Do armády vstoupil proto, aby si splnil sen o létání. Po roce 1989 se však jako voják stal svědkem bolestných následků konfliktů a válek v Bosně a Hercegovině, v Albánii a v Afghánistánu.
„Nejtěžší bylo změnit myšlení lidí. Připravit je, aby si uvědomili, že budou pracovat v jiném prostředí a na základě jiných principů,“ ohlíží se generálmajor Bohuslav Dvořák za změnami v armádě po pádu komunistického režimu. On sám se po roce 1989 účastnil československých misí v krizových oblastech v zahraničí ať už v devadesátých letech v Bosně a Hercegovině, v Albánii nebo po roce 2000 v Afghánistánu.
Z Waltrovky do Košic
Do armády ho přivedla láska k létání. Už jako malý chlapec si slepoval modely letadel a v patnácti letech nastoupil v roce 1975 do učiliště pražského podniku Motorlet, bývalé Waltrovky, kde se vyráběly letecké motory. Cesta k vysněnému povolání pilota ovšem tehdy vedla jedině přes armádu, a tak se po maturitě přihlásil na Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích. Současně si podal i přihlášku do KSČ, což v té době vnímal jako nutnou podmínku: „Chtěl jsem nastoupit do školy, tak ta kandidatura začala brzy. Tenkrát to bylo samozřejmé.“
Po absolvování vysoké školy působil u 11. vrtulníkového pluku. Úkolem jeho jednotky bylo například střežení československo-západoněmecké hranice ve Zhůří, kde se letci potkávali s německými vrtulníky. „Oni i my jsme létali podél hranice, někdy jsme viseli naproti sobě ve vzdálenosti sto metrů,“ popisuje situace, kdy se „nepřátelům“ téměř díval do očí.
U 11. vrtulníkového pluku sloužili také vojáci základní služby, a tak se Bohuslav Dvořák při své práci setkal s problémem šikany. „Ti mladí kluci si to přinášeli už z civilního života,“ připouští, ale zdůrazňuje, že u vysoce specializovaných leteckých jednotek byl tento problém menší než u pozemních útvarů.
„Byla to rozbitá zem“
Jak jeho útvar vnímal dění po 17. listopadu 1989? „Období nejistoty. Bylo nám jasné, že armáda se do toho nesmí zamíchat. Situaci jsme sledovali a rozčílilo nás, jakým způsobem se zakročilo proti studentům.“ Následující měsíce a roky znamenaly pro armádu období velkých změn, které podle něho trvají dodnes. On sám se věnoval dalšímu odbornému vzdělávání, prošel například tříměsíčním kurzem Officer’s Command v britské Royal Air Force.
Dva roky po skončení války v Bosně byl Bohuslav Dvořák vyslán do tohoto regionu v rámci mezinárodní mise Stabilisation Force (SFOR) pod patronací NATO. Uvádí, že jako vojáka ho nejvíce zasáhlo utrpení civilního obyvatelstva: „To je jedna z věcí, které se nesmějí tolerovat.“
„Říkáte si, že stále ještě jsme v Evropě. A pak projíždíte vesnicí, kde jsou rozbořené, rozstřílené domy. Zastavíte u cesty, protože si potřebujete odskočit, a koukáte, že hned vedle vás leží mina, takzvaný ananas. Byla to rozbitá zem,“ popisuje Bohuslav Dvořák své dojmy z oblasti Banja Luka. Stál zde v čele vrtulníkové jednotky, která měla zajišťovat bezpečnost vzdušného prostoru. Po návratu do Česka pak působil jako vedoucí starší inspektor štábu Velitelství vzdušných sil.
Ve službě kosovským uprchlíkům
Další mise přišla v roce 1999, kdy zuřila válka v Kosovu. Bohuslav Dvořák byl nasazen do Albánie v rámci mise Allied Harbour (AFOR), humanitární operace NATO. Jejím úkolem bylo zajišťovat základní potřeby obrovskému množství uprchlíků, kteří z Kosova utekli právě do Albánie. „Jsem přesvědčený, že naše jednotky zabránily spoustě dalších excesů, které se ještě mohly přihodit.“ Po skončení války se podílel na přepravě uprchlíků do jejich domovů: „Obnášelo to obrovskou logistickou operaci. Mezi severní a jižní částí Albánie jsme vytvořili letecký most pro některé uprchlíky, kteří nemohli cestovat jinak, například pro ženy, děti a staré lidi.“
„Kdo pracoval pro nás, byl v ohrožení“
Na přelomu tisíciletí Bohuslav Dvořák pracoval v silách okamžité reakce NATO ACE Mobile Force Land a jako náčelník letectva sekce Generálního štábu Armády České republiky. Ani v těchto letech se ovšem nepřestal dále vzdělávat a absolvoval Air Command & Staff College v americké Alabamě.
V roce 2006 byl vyslán do Afghánistánu – pět let poté, co do země vstoupila vojska NATO v odpovědi na teroristické útoky z 11. září 2001. Jejich cílem tehdy bylo zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy a svrhnutí islamistického režimu Tálibánu. „Podle mě byl vstup do Afghánistánu správný. Tenkrát tam byly koaliční síly vítány, vojáci se mohli volně procházet po Kábulu,“ říká Bohuslav Dvořák, ale vzápětí dodává: „Když jsem tam byl já, tedy v letech 2006–2007, už to tak nebylo.“
Jeho působištěm se stalo kábulské letiště, kde zastával funkci velitele a zabezpečoval jeho provoz a bezpečnost. Zároveň připravoval místní odborníky na postupné převzetí letiště. „Rodinní příslušníci lidí, kteří pro nás pracovali, byli mnohdy vystaveni nebezpečí. Když se členové Tálibánu dozvěděli, že pracují na letišti, byli skutečně v ohrožení. Bohužel došlo k případům vražd některých našich pracovníků nebo jejich rodinných příslušníků.“
Už tehdy si Bohuslav Dvořák podle svých slov uvědomoval, že zlepšení situace v Afghánistánu bude velmi dlouhodobou záležitostí: „Nelze to vyřešit za čtyři nebo pět let, je to na generace. Také jsme si uvědomovali, že to není mise primárně pro vojáky. Šlo především o vytvoření stabilní vlády a funkčních státních struktur.“
„Svět je stále místem, kde se musíme starat o naši bezpečnost. Důležité je, aby byl každý z nás připraven republiku i svobodu bránit.“
Připraveni bránit svobodu
Po návratu z Afghánistánu pracoval Bohuslav Dvořák na mnoha dalších pozicích v české armádě. V roce 2012 dosáhl hodnosti generálmajora a o dva roky později ve svých čtyřiapadesáti letech ukončil aktivní dráhu pilota vrtulníku.
„Bohužel je svět stále místem, kde se musíme starat o naši bezpečnost. A je důležité, aby každý z nás, nejen voják, byl připraven republiku i svobodu bránit. To se nyní jasně ukazuje v kontextu s děním na Ukrajině,“ uvažuje Bohuslav Dvořák. Když se ohlíží za svými zkušenostmi zejména z Bosny a Afghánistánu, dodává: „Tak trochu přemýšlím nad tím, jestli jako lidstvo náhodou nepřešlapujeme na místě. Dnes máme lepší technologie, ale bohužel způsob řešení konfliktů zůstává mnohdy stejný, jako tomu bylo ve středověku.“
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
