Jiřina Čechová zaplatila v době normalizace za to, že žila v souladu se svými zásadami a svědomím.
Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se občas umět něčeho vzdát.
To je jistě triviální konstatování, avšak současně – i v dnešní nebo možná zvlášť v dnešní době – nesamozřejmé pravidlo. Jiřina Čechová, jejíž vzpomínky přinesly rozhlasové Příběhy 20. století, se jej držela: Nebyla ve vězení, není známá disidentka (byť mimo jiné podepsala Chartu 77), „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci.
Zaplatila za to tím, že hned na počátku normalizace ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, sem tam ji obtěžovala Státní bezpečnost a zhruba na 20 let se musela vzdát představ o kariéře či úspěchu. Je příznačné, že dnes o tom všem nemluví s útrpností či zahořklostí, nýbrž vyrovnaně, téměř vesele.
Malý svět v Bezkově
Jiřina Čechová se narodila 16. června 1937 v Brně, vyrůstala na Znojemsku, v malé vesnici Bezkov. Její otec, někdejší legionář z Ruska Bohumil Čech, pracoval jako řídící učitel v místní škole (kde také rodina bydlela). Maminka Marie zůstávala v domácnosti a starala se o malé hospodářství.
V roce 1938 se bezkovští vyhnuli připojení k říši, byli však obklopeni zabraným „německým“ územím a i na krátký výlet do těch míst potřebovali propustku, kterou se Čechovým podařilo získat jen asi dvakrát.
Bezkov byl do značné míry odříznut od světa a Jiřina trávila hodně času sama s rodiči, i proto, že starší sestry nesměly jako Češky studovat na gymnáziu v nedalekém zabraném Znojmě, musely dojíždět do Moravských Budějovic.
Bohumil Čech byl navíc nedlouho po okupaci jako někdejší legionář zbaven místa a předčasně penzionován. Přesto Jiřina vzpomíná na „hezké dětství“, jehož se nacismus příliš nedotkl, vypráví, že ve vsi se neudávalo, že i němečtí sousedé často „pokrývali“ černé zabíjačky a různé fígle, které čeští hospodáři podnikali kvůli obživě.
Do školy nastoupila Jiřina Čechová v roce 1943: „Pan učitel nám tehdy řekl: ‚Děti, přijde pan inspektor. A páni inspektoři se zdraví tak, že povstanete a takhle zdvihnete pravici.‘ Nacvičili jsme to, inspektor přišel o přestávce, tak jsme povstali a zvedli pravice. Jenže spolužák Honza byl zrovna na záchodě, vrátil se pozdě, viděl inspektora a vzpomněl si, že má zdvihnout ruku. Tak to hned udělal, ale k tomu nacistickému pozdravu prohlásil: ‚Pochválen pan Ježíš Kristus‘. Na Bezkově se tak zdravilo, děcka to zkracovala na ‚Pochenčkis‘.“
V roce 1944 zabrala školu Wehrmacht, a tak si děti chodily pro úkoly do místní hájovny. V květnu 1945 němečtí vojáci odtáhli a bezkovští se začali připravovat na konec okupace. Jiřinina maminka doma ušila československou a sovětskou vlajku, aby bylo možno náležitě přivítat osvoboditele, jenže do Bezkova žádní nepřišli, a tak si místní sedláci sedli na kola a vyrazili hledat Rudou armádu – přesně řečeno vítat ji do Lukova.
Dvakrát dvacet let
V době komunistického převratu v únoru 1948 bylo Jiřině Čechové teprve deset let: „Vzpomínám si, že otec byl tehdy nervózní, že jsem se ptala, co má za starosti, a že mi maminka řekla: ‚Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.‘ Beneš to ovšem dovolil a tatínek za půl roku zemřel. Před smrtí nám říkal: ‚Bude to trvat nejmíň 20 let, ale my se z toho dostaneme!´ Když potom přišel osmašedesátý rok, máma jásala: ´Akorát těch 20 let!‘ Jenomže se ukázalo, že to bude 20 let ještě jednou…“
Po základní škole pokračovala Jiřina ve studiu, přijali ji do Znojma na gymnázium – a zase měla štěstí, protože prý znojemští studenti vcelku bez obtíží propluli krutými 50. lety. Měli nefanatické učitele, kteří se je nesnažili příliš ideologicky zpracovávat a například brali s humorem, že se žáci sice dle předpisu naučili různé Stalinovy výroky, ale dělali si z nich legraci, deklamovali je jako „přehrávající“ herci.
Po maturitě v roce 1955 nastoupila Jiřina Čechová na pražskou filosofickou fakultu. Začala studovat historii, a jelikož jí byly nepříjemné komunistické manipulace a nebavily ji přednášky z dějin dělnického hnutí, raději přestoupila na archivnictví, o němž předpokládala, že bude jako obor svobodnější.
Po promoci v roce 1960 dostala tzv. umístěnku do pelhřimovského archivu, odkud po krátké době přešla do Znojma. Dostala se však do konfliktu s nadřízeným, který jako zasloužilý soudruh „vedl archiv“, neměl však teoretické ani praktické znalosti oboru, zato spolupracoval se Státní bezpečností a veřejně se tím pochlubil.
Přišli Rusové a „spadla klec“
Když se po pár letech (1965) uvolnilo místo na znojemském gymnáziu, změnila Jiřina Čechová zaměstnání a nastoupila jako pedagožka. Říká, že v uvolněnější atmosféře přicházejících reforem mohla učit svobodně a držet se pravidla, že propaganda do školy nepatří.
Pražské jaro 1968 vítala s nadějí, dokonce tehdy vstoupila do komunistické strany, což odůvodňuje tím, že chtěla – s jistou mírou naivity – přispět k rozšiřování svobody; v KSČ zůstala jen jeden rok.
Sovětská okupace Československa ji zastihla v Mnichově (vracela se s kamarádkou z Francie):
„Ráno jednadvacátého přinesl kamelot doplněk k novinám, kde bylo napsáno, že sovětská vojska okupují Československo. Říkala jsem si, že to bude reklama na nějaký film. Pak jsem ztratila nervy, začala ukazovat na ten článek a křičet, že to není pravda. Bohužel byla. Sedly jsme do prvního vlaku domů, a pokud si pamatuju, byl to zároveň poslední vlak, který odtud pustili přes hranice.“
Tvrdá normalizace začala pro Jiřinu Čechovou už na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. Prověrková komise prý tehdy položila učitelům několik zásadních otázek: „Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? - Souhlasíte s politikou současné vlády?‘ – na to první jsem odpověděla kladně, na to druhé záporně.“
Podobně se prý k věci postavilo i několik dalších profesorů. Všichni byli propuštěni ze zaměstnání, přičemž vyhazov jménem školního výboru potvrzovali jejich bývalí kolegové a přátelé. Vedení školy Jiřině nabídlo, aby pracovní poměr ukončila „dobrovolně“ a usnadnila si tak následné hledání nové práce. Odmítla to s tím, že až se situace změní a začnou rehabilitace, bude díky vyhazovu „ve výhodě“.
Nepřekvapivě se pak ukázalo, že kvůli špatnému kádrovému profilu ji v nejbližších letech nečeká dobrá, respektive žádná profesní budoucnost: pracovala jako odečítačka plynu, pradlena a brigádnice, přežívala tak až do roku 1975, kdy se jí ozval známý a zařídil jí místo účetní na českomoravské Vysočině.
Onen známý se jmenoval Miloslav Kabelka, Jiřina se za něj provdala (nechala si své jméno) a brzy se jim narodil syn Vojtěch. Manželé tehdy bydleli a pracovali v Horní Cerekvi, kde jim také začaly potíže se Státní bezpečností. Jiřina Čechová vzpomíná:
„Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu a několikrát tam opakovali text Charty 77. Manžel uměl těsnopis a hned si ten text zapsal. Pak jsme to rozdali několika známým.“
Překládání Orwella a zájem tajných
V březnu 1978 dostala Jiřina i její muž předvolání na StB, zřejmě kvůli udání. Politická policie je obvinila z rozšiřování Charty. Jiřina v té době navíc tajně překládala z němčiny různou zakázanou literaturu, mimo jiné i román Farma zvířat George Orwella, který s mužem přepsali v šesti kopiích (anglicky Jiřina neuměla a originál navíc neměla k dispozici). O tom se naštěstí policisté nedozvěděli, nakonec pouze sepsali protokol a nedošlo k žádné obžalobě.
Přesto pokračovaly drobné potíže s úřady a na konci roku 1979 se Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem kvůli hrozícímu vyhazovu z práce přestěhovali do strážního nádražního domku ve Stařeči, kde žili téměř deset let. Miloslav nastoupil na dráhu, a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde vzali do zaměstnání, rozhodli se, že budou společně obdělávat drážní políčka. Pořídili si ovce a koně.
Domek stál vpodstatě na samotě a StB jim na čas dala pokoj. Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém:
„Někdy se stalo, že jsem dopoledne potřebovala poslouchat Svobodnou Evropu. Na zahradě jsem okopávala mrkev, vedle mě stálo zapnuté hlasité rádio, občas někdo prošel kolem, ale nikdy mě nikdo neudal.“
K těm lidem patřím
V roce 1987 se Jiřina Čechová zúčastnila pietního aktu u hrobu TGM, který zorganizovala Charta 77 při příležitosti 50. výročí Masarykova úmrtí. Vůbec poprvé se osobně setkala s československými disidenty:
„Cítila jsem, že k těm lidem patřím, a příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu. Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neudělala a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“
Dělala potom, co se dělat dalo, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, jezdila do Prahy na demonstrace (sama, protože její manžel byl vážně nemocný).
Jiřina tehdy dostala „svého“ policistu, který za ní chodil a sledoval ji, naštěstí se však bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny. Na samém konci 80. let (podle dnešních častých výkladů již mírných) čekala Jiřinu Čechovou série výslechů, zatčení a šikan.
Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka: „Většina lidí na vesnici nám vpodstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti pražců, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“
Zpátky za katedru
Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium. Učila až do roku 2006.
Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná:
„Jistě, jsem zklamaná. Ale když jsem zklamaná moc, vždycky si říkám: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách vždycky přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat. V mnohém to připomíná konec římské říše. Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“
