Takovej život neměl nikdo, vyprávěl Vlastimil Marek

/ /
To byl M&rek
Motiv z plakátu k výstavě To byl M&rek věnované samizdatovým aktivitám Vlastimila Marka
zdroj: Jiří Janda

Jóga, new age, world music… fenomény, které jsou běžnou součástí naší reality. Šířit je v podmínkách rigidního československého komunistického režimu ale znamenalo vystavovat se různým rizikům včetně zatčení a věznění.

Vlastimil Marek přišel na svět v roce 1946 ve slezských Sudetech. Jeho rodiče pocházeli z jižní Moravy, a tak jako mnoho jiných šli po válce dosídlovat pohraničí. Otec Josef i matka Vlasta se nadchli pro komunistické myšlenky. Žili v bytovce na okraji Krnova pár metrů od polské hranice.

Pravda je pod pultem, v regálech je lež

Drobný brýlatý jedničkář Vlasta od dětství spoustu času trávil v knihovně. Získal si přízeň knihovnice, která mu čas od času ukázala i publikace, které měly zůstat čtenářům skryté. Říká, že už tehdy intuitivně odhalil pokrytectví a lež panujícího režimu. Prostředí severomoravského maloměsta mu bylo těsné. Rodiče se navíc počase rozvedli, a tak neměl moc důvodů se domů vracet. Chtěl cestovat a poznávat svět. Zamířil na střední školu zaměřenou na cestovní ruch v Karlových Varech. I tady ale místo vysněného cestování a studia jazyků naznal, že je to „běžná ekonomka.“ Školu opustil před maturitou. Vlastimil Marek se nadále vzdělával sám a dělal to tak celý život.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Během studií v Karlových Varech ho zastihla vážná nemoc. Projevovala se ušními záněty, motolicemi a opakovaným zvracením. Zpětně se domníval, že mohla být následkem fyzických trestů, kterým doma jako dítě čelil. „Otec jezdil po montážích, a když se jednou za čtrnáct dní vrátil, tak mě preventivně zbil, ať jsem zlobil nebo nezlobil…“ Na dotaz reportérky Paměti národa Petry Verzichové, proč ho otec týral, pamětník odpověděl: „Byl to Baťovec. A ti byli přísní k sobě a bezohledně přísní k ostatním.“ Zároveň dodal, že fyzické trestání představovalo tehdy běžnou praxi, a to i ve školách všech stupňů. 

PF oddílu jógy z roku 1987. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
PF oddílu jógy z roku 1987. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Dlouhé léčení a situace, kdy si ani přizvaní odborníci nevěděli rady s jeho chorobou, utvrdily Vlastimla Marka v přesvědčení, že i v péči o své zdraví si musí pomoci především sám. „Takže jsem začal cvičit jógu.“ Vzpomínal, jak viděl jakýsi inzerát na cvičení jógy na Václavském náměstí. Tehdy exotická, dnes běžná disciplína se za tehdejšího režimu prosazovala obtížně, soudruzi akceptovali fyzickou stránku cvičení, ale duchovní rozměr měl zůstat stranou. A pokud lektor zabrousil do této oblasti, koledoval si o problémy. Od jógy pak vedla cesta Vlastimila Marka k zen buddhismu a k dalším alternativním duchovním směrům.

Z Karlova mostu k Amalgámu

V 60. letech ale podle svých slov našel svobodu především v hudbě. Žil v Praze a živil se všelijak, ale vždy se snažil svůj program uzpůsobit tak, aby mohl co nejvíce času trávit na pražském Karlově mostě. Poznal zde písničkáře, jako byli Vlasta Třešňák, Jaroslav Hutka nebo Petr Kalandra. A taky charismatického vousáče jménem Jaroslav Jeroným Neduha.

S počátkem 70. let se atmosféra změnila a svobodní umělci postupně vyklízeli pozice včetně Karlova mostu... Neduha založil rockovou kapelu Extempore a někdy v roce 1974 se k nim přidal i Marek. Pořídil si kvůli tomu bicí soupravu a za tři měsíce se prý naučil bubnovat. Kapela se stala jedním z vůdčích uskupení scény, které se později začalo říkat alternativní. Na rozdíl od většiny tehdejší hudební garnitury odmítali kompromisy s režimem, ale nerezignovali na legální status a snažili se v omezených podmínkách veřejně vystupovat.

Kapela Extempore v první polovině 70. let, Vlastimil Marek za bubny. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Kapela Extempore v první polovině 70. let, Vlastimil Marek za bubny. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Po čase se jejich platformou stala Jazzová sekce spadající pod oficiální Svaz hudebníků. Trvalo několik let, než se režimu podařilo vzpurnou sekci zlikvidovat, do té doby pořádala přehlídku Pražské jazzové dny, vydala řadu publikací, pořádala přednášky a vůbec poskytovala prostor kulturní alternativě všeho druhu.  V takovém prostředí se dobře uplatnil i Vlastimil Marek, prošel řadou kapel, přičemž podle vzpomínek tehdejších spoluhráčů dokázal ostatní nabudit svým entuziasmem, ale taky ty samé skupiny rozložit urputným prosazováním svých názorů.

Své tvůrčí představy tak nakonec nejlépe uplatnil v uskupení Amalgám, kde propojil rockovou zkušenost se zájmem o východní kultury. Když skupina vystoupila v květnu roku 1978 na VI. Pražských jazzových dnech v Lucerně, na podiu vedle perkusisty Vlasty Marka stáli vedle sebe „hvězdy“ tehdejší alternativní scény, indický hráč na tabla i dva nefalšovaní punkeři. Jejich do velké míry improvizované představení sklidilo velký aplaus.

„Markova hudba však nebyla čistě indická, ale ani čistě world music. Marek se tak logicky dostal k new age music,“

napsal později recenzent Josef Vlček. Sám kapelník pak Amalgám popsal jako „pokus o zachycení atmosféry, exotiky, pokus o přímou komunikaci beze slov. Tabla a sitar kontra kytara a bubny. Radost z hraní při každém koncertě. Neopakovatelnost a vždy premiéra. Žádné velké umění a velké výkony. Prostě jen tak."

Ctěnému soudu ukážu, za co jsem byl potrestán

Už tu byla řeč o zarputilosti Vlastimila Marka. To byla v podmínkách normalizovaného Československa docela užitečná vlastnost, člověk si mohl ledacos vyvzdorovat, pokud měl dost kuráže a trpělivosti. Třeba schválení potřebné výjezdní doložky a devizového příslibu, aby mohl v roce 1974 navštívit koncert milovaného Franka Zappy v nizozemském Rotterdamu. Podobně si za pět let prosadil cestu do dalekého Japonska, aby tam absolvoval stáž v zen buddhistických klášterech. K tomu mu mimo jiné pomohl i úspěch v soutěži v japonské konverzaci, kterou absolvoval v rámci výuky na ambasádě.

Vlastimil Marek v 70. letech. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Vlastimil Marek v 70. letech. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Právě čilé mezinárodní kontakty nakonec přivedly Vlastimila Marka do největšího střetu s komunistickou mocí. V srpnu roku 1986 chtěl uspořádat happening jménem Gong za mír. V jeden den na různých místech světa měl „zvuk gongu sjednotil lidi na celé planetě.“ Člověk, který onu dobu nezažil, stěží chápe, proč režimu, který se navíc vždy zaklínal „bojem za mír“, vadil takovýto apolitický happening.

Vlastu Marka v plánovaný den mírového koncertu zatkla policie a následně mu udělala domovní prohlídku. I ve vězení mezi spoluvězni propagoval jógu anebo „učil Cikány rychle chodit spát a snít, protože ve snech jsou svobodní.“ Případ se hned dostal do hledáčku VONSu a podařilo se jej „zpropagovat“ i v zahraničí. Odsoudit někoho za hraní na gong v polovině 80. let už taky přeci jen nepřipadalo v úvahu. A tak soudní mašinérie použila paragraf poškozování zájmu státu v zahraničí. Marek se ho měl dopustit tím, že v japonských novinách popisoval situaci nezávislé rockové hudby v socialistickém Československu. Nakonec vyvázl s podmíněným trestem.

U závěrečného přelíčení se mu povedl husarský kousek, do soudní síně propašoval gong, a když dostal příležitost promluvit, vstal a řekl: „Když už jsem strávil dva měsíce ve vazbě za to, že jsem v rámci nultého ročníku celosvětové akce Harmonic Convergence chtěl zahrát na Letné na gong a byl za to také odsouzen, tak ctěnému soudu i přítomným ukážu, za co jsem byl potrestán. Rychle jsem vytáhl zpod lavice gong a žuch, mocně jsem do něj bouchl. Okamžitě přiskočili strážníci, ale já gong zase hned schoval do lavice, soudce na mne křičel, co si to dovoluju, já se jen culil a krčil rameny…“ napsal později.

Vlastimil Marek v roce 2010. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Vlastimil Marek v roce 2010. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Soudní proces do té doby apolitického Vlastimila Marka zradikalizoval, a proto navázal spolupráci s disidenty. Po sametové revoluci se krátce angažoval v komunální politice, ale po čase se vrátil k tomu, co mu bylo nejbližší, k hudbě, duchovnímu růstu a hlavně předávání zkušeností zájemcům o alternativní přístup k životu. Stal se propagátorem přirozených porodů. Napsal řadu knih, posléze byl nadšený z možnosti publikovat na internetu. Když před několika lety nadvakrát poskytl svou výpověď Paměti národa, stále v něm bylo nadšení a entusiasmus. „Já jsem spokojenej, takovej život nikdo neměl,“ bilancoval. Zároveň říkal: „Jsem připravený odejít.“

Nechci u toho být

Jeho poslední zápis na stránkách blog.baraka.cz je datován k 1. září 2020. Nese se v podstatně pesimističtějším duchu, ostatně příspěvek se jmenuje Nechci u toho být. „Moje tepna (krkavice) plná cholesterolu nestíhá dodávat kyslík do mozku (celý rok 2019 v domě rachotily sbíječky při rekonstrukci uvolněných bytů na Airbnb): ona je prapříčinou i šedého zákalu, a tedy ztrácení zraku (nemohu číst a psát)… Snad někdo někdy pročte mé blogy a sestaví některé do sborníku, anebo aspoň vybere relevantní myšlenky. Sestavit nějaké kloudné, natož chytré věty, jsou pro mne už hodinové fušky.“

Na počátku roku 2021, kdy v Čechách vrcholila pandemie koronaviru, se rodině podařilo pro Vlastimila Marka najít útočiště v jednom z domovů pro seniory. Bohužel se však během vstupní procedury i on nakazil touto chorobou a jejím následkům dne 16. března roku 2021 podlehl.

Vlastimil Marek ve studiu Paměti národa v roce 2017. Zdroj: Paměť národa
Vlastimil Marek ve studiu Paměti národa v roce 2017. Zdroj: Paměť národa

Přání formulované v posledním zápisku na Markově blogu naštěstí nezůstalo nevyslyšeno. U příležitosti prvního výročí jeho skonu vyšel článek v březnovém čísle kulturního časopisu UNI (vydává jej Unijazz, pokračovatel legendární Jazzové sekce). V klubu Kaštan proběhl koncert jeho bývalých spoluhráčů Mikoláše Chadimy a Jakuba Nohy. A v knihovně Libri Prohibiti je počínaje 17. březnem instalována výstava nazvaná To byl M&rek věnovaná jeho bohatým samizdatovým aktivitám. Odkaz této inspirativní osobnosti naší kulturní scény uplynulých pěti dekád žije dál...