toho, že se podařilo zapálit jeden ruský tank v boční uličce od Vinohradské třídy. Posádka tanku uprchla, ale v té době, než se ten tank vzňal a hořel jenom motor, tak tam ještě zruční lidé vlezli a zahájili demontáž kulometu, který vynesli z toho hořícího tanku. Kde skončil, nevím,“ vzpomíná Karel, který byl u rozhlasu postřelen.

Šel zachránit umírajícího, sám byl postřelen

Přes Italskou ulici prý přebíhal asi dvacetiletý muž: „Ozvala se střelba a ten mladík byl zasažen do břicha. Okamžitě padl, zůstal ale při vědomí. Slyšel jsem toho chlapce, jak se loučil s rodinou, se svou dívkou,“ popisuje Karel Kovařovic, který se zvednutou rukou s páskou červeného kříže utíkal ke zraněnému a pokusil se ho odtáhnout. Mluvil na něj, uklidňoval ho. Ozvala se střelba a Karel ztratil vědomí, skácel se na zraněného chlapce. Probudil se až v nemocnici. Ošetřující lékař mu sdělil, že jedna kulka mu roztrhla rameno, druhá uvízla na lopatce, oba projektily byly odražené od země nebo domu.

Po měsících se zotavil. V lednu 1969 se účastnil pietního studentského pěšího pochodu z Příbrami až do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Po maturitě na střední průmyslové škole geologické nebyl přijat na vysokou školu. Později získal zaměstnání v bazénu Podolí jako plavčík a učitel plavání.