PaedDr. Karel Kovařovic

* 1950

  • „Byla to pro nás taková rána z čistého nebe, protože jsme přes ten diskutovaný odpor – ale jen spontánní odpor, mezi námi, nebyl to odpor oficiálních orgánů – to byla věc, kterou jsme v té době, v osmnácti v devatenácti letech moc nechápali. Říkali jsme, že jsme študáci, že na to musíme nějakým způsobem reagovat. Reagovali jsme na to tak, že jsme udělali pochod z Příbrami do Prahy na pohřeb Honzy Palacha. To bylo 61 kilometrů pěšky. Šli jsme přes noc. Pamatuju si velmi dobře, že první pauzu jsme udělali na Smíchovském nádraží. Tam jsme došli oteklí, s puchýři na nohách. Nesli jsme transparenty, nesli jsme jeho fotografii a tak dále. A když jsme došli do té čekárny, do takové haly, působili jsme tam jako bezdomovci. Sedli jsme na zem, sundali jsme si boty, lízali jsme si rány. A místní personál na nás vylítl, co jsme tam za pobudy, co se tam jako děláme, proč se tam svlékáme a podobně. Pak velmi záhy zjistili, že jsme študáci, kteří jdou na pohřeb Honzy Palacha, tak nás uvedli do nějaké společenské místnosti železničářské odborové organizace, kde nám udělali nějaký servis, takže tam jsme se dali dohromady. A pak jsme se skutečně zúčastnili toho pohřbu. Přišli jsme se poklonit. Byl vystavený na sídle univerzity. Byl to taky takový velmi dramatický moment, kdy nejen celá Praha, ale celá republika byla auf, byla vzhůru. Setkal jsem se u univerzity s kolegyní, která se mnou studovala, a říkala: ,My jsme dostali avízo, že jdete z Příbrami, že jdete celá parta.' Takže jsme byli uvedení k rakvi. Celá parta. Byl to smutek.“

  • „Bylo to velmi dramatické. Byl jsem například svědkem toho, že se – stejně jako v roce 1945 – stavěly barikády. Na Vinohradské třídě i v Italské ulici se stavěly barikády ze všeho možného, co lidi sehnali, od popelnic přes stará auta, vraky a podobně. Bohužel tam také skončily dva životy mladých kluků, kteří v Italské na barikádě byli ne postřeleni, ale namáčknuti na tu barikádu. Tank je natlačil na barikádu a tím zahynuli. Vyhořela Hajnovka, která byla zapálená střelbou. Původcem toho bylo to české obyvatelstvo: zapálilo ruský náklaďák, který měl na korbě navrchu naházené uniformy. Ale pod tím byla munice a to nikdo nevěděl, že tam ta munice je. Když ten auťák hořel, munice začala explodovat a od toho to samozřejmě chytlo. Když jsem se vrátil z transfúzní stanice, působil jsem hlavně v Italské ulici. Byl jsem tam schovaný v jednom domě, slyšel jsem střelbu. Samozřejmě tam to bylo velmi dramatické. Pamatuju si, že v Italské ulici nahoře nad ÚRO stál tank, který měl celou tu ulici pod zorným úhlem a mohl to ostřelovat. Stala se taková situace, že kluk, který přebíhal Italskou ulici… Nevím, jestli ta střelba šla do dlažby, nebo jestli to bylo do něj, ale vím, že to bylo asi z kulometu. Dostal zásah, dostal to do břicha. Zůstal při vědomí, zůstal ležet na té dlažbě. Já to vnímám pocitově, ale v tu chvíli by bylo slyšet špendlík spadnout. Velmi dobře vnímám, jak se ten kluk loučil s rodinou. Loučil se se svou holkou. A já jsem říkal: ,Přece ho tam nenecháme vytéct do té dlažby, přece ho musíme nějak dostat odsud pryč!' A tak jsme přes dvorky sháněli sanitku, která by ho naložila. Kontaktovali jsme armádní vůz 805. To byly takové ty ,kačeny', které byly zkosené, na korbě obrovský znak Červeného kříže. Auto od divadla vjelo do Italské. Jak byla ta osmsetpětka vysoká, chtěla na něj najet a mít ho mezi koly, takže ranění s personálem by byli krytí. Že ho naloží do náklaďáku a že ho odvezou.“

  • „My jsme lezli po tancích, bavili jsme se s nimi, aspoň jsme se s nimi snažili bavit. Ptali jsme se, co tady dělají, proč jsou tady? A oni nám pořád tvrdili, že tady je kontrarevoluce, že nás přišli zachránit. Důsledkem byla, myslím, demoralizace, protože to asi velmi záhy pochopili. Oni hlavně museli mít šílený strach. Oni pořád čekali, že je tady někdo napadne, že někdo bude střílet. Třeba na náměstí Palackého, na takové čelní budově za pomníkem Palackého, která má věžičku s ochozem. Tak na tom ochozu byli ruští vojáci s kulometem a stříleli přes Vltavu na druhou – na smíchovskou – stranu, kde byli také Rusové. Protože tam viděli nějaké osoby se zbraněmi. A oni po nich začali střílet, takže stříleli po sobě. My jsme žádné zbraně neměli. Proto jsme jim říkali – to je trošku adekvátní tomu devětaosmdesátému roku: ,Máme holé ruce.’ Pořád jsme ukazovali, že nic nemáme, že tady žádná kontrarevoluce není. A pak, protože jsme švejkovský národ, to přešlo trošku v takovou legraci. Třeba jsme zabalili briketu do kapesníku a dělali jsme, jako že máme rádio, že posloucháme rádio. A teď přišel ruský voják a: ,Davaj, davaj, syuda.’ Tak jsme jim to ukázali: ,No tak si ji vezmi, tu briketu.’ Takovéhle byly humory. Nebo třeba přišli lidi k tanku a ptali se vojáků, jestli potřebují vodu. ,Nado vam vody?' ,Da, da, spasibo.' A tak přinesli vodu v kýblu a vylili ji před nimi do kanálu. Nebo si kluk s holkou stoupli před tank a začali se líbat – takovéhle věci. Pro jejich psychiku to muselo být něco hrozného. Já si myslím, že ten psychický stres vyústil v to, že prakticky stříleli po všem možném, protože se báli. A asi po pěti dnech po týdnu byla tahle prvosledová vlna odsunuta. Přišli sem gardoví vojáci v označených uniformách. Už to byla legitimní armáda, která byla velice strohá, nebavila se s nikým, už si držela od obyvatelstva odstup. A to už vlastně probíhala ta skutečná okupace.“

  • „A v okamžiku, kdy [nákladní automobil, který měl naložit postřeleného chlapce] vjel zeshora do Italské ulice, po něm začali střílet. Přestože byl označený, byl na něm padesáticentimetrový znak Červeného kříže. Takže on to projel zpátky naproti do divadla nebo pod divadlem a ten kluk tam byl pořád. V tenhle moment jsem si pásku [s červeným křížem], kterou jsem měl na levé ruce, přendal na pravou ruku. Vzal jsem do ruky tu zdravotnickou brašnu a vystrčil jsem ruku z toho baráku takhle před sebe, aby to bylo vidět. Bylo ticho, nic se neozývalo, žádná střelba. Tak jsem z chodby toho domu vyšel ven. Došel jsem až k tomu klukovi a říkal jsem mu: ,Je to dobré. Už jsem u tebe.' Přehodil jsem si tu brašnu přes rameno a dal jsem pod něj ruce. A je to paradox, vlastně fyzikální nesmysl, ale já jsem nejdřív uslyšel střelbu, pak chvilku nic a pak teprve jsem cítil, že mě ta střelba zasáhla. Ale měl jsem toho kluka. Zvedl jsem ho ze země a pravděpodobně to, jak jsem ho zvedl, mi zachránilo život, protože samozřejmě to bylo mrtvé tělo, chovalo se jako mrtvý organismus. Takže jsem si jeho lopatky dal takhle k sobě. Ta střelba šla pravděpodobně do dlažby, to byla i diagnóza lékaře, který mě ošetřoval. Byla to pravděpodobně odražená střela. První střepina mi zůstala v lopatce a druhá mi roztrhala rameno. Ale to už nevím, protože já jsem přepadl přes toho raněného. Nevím, jak mě odtamtud dostali, ale probudil jsem se vlastně v ráji. Aspoň z mého pohledu. Otevřel jsem oči a viděl jsem jedno ženské ňadro, druhé ženské ňadro, třetí ženské ňadro. Říkal jsem si: 'Tak v tom nebi to nevypadá tak špatně.' Ležel jsem totiž v porodnici v Londýnské ulici. Ležel jsem na zemi mezi postelemi a bylo zrovna kojení. Takže mě tam nechali ležet na zemi. Byl jsem tam do druhého dne, jenom mi napíchali antibiotika, a hlavně mi řekli: ,Musíš z Prahy a musíš do jakéhokoli zdravotnického zařízení.’“

  • „Já jsem potom působil jako laik – zdravotník, který spíš distribuoval ten zdravotnický materiál tam, kde bylo potřeba. Sídlili jsme v jednom domě v Italské ulici a v Italské ulici na druhé straně Vinohradské třídy, tam, kde je ÚRO, taková kachlíková bílá budova, tak tam stál ruský tank, který měl vlastně celou Italskou ulici pod sebou. V jeden moment přebíhal mladík kolem 20 let ulici. Ozvala se střelba a ten mladík byl zasažen do břicha. Okamžitě padl, zůstal ale při vědomí. V té době jsem to vnímal tak, že jsem slyšel špendlík spadnout. To bylo absolutní ticho. A do toho ticha bylo slyšet jenom toho chlapce, jak se loučil s rodinou, se svou dívkou. Protože jsem samozřejmě byl trošku pohnutý, že přede mnou krvácí člověk na dlažbě, tak jsem říkal: ‚Přece ho tam nenecháme, tak ho musíme nějak dostat ven.‘ Vystoupil jsem tedy z budovy a takhle na ruce jsem držel onu brašnu zdravotnickou se znakem, aby bylo vidět, že jsem zdravotník. Nic se nedělo, tak jsem udělal další krok, aby bylo vidět, že mám na ruce pásku s červeným křížem. Také bylo ticho. Odvážil jsem se teda a šel až k tomu chlapci. Ještě jsem mu říkal: ‚Hele, už je to dobré, teď už tě zachráníme.‘ Popíraje všechny fyzikální zákony jsem nejprve slyšel střelbu a pak jsem teprve padl. Dostal jsem pravděpodobně odražené kulky. Že byly odražené, mně vlastně řekl lékař až v nemocnici. Jedna kulka mi roztrhla rameno, druhá mi zůstala na lopatce. O tom už ale nevím, protože jsem asi padl přes toho chlapce a probral jsem se až v nemocnici. V nemocnici mi vyndali kulku na lopatce, ošetřili mě, dali mi nějaké injekce protizánětlivé a říkali: ‚Musíš okamžitě z Prahy, protože se očekává, že budou chodit po nemocnicích a budou hledat střelná zranění. Budou hledat takzvaně kontrarevoluci.‘“

  • „Byl jsem svědkem dramatických událostí, například smrti dvou chlapců, kteří byli tankem namáčknuti na barikádu. Těla mrtvých byla uložena v Italské ulici. Tam byla masná výroba, výroba masných produktů, a byl tam takový vjezd, široký pro nákladní auta. Tam v tom vjezdu byly do českých vlajek uloženy ležící mrtvoly těch, kteří padli." – "Jaký jste měl z toho pocit, jak jste to vnímal?" – "Já jsem příliš nebyl lítostivý, spíš jsem pociťoval takové vnitřní naštvání: ‚Co tady dělaj? Co chtěj?‘ Já vím, že ti vojáci, co stáli na ulici, o tom moc nevěděli. Většinou to byli Kirgizové, Kazaši šikmoocí. Neměli uniformy, měli jenom takové ty výplně, uniformy pro zimní boj. Až teprve cirka po týdnu po deseti dnech byly tyto prvosledové jednotky vyměněny za gardové vojsko. Ti pak chodili v uniformách. Tito prvosledoví vojáci byli pravděpodobně odsunuti do Ruska, někam na Ussuri. Byli demoralizovaní. Bylo zajímavé, že třeba měli mapy, kde byla mapa Čech, ale bylo přes ni napsáno v azbuce Germania. Takže oni si mysleli, že jsou v Německu. Hrozně je udivilo, že všichni mluvíme rusky. Že umíme docela dobře, dokonce lépe než někteří ti vojáci, protože oni se naučili rusky až na vojně.“

  • „No, samozřejmě jsem vzal uloženou vlajku a začal jsem jako revolucionář, že půjdu do města. Maminka mě krotila a říkala: ‚Ne, tam se střílí, nikam nepůjdeš.‘ Byl jsem tedy doma a poslouchal rozhlas, televizi, všechny zprávy, které jsme dostávali tenkrát ještě z nedeformovaných zdrojů. V dopoledních obměnách byla vysílána výzva obyvatelstvu, že kolem rozhlasu teče česká krev a že vyzývají všechny dárce krve, případně dárce, aby se dostavili do transfúzního oddělení dávat krev. Protože jsem v té době měl za sebou už dva odběry, takže jsem byl vlastně laboratorně způsobilý, byla určena moje krevní skupina, antigeny a tak dále, tak jsem tedy dělal, že jdu dávat krev a šel jsem do Ruské ulice na transfúzku. Musím říct, že to byla zajímavá situace, protože tam byla na odběr krve fronta. To se málokdy zažije. Lékaři a zdravotní sestry sháněli někoho, kdo by šel do toho inkriminovaného prostoru Italská –Vinohradská, protože tam neměli žádný lékařský personál a chyběly tam základní potřeby lékařské a samozřejmě zdravotnické. Takže mě vybavili takovou koženkovou brašnou s červeným křížem, také jsem dostal pásku Červeného kříže a na vozidle RN Praga, hantýrkou nazývaném Erena, jsem byl přepraven do blízkosti Vinohradské ulice. Samozřejmě dnes se o tom těžko vypráví a asi to těžko někdo pochopí, ale tam probíhal regulérní boj. Střílelo se tam, stavěly se barikády. Byl jsem účasten toho, že se podařilo obyvatelům Prahy zapálit jeden ruský tank v boční uličce od Vinohradské třídy. Posádka tanku prchla, ale v té době, než se ten tank vzňal a hořel jenom motor, tak tam ještě zruční lidé vlezli a zahájili demontáž kulometu, který vynesli z toho hořícího tanku ven. Kde skončil, nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.06.2020

    (audio)
    délka: 01:22:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 05.06.2023

    (audio)
    délka: 02:05:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dal se všanc střelám okupantů, aby zachránil raněného

Karel Kovařovic, 1988
Karel Kovařovic, 1988
zdroj: archiv pamětníka

PaedDr. Karel Kovařovic se narodil 9. července 1950 v Praze. Mezi jeho předky najdeme významné osobnosti české vědy, kultury a techniky. Rodina se hlásila k ideálům první republiky, chodili do Sokola, volili národní socialisty. Karel se pod otcovým vlivem od mládí věnoval plavání a skokům do vody. Po ukončení základní školy začal studovat na střední průmyslové škole geologické v Příbrami. Jako osmnáctiletý během sovětské okupace 21. srpna 1968 osobně zažil boje u budovy Československého rozhlasu, kam se dostal jako dobrovolný zdravotník. Při snaze o záchranu raněného byl sám dvakrát postřelen. V lednu 1969 se ve skupině studentů vydal na pěší pochod z Příbrami do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Po maturitě nebyl přijat na vysokou školu, ale začal pracovat v různých technických profesích. Od roku 1985 byl zaměstnán v bazénu Podolí jako plavčík, učitel a trenér plavání. Současně začal studovat na FTVS Karlovy univerzity trenérství, studium ukončil červeným diplomem a doktorátem. Je autorem četných odborných článků a textů věnujících se výuce plavání. V posledních letech se věnuje výuce plavání zrakově a mentálně postižených. Získal též řadu ocenění. Byl jmenován náčelníkem Sokolské župy Podbělohorské a dlouhá léta je členem Společnosti přátel pro průzkum světa (SPPS). Je držitelem ceny Fair Play za práci s mentálně a zrakově postiženými (2015).