Boj o Staroměstskou radnici. Německá kapitulace přišla 8. května v nejvyšší čas

/ /
Boj o Staroměstskou radnici trval tři dny. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský
Boj o Staroměstskou radnici trval tři dny. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský

Povstalci zvažovali ústup, nechtěli ale opustit civilisty skrývající se v radničním sklepení. Z hořícího prvního patra se stáhli do přízemí, rozhodnutí bojovat až do konce. „Loučili jsme se, čekali jsme, že tam vtrhnou a všechny nás postřílejí,” vzpomínala Marie Dubská.

Povstání v hlavním městě vypuklo 5. května 1945 a už od prvního dne se vedle Československého rozhlasu bojovalo i o radniční budovy na Starém městě. Komplex Staroměstské radnice, Nové radnice a Nové úřední budovy měl značný strategický význam – nejen kvůli labyrintu sklepení pod ním, ale i proto, že právě odtud vysílal městský rozhlas s 250 pouličními hlásiči.

Marie Dubská za války. Foto: Paměť národa
Marie Dubská za války. Foto: Paměť národa

Třiadvacetiletá Marie Dubská na radnici pronikla 6. května spolu se skupinou povstalců později známou jako “skupina Matylda”. Přišli na pomoc zhruba 140 československým policistům, četníkům i civilistům, kteří radnici bránili už od předešlého dne. Marie fungovala jako spojka, zajišťovala komunikaci mezi radničním přízemím a prvním patrem i mezi jednotlivými povstalci a velením:

„Můj úkol byl přijímat a předávat rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Já jsem dostala rozkaz, třeba: ‚Zdola posílám s pancéřovou pěstí, podpořte střelbou.’”

Kromě toho obsluhovala telefon, poskytovala první pomoc raněným a vytvářela zázemí bojujícím mužům. „My děvčata jsme měly službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Vůbec nevím, jakým způsobem se stalo, že nás zásobovali jídlem. Já jsem pro něj chodila až dolů do sklepa, okýnkem jsem to brala.”

Přes sklepní chodby zásobovali Pražané povstalce jídlem a dodávali jim i zbraně a munici. Ve sklepě se ukrývali i staří lidé a matky s dětmi, kteří sem uprchli z okolních domů. A ovšem také Němci, které povstalci zajali: vedle množství civilistů tu bylo dočasně drženo i deset příslušníků SS.

Dne 7. května se boje vyostřily, na radnici útočilo několik německých obrněných vozidel, a nacisté se dokonce na chvíli dostali přímo do budovy. Povstalcům se podařilo je zahnat a uhasili i požár, který po útoku vypukl. Raněné nosili do sklepů pod Novou radnicí, kde je ošetřovali dr. Jan Melichar spolu se sestrami Červeného kříže – improvizovaná ošetřovna měla i operační sál a šestnáct lůžek.

„Chlapec, který byl velitel v přízemí, byl těžce raněn do břicha. Já jsem měla na starost, než dojdou dolů do sklepa, kde byli lékaři, sestry, dát tu první pomoc. Jemu jsem pomoct nemohla, protože z břicha přes obličej mu šly všechny vnitřnosti. Nesli jsme ho dolů – zemřel, samozřejmě.”

Za války se zapojila do odboje

Narodila se v říjnu 1921 ve vesnici Srlín v jižních Čechách. Její otec byl řídícím učitelem, maminka se starala o domácnost a děti. V Srlínu prožila dětství; po skončení měšťanky ji rodiče poslali do klášterní školy v Poběžovicích v okrese Domažlice. Šlo o dívčí penzionátní školu, která patřila kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, tzv. boromejek. Marie tu žila od září 1937, tedy v době, kdy se ve většinově německých Poběžovicích – tak jako jinde v pohraničí – vyostřoval národnostní konflikt mezi Čechy a Němci.

Marie Dubská v Srlíně před válkou. Foto: Paměť národa
Marie Dubská v Srlíně před válkou. Foto: Paměť národa

Spory se nevyhnuly ani klášterním schovankám. Marie vzpomínala, že v květnu 1938 přišla jednu z německých dívek v klášteře navštívit sestra. „Něco přinesla, všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. A já jsem viděla, že mají leták. A když si pak ta schovanka ve výchovně rovnala věci do zásuvky, dala ten leták na stůl, já po něm skočila a přečetla jsem si ho. Tam bylo, že Masaryk lže, a přece má heslo 'Pravda vítězí'. A Češi – ti všichni půjdou do pekla! A my potom budeme mít zemi, lid a vůdce.”

Štvavé protičeské letáky skutečně v květnu 1938 zaplavily pohraničí. Na konec května chystalo Československo komunální volby a berlínské ministerstvo propagandy se i tímto způsobem pokoušelo ovlivnit sudetské Němce tak, aby hlasovali pro Sudetoněmeckou stranu.

Počátkem dalšího školního roku se Marie přestěhovala do Prahy, kde začala navštěvovat Anglický ústav (pozdější Jazykovou školu). V září 1938 se připojila k mohutným demonstracím proti plánovanému odstoupení pohraničí a po vyhlášení protektorátu v březnu 1939 se Marie zapojila do odboje, působila jako spojka, spolupracovala také s Jiřím Demuthem a Josefem Polidarem. Toho později gestapo zatklo.

„Ten musel strašně zkusit! Všechny zuby mu vymlátili, a on nikoho z nás neprozradil. Čili o nás nevěděli,“ uvedla Marie Dubská, která se až zpětně dozvěděla, že šlo o komunistickou odbojovou skupinu. 

Příměří přišlo v hodině dvanácté

Byl květen 1945 a blížil se konec války. Členové Mariiny skupiny se sešli v bytě Mariina bratra, který byl do odboje také zapojen. Zde se dohodli na dalším postupu a 6. května se Marie připojila k povstalcům bránícím Staroměstskou radnici.

Staroměstská radnice po závěrečných bojích. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský
Staroměstská radnice po závěrečných bojích. Foto: Paměť národa/Václav Jiterský

Nejtěžší okamžiky bojů o radniční budovy povstalci zakusili 8. května. Na Staroměstské náměstí přes barikády znovu pronikly tanky, před nimi nacisté jako “živé štíty” hnali zajaté Čechy. Radnice čelila těžké dělostřelbě, požáry už nešlo hasit. Kolem čtvrté hodiny odpolední stála Staroměstská radnice v plamenech.

„Když nás vybombardovali, začalo hořet naše poschodí. A v té místnosti, co jsem já měla telefon a službu, padala zeď. Velitel na mě zařval: ‚Děvče, uhni,’ já jsem odskočila, a tam všechno padlo,” vzpomínala na kritické chvíle Marie Dubská.

Příměří přišlo pro povstalce takříkajíc v hodině dvanácté. Krátce poté, co nacistické ozbrojené síly na území Prahy kapitulovaly, utichla kolem šesté hodiny večerní 8. května 1945 i střelba na Staroměstském náměstí. Teprve tehdy mohla Marie opustit hořící trosky radnice.

Tři dny intenzivních bojů na Staroměstském náměstí si na straně Čechoslováků vyžádaly nejméně 85 životů, počet německých obětí není znám. Radnice přišla o své novogotické křídlo, které požár natolik poničil, že v roce 1947 nakonec muselo být zbouráno.

Štěstí a úlevu z konce války Marie podle svých slov pocítila až 9. května, kdy do města dorazila Rudá armáda. „Vyšla jsem je ven vítat. Já jsem byla v uniformě, poněvadž šaty mi shořely na radnici. Oni mě naložili do auta a jeli jsme Prahou. A dívali se na mě překvapeně – jak brečím a hledím na naši vlajku a do toho se směju.”

Útočná rota Matylda

Skupina, ve které Marie bojovala o Staroměstskou radnici, později vešla ve známost jako “skupina Matylda” – podle další z povstalkyň Matyldy Špurkové, která se podle Marie Dubské zřejmě zapojila do bojů na Pankráci, odkud pak ke Staroměstské radnici přijela v ukořistěném tanku.

Pohled na Staroměstskou radnici po osvobození z Celetné ulice. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková
Pohled na Staroměstskou radnici po osvobození z Celetné ulice. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková

Po válce nebylo vždy snadné odlišit lidi, kteří skutečně nasadili život, od těch, kteří zásluhy jen předstírali. Proto dostala Marie Dubská bezprostředně po skončení bojů osvědčení, že byla “bojovníkem revoluční gardy – útočné roty Matydla”. Podepsal ho JuDr. Otakar Hübschmann, vrchní velitel bojů o radniční budovy.

Když válka skončila, Marie odjela za rodiči do Srlína. Brzy pak odešla k divadelnímu souboru do Náchoda – i za války totiž hrála s ochotníky a chtěla se divadlu věnovat. V Náchodě zůstala dva roky, únor 1948 ji už zastihl v pražské Společnosti přátel Lužice, která usilovala o připojení historického území Lužice k Československu. Po komunistickém převratu organizovala divadlo a společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí. V roce 1955 se jí narodila dcera, později pracovala na Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy.

Příběhy z konce války ožívají na webu https://1945.pametnaroda.cz, který připravila obecně prospěšná organizace Post Bellum u příležitosti 75. výročí konce války s využitím své rozsáhlé sbírky Paměť národa.