Gene Deitch a Zdeňka Najmanová byli jako Romeo a Julie studené války. Ona pracovala pro studio Bratři v triku v komunistickém Československu, on přijel přímo z hollywoodské továrny na sny. Z jejich setkání vzešla životní láska i mnoho krásných animovaných filmů.
Do Prahy ho poslal v říjnu 1959 tak trochu proti jeho vůli šéf Rembrandt Films William Snyder s nabídkou, aby řídil produkci jejich filmů v Československu. Měl navázat spolupráci se studiem Bratři v triku, jehož animované filmy Snydera uchvátily. Hledal proto člověka, který by ve studiu vyráběl filmy pro americký trh.
Gene o Československu nic nevěděl a nabídku považoval za vtip. V New Yorku měl své vlastní animátorské studio, rodinu a do komunistického Československa se mu vůbec nechtělo. Nakonec odjel, protože mu Snyder slíbil financovat jeho projekt Munro, na který marně sháněl peníze.
Ve slavném studiu Bratři v triku ho nečekalo nadšené přijetí. „Mysleli si, že jsem přijel, abych je zničil,“ vyprávěl se smíchem v roce 2014 pro Paměť národa.
„Byl jsem pro ně vetřelec. Bratři v triku bylo velmi slavné studio. Ale přestože byli jedni z nejlepších, pro Ameriku by nebyly jejich filmy vůbec použitelné. A v tom spočívala moje práce tady – naučit je dělat filmy tak, aby byly vhodné pro americký trh. Bylo tady hodně rozdílů, třeba v časování, nebo technických rozdílů, které jsme museli sladit.“
Najít vzájemné porozumění s českými tvůrci mu pomáhala vedoucí studia Zdeňka Najmanová. Sblížení nastalo i v osobním životě: v říjnu roku 1964 měli na Staroměstském náměstí svatbu. Pro oba to byla druhá manželská zkušenost a dohromady měli čtyři syny – tři Genovy v USA a desetiletého Zdenčina syna Davida.
Praha jako rodné Chicago
Gene se narodil v roce 1924 v Chicagu, kde měl jeho dědeček úspěšný obchod s oděvy. „Když jsem přijel, hodně mi to připomínalo mé dětství v Chicagu, v té době byla hospodářská krize a lidé měli také velmi málo peněz. Lidé tady byli hodní, ale spoustu zboží se nedalo sehnat, například máslo nebo toaletní papír.“
Právě kvůli hospodářské krizi se rodina přestěhovala do Los Angeles za prací. Rodiče se usadili v Hollywoodu a otec začal se synem vydávat soukromé noviny. „Otce napadlo, že když v tom našem činžáku žije tolik lidí, mohli bychom vydávat noviny. Jmenovaly se Summerset Scandal. Nejdříve jsme je rozmnožovali přes průklepáky. Když mi bylo osm let, už jsem noviny vydával sám.“
Na střední škole už pracoval s cyklostylem, který práci zjednodušil a výtisky pak vypadaly velmi dobře. S kamarádem založil časopis Hollywood Star News, který se stával stále oblíbenějším, a mladíci se vydali za nejslavnějším tvůrcem animovaného filmu. Do studia Walta Disneye se dostali s vlastnoručně vyrobenými visačkami PRESS.
„Bylo to neuvěřitelné, že jsme skutečně měli možnost dostat se do studií a pozorovat slavné animátory při jejich práci. Myslím, že dneska by to nebylo vůbec možné.“
Navštívili i další slavné studio Warner Brothers. „Tam jsem viděl, jak vznikají seriály jako Bugs and Bunny, a tehdy jsem si uvědomil, že tohle chci jednou dělat. Sám jsem se pak doma pokoušel o animaci. Můj první film byl film o Kimovi podle knihy R. Kiplinga.“
Za všechno může jazz
V roce 1942 dokončil střední školu v Los Angeles. USA byly v té době ve válečném stavu a sedmnáctiletý Gene nastoupil do továrny na výrobu letadel North American Air Factory, kde díky svému výtvarnému talentu pracoval jako rozkreslovač součástek.
Když mu bylo osmnáct, nastoupil na rok do armády. Oženil se a založil rodinu, zdravé sebevědomí a potřeba rodinu zajistit ho přivedly do reklamního oddělení rozhlasové stanice CBS. Zde se setkal s osobitým stylem grafika Jima Flory, který tehdy dával tvář obálkám jazzových desek. Gene si jazz oblíbil a při výměně desek dostal kontakt na představitele studií UPA, které vzniklo v roce 1941 jako konkurence studia Walta Disneyho.
„Hledali začínající animátory, kteří ještě neprošli disneyovskou školou. Měl jsem se stát jejich prvním UPA-manem. Tak se mi otevřela cesta ke splnění mého snu stát se animátorem.“
Jeho kariéru zkomplikovala vyhrocená politická situace na začátku 50. let, kdy Evropu rozdělila železná opona a republikánský senátor Joseph McCarthy rozpoutal ve Spojených státech antikomunistickou kampaň zaměřenou na odhalování skutečných i domnělých komunistů a sovětských špiónů.
McCarthyho komise vyšetřovala stovky lidí včetně umělců, levicových intelektuálů, studentů, odborářů i přistěhovalců z komunistických zemí – například Jiří Voskovec uvízl po příjezdu do USA v květnu 1950 na Ellis Islandu na dlouhých 11 měsíců právě pro podezření z podpory komunistů.
Na tzv. McCarthyho seznamu se ocitla i celá řada zaměstnanců UPA, což společnost velmi poškodilo, protože studia jako 20th Century Fox a Columbia Pictures, kterým UPA dodávala filmy, odmítla s UPA spolupracovat, pokud budou v jejích řadách zaměstnanci z McCarthyho seznamu. Z UPA tedy muselo odejít množství kvalitních a nadějných lidí včetně jejího zakladatele a tvůrčí duše podniku Johna Hubleyho. Studio se z této rány nevzpamatovalo a pohltila ho společnost CBS.
Americký hon na čarodějnice
Gene dostal nabídku stát se uměleckým ředitelem CBS Terrytoones v New Yorku, jeho nová kariéra se však ocitla v ohrožení, když se i on ocitl na McCarthyho seznamu.
„Jednoho dne jsem dostal dopis do vlastních rukou a v něm bylo oznámení, že se v mém domě konalo setkání komunistů a že jsem na seznamu. Budu tedy muset být propuštěn. To by znamenalo konec mé kariéry.“
Gene začal okamžitě začal jednat. Vzal si měsíc volna a jel do Pentagonu zjistit, co přesně jeho vyšetřovací spis obsahuje.
„Tušil jsem, že se jedná o jazzová setkání, která jsme kdysi s manželkou u nás doma organizovali, protože tam mohl přijít každý. Říkali jsme tomu ,openhouse‘, vybírali jsme 50 centů na občerstvení a poslouchal se jazz z desek. A tam zkrátka asi chodili i komunisticky založení lidé. Dělal jsem naivního, že nevím, neznám, ale bránil jsem se cokoliv podepsat. Už to vypadalo zle. Po měsíci, když jsem si myslel, že už je to definitivní konec, přišel dopis z National Security, že už mi dále nemohou bránit v práci. To mi spadl nepředstavitelný kámen ze srdce! Ten dopis mám dodnes schovaný.“
Oscara za film vyrobený v Praze
Po čase založil své vlastní studio, aby mohl tvořit své vlastní filmy. K tomu došlo paradoxně až v Praze, kam si dovezl scénář Julese Feiffera pro krátký protiválečný film Munro, který se nakonec stal jeho životním úspěchem – získal za něj sošku Oscara v kategorii nejlepší animovaný film roku 1960. „Ten Oscar je můj, ale samozřejmě každý film je kombinací mnoha talentů. Asi nejsilnější je na něm story, námět. Oscara získal celý film.“
Praha jeho umělecké tvorbě prospívala – jako první na světě zde převedl na filmové plátno Tolkienova Hobita s ilustracemi Adolfa Borna a pracoval na slavných amerických animovaných seriálech jako Tom a Jerry či Pepek námořník, o jejichž pražském původu nikdo netušil v Československu ani v USA. České publikum zná asi nejlépe jeho krátký hudební film O hloupé žábě s Waldemarem Matuškou, jehož anglickou verzi nazpíval a namluvil americký písničkář Pete Seeger.
Přítomnost slavného amerického animátora v komunistické zemi byla nenápadná, Gene se snažil na sebe neupozorňovat, aby neohrozil svůj pobyt v komunistické zemi a zároveň možnost cestovat pracovně i za syny do USA. Do politiky se nemíchal, stýkal se s umělci, s kolegy ze studia a sousedy z Malé Strany – Janem Werichem a Jiřím Trnkou či scénáristou a amerikanofilem Jiřím Brdečkou.
„Já jsem měl pocit, že jako Američan ani nemám právo se do toho míchat. A také kvůli své práci a kvůli Zdeně jsem se bál riskovat politické problémy. Byl bych vyhoštěn, to bych kvůli nějakému hrdinství nemohl riskovat. Tenkrát jsem zde měl trvalý pobyt, ale musel jsem o něj každé tři měsíce znovu žádat. Tak jsem zůstal Američanem žijícím v Praze a také jsem stále cestoval sem a tam, protože komentáře k filmům se točily v Americe.“
Jeho filmy se v Československu nepromítaly a v USA jen málokdo tušil, že v nich používal českou hudbu, spolupracoval s českými výtvarníky, herci, kameramany. Své zážitky a vzpomínky na život Američana v komunistické zemi sepsal v knize Z lásky k Praze, protože se ho prý lidé ptali stále na to samé: Jaké to bylo?
Gene Deitch zemřel 16. dubna 2020.