Pražská Němka Emanuela Köhler patřila mezi dva milióny Němců, kteří museli během roku 1946 odjet transporty z Československa. Znalost češtiny a štěstí na dobré lidi ji uchránily od krutého zacházení s Němci bezprostředně po konci války.
Narodila se 12. září 1924 v Praze v porodnici U Apolináře jako jedno z dvojvaječných dvojčat německé matce Helene a otci s českými kořeny, Josefu Eduardu Janulovi. Babička z matčiny strany byla Němka z Teplic, dědeček pražský podnikatel Vinzenz Johann Brünn, majitel drogerie a výrobny vanilkového cukru V Karlíně.
Otec vyrůstal v rakouských Korutanech, a jako dítě proto česky vůbec neuměl. Česky se začal učit až po návratu rodiny do Čech, když se jeho otec usadil jako výrobce zbraní na Žižkově. Rodiče se poznali v německém kulturním domě Na Příkopě, tradičním místě, kde pražští Němci pořádali plesy a sjednávali sňatky.
Emanuela vyrůstala ve vile v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. Aby nemusela dojíždět do německé školy, nastoupila se sestrou do české obecné školy v Roztokách. Po dokončení měšťanky začala v srpnu 1938 pracovat v židovské firmě poblíž Václavského náměstí. „Byla jsem v židovském obchodě, musela jsem tam dávat pozor na telefon a bylo to v ulici Ve Smečkách 282. Jmenovali se Selkusovi a měli továrnu na nábytek. Krásný nábytek, polírovaný, celý černý.“
Na začátku německé okupace, kterou podle Emanuely Köhler pražští Němci na rozdíl od těch v pohraničí nevítali, pracovala v kuchyni v restauraci Deutsches Vereinshaus Ve Smečkách. Německý majitel ji v květnu 1940 vyhodil, protože pod vlivem spolupracovníka z Berlína trvala na odborářských požadavcích ohledně pracovní doby.
Začala se učit kuchařkou, ale brzy ji povolali do pracovní služby Reichsarbeitdienst, nejprve u sedláka a potom v továrně na bomby v Opavě. Před koncem války získala práci v nové budově pražské radnice, kde vyměňovala občanům říšské potravinové lístky za protektorátní, a setkávala se tak s německými herci, kteří natáčeli na Barrandově.
Báli jsme se, že nás odvezou na Sibiř
V budově Nové radnice prožila celé Pražské povstání pod dozorem povstalců. Desátého května Emanuelu odvedli do internace do školy v Bendově ulici (dnes Drtinova) na Smíchově. Spala na zemi a k jídlu dostávala jen řídkou polévku se zelným listem. Mladí dozorci posílali česky mluvící Němky na úklidové práce na nedaleké policejní stanici, kde dostaly i více najíst. Emanuela směla dokonce do školy donést něco na přilepšenou pro hladovějícího synovce. Horší osud ovšem čekal internované říšské Němky. Byly označeny hákovým křížem, dostaly se k sovětským vojákům a podle Emanuely neunikly znásilnění.
Po čtyřech týdnech musela nastoupit do vlaku na nákladovém nádraží Žižkov a ulevilo se jí, když ji vysadili v Jičíně, protože prý Němcům pořád hrozili, že je vyvezou na Sibiř. „Stály jsme tam v řadě jako otrokyně. A přišel pan Dufek, to byl sedlák z Pševsi. ‚Ta má svaly, tu si vezmu.‘ Tak si vzal mě,“ popisuje s tím, že v řadě stály také hraběnky Zdeňka a Thea Thun-Hohensteinovy.
Emanuela pomáhala na poli, při žních, dojila krávy. Když se od sestry dozvěděla, že její maminku internovali v Terezíně, vyřídila si povolení k návštěvě. Selka Dufková ji vybavila kufrem plným jídla. „Bylo zrovna posvícení, tak mi tam dala koláče, kilo másla, chleba, prostě plný kufr jídla.“
Vlakem dojela do Litoměřic, ačkoli Němci měli tehdy cestování veřejnou dopravou zakázané. Namátková kontrola dokladů její německou národnost neodhalila. Z litoměřického nádraží to byl do Terezína ještě kus cesty a Emanuele nabídl pomoc s těžkým kufrem mladý český důstojník.
„Přijdeme do Terezína a já ještě vidím, jak tam je ‚Arbeit macht frei‘ a stojí tam vojáci a dávají pozor. Hned salutovali, poněvadž ten můj doprovod byl něco vyššího,“ vzpomíná Emanuela Köhler na pomoc z neočekávaných míst. Po cestě se jí vstřícný důstojník měl také svěřit, že nesouhlasí s tím, jak je s českými Němci zacházeno.
„Přišla maminka jenom Haut und Knochen. Kosti a kůže. A divila se, jak jsem se tam dostala. Byla tam zavřená se samou inteligencí – spisovatelkami a doktorkami. Musely vyhrabávat mrtvoly z masových hrobů, které se potom pohřbívali na hřbitově,“ vypráví Emanuela Köhler a popsala, jak maminku zatkli:
„Tehdy se nesmělo chodit na ulici. V osm hodin bylo šlus. Žádný Němec, nikdo ven. A maminka: ‚Já jsem se tu narodila, já můžu chodit, kdy chci já.‘ Měla takový bavorský klobouk, bavorský kabát a německé vandrovní boty. A potom se rozběhla po Praze. Přišel takový – partyzáni se tomu říkalo – ‚Ty, Němko, ty nesmíš chodit po ulici, já tě musím zatknout.‘ Tak ji vzal na komandaturu a pan komandant říkal: ‚Paní Janulová, jste Němka, nebo Češka?‘ – ‚Já jsem Němka a jsem na to pyšná.‘ – ‚Dobře, tak vás musím zatknout.‘ Tak ji dal do transportu a dostala se na stadion na Strahově. A tam ti lidi, ti měli všichni průjem, všechny kabáty, všechno to bylo pokakaný. A odtamtud ji zavezli do Terezína.“
Maminka napsala paní Dufkové děkovný dopis, který si nakonec Emanuela uchovala. Matce se později v Německu hodil při podávání žádosti o důchod – šlo o jediný doklad její internace v Terezíně, protože československé úřady jí žádné potvrzení nevydaly.
Z Liberce na Rujánu na střeše vlaku
U Dufkových byla Emanuela svědkem, jak přijeli ruští vojáci a své nemocné koně vyměnili za zdravé a silné pana Dufka. „Taky vzali, co mohli, a mně říkali, ať jedu s nimi do Vídně, že přeci jako Němka nebudu sloužit u Čechů. Ale lidi mě varovali, že mě znásilní, tak jsem to odřekla.“
Po půlroce prací u Dufkových odvezli Emanuelu do sběrného tábora v Liberci, kde ji strážné po krátkém pobytu obraly o poslední cennosti (prsteny, cigarety) a 13. července 1946 posadily do vlaku, který mířil do sovětské okupační zóny. „Tam bylo strašně lidí, děti byly nemocný, všechno bylo pokakaný, tak jsme si mladé holky sedly na střechu a viděly jsme Drážďany, Berlín, všechno zničený.“
Vlak dojel až na ostrov Rujána, kde Emanuela strávila čtyři týdny v karanténě. V táboře byl hlad a kradlo se a Emanuela se rozhodla, že v sovětské zóně nezůstane. V noci přešla její hranici a dva měsíce strávila u již dříve odsunuté sestry u Lüneburského vřesoviště. Tamní sedláci se české Němce dívali svrchu, vyčítali jim, že se neuměli dobře chovat, a proto je z „východu“ vyhnali. Argumentu, že spolu česká a německá komunita v Čechách až do začátku války vycházely dobře, nechtěli naslouchat.
Emanuele se chtěla se vrátit do Čech a plánovala ilegální přechod hranice u Selbu. Pomoci jí měl český přítel Franta Košťák, který ale nakonec svým slibům nedostál. V Německu zůstala a setkala se s matkou transportovanou z Terezína do Würzburgu i s otcem, kterého viděla naposledy na sklonku války v Praze.
„Jednou byl komunista, jednou nacista, jednou Čech a jednou Němec, tím že se narodil v Rakousku a neuměl ani slovo česky. Myslel si, vezmu si bohatou dceru a pak se mi bude dobře dařit. Ale byl to dobrák, nemohu si na něj stěžovat,“ hodnotí po letech tatínka.
Emanuela nakonec dostala umístěnku do Pullachu u Mnichova a v roce 1948 se vdala za Antona Köhlera z významné německé rodiny původem z Bečova nad Teplou. Přijetí v této rodině bylo ovšem poněkud problematické, protože tchyně jí dávala pocítit, že je „napůl Češka“.
Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!