Sedmdesát hlasů modlitby se neslo ulicí

Ve třinácti letech si koupil bakelitový foťák za 60 korun a začal fotografovat to, co viděl kolem sebe. Zpočátku prostředí Sudet, kde vyrůstal, později zachytil důležité okamžiky moravského disentu nebo poutí do Čenstochové, nejvýznamnějšího duchovního centra Polska. Útlak minulého režimu nikdy nepřijal. Opravdovou svobodu ale našel ve víře v Krista. 

Oldřich Kučera se narodil 20. listopadu 1950 v Moravském Berouně. Prostředí undergroundu začal poznávat v legendární olomoucké hospodě U Musea známé také jako Ponorka. 

Mladý Oldřich v době normalizační šedi hledal smysl života v duchovnu. Začal jezdit do Polska, kde se přidal ke komunitě hippies, která žila u Čenstochové. Začal praktikovat zen buddhismus, ale během jedné meditace pro sebe objevil Krista a v roce 1979 konvertoval ke křesťanství.

Sešlo se nás k modlitbám i sedmdesát

Přes olomouckého fotografa Tomáše Vážana se seznamoval s dalšími mladými křesťany, scházeli se u něj v bytě. Bylo to místo kulturních setkání, výstav fotografií a obrazů, koncertů a přednesů poezie, ale také společné modlitby. Oldřicha uvedl do církve a ve víře formoval mladý kněz Josef Jančář. Toho ale komunisté přemístili, protože pro ně byl nebezpečím kvůli své aktivitě a vlivu na mladé. Oldřicha dále ovlivnil kněz Pavel Kupka. 

S dalšími věřícími se také začal scházet ke zpívaným modlitbám francouzské ekumenické komunity z Taizé. „Nebylo to možné oficiálně, takže jsme se začali scházet po bytech. Bylo nás hodně, až sedmdesát lidí, a to se do bytu těžko vejde. Byli jsme tak Na Vozovce, U Kvapilů, U Pelikána, zpěvy se nesly celou ulicí. To bylo orgánům velice nepříjemné,“ vzpomíná.

Pašoval zakázanou literaturu přes polské hranice 

V Polsku se seznámil s Evou Osietskou, se kterou se pravidelně setkával na hoře Biskupská kupa u Zlatých Hor na Jesenicku, aby si předali katolickou literaturu, která byla komunistickým režimem zakázaná. 

„Chodili tam pohraničníci, ale nějak zvlášť to nehlídali… Pak jsem texty podle potřeby rozdával,“ popisuje společné pašerácké výpravy Oldřich Kučera. Kromě toho rozmnožoval další samizdatovou duchovní literaturu pomocí levného fotografického papíru. Tímto způsobem vytvořil několik desítek kopií a ty pak rozdal svým známým. 

StB: Nepřátelská osoba III. kategorie nebezpečnosti, krycí jméno Mnich

Když státní bezpečnost v roce 1979 zakročila proti skupině vydávající v Olomouci samizdatovou literaturu, mnoho lidí se jim snažilo pomoci podepisováním petic, držením hladovek, účastí na soudních přelíčeních nebo modlitbou. Oldřich patřil mezi ně. Po jednom soudu ho spolu s několika dalšími lidmi StB obvinila z výtržnosti. Podezřívala je z pomalování sochy lva před budovou Okresního soudu v Olomouci. 

Byla to ale jen záminka, aby u nich mohla StB udělat domovní prohlídku. Oldřichovi během ní zabavili kolem sedmdesáti knih vydaných samizdatem. „Já jsem se s nimi potom soudil, takže mi z toho myslím šedesát položek vrátili. To ani nebyly politické věci, byly většinou náboženského nebo filosofického rázu. Ale oni věděli, že některé vydala Charta,“ vysvětluje Oldřich. Také provedli domovní prohlídku na jeho pracovišti a kvůli tomu dostal výpověď.

Státní bezpečnost vedla na Oldřicha Kučeru spis. Pod krycím jménem Mnich jej nejprve klasifikovala jako tzv. prověřovanou osobu, později nepřátelskou osobu III. kategorie nebezpečnosti. 

Celkem třikrát ho zadrželi na čtyřicet osm hodin a vyslýchali. „Zjistili, že ze mě nic nevytáhnou. Já jsem jim nic neříkal, nebavil jsem se s nimi,“ vysvětluje Oldřich, který věděl, jak se chovat při výslechu ze samizdatem rozmnožované příručky Advokát chudých. 

V roce 1985 mu vzali pas, on přesto podnikl čtyři ilegální cesty do Polska, aby mohl nějaký čas zůstat s Evou Osijetskou, se kterou se mezitím sblížil. Musel se obratně vyhýbat pohraničníkům a všudypřítomným kontrolám a několikrát jim unikl jen s velkým štěstím.

O rok později uspořádali svatbu a chtěli se usadit v Olomouci, ale Eva nedostala povolení k trvalému pobytu. „Pokud chtěla jezdit do Polska, musela každý měsíc na hranici a tam si nechat dát razítko,“ vysvětluje Oldřich.

Olomouckou demonstraci na podporu Augustina Navrátila fotografoval z okna bytu

Jedním ze vzorů mladého fotografa Kučery byl katolický disident Augustin Navrátil. Ten v roce 1988 inicioval petici nazvanou Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů. Tento dokument požadoval mimo jiné odluku církve od státu, zrušení diskriminačních zákonů vůči církvi, obnovení bohoslovecké fakulty v Olomouci, obnovení činnosti řádů, svobodné vyučování náboženství, svobodné šíření náboženské literatury a navrácení církevních budov. Podepsalo se pod něj 600 tisíc lidí. Moravská výzva se tak stala jedním z největších počinů věřících proti komunistickému režimu. 

 

Iniciátor této petice Augustin Navrátil byl v březnu 1988 zatčen. Následně se v Olomouci u sloupu Nejsvětější Trojice konala protestní akce, u které byl i Oldřich Kučera, přesněji řečeno schovával se v jednom bytě na náměstí a celé shromáždění fotografoval. Akci, které se zúčastnilo několik stovek lidí, monitorovali příslušníci SNB. Dobře ale věděli, že v davu jsou i redaktoři zahraničních médií, a proto si nedovolili zakročit. 

Oldřichovi se podařilo setkání nafotit včetně zatčení Stanislava Devátého, kterého příslušníci museli násilím odnést. „Oni zaregistrovali, že tam fotím, i když jsem byl opatrný. Vlítli do toho domu, ale je složitý, má dvojité schodiště a není jasné, do jakého bytu které dveře vedou. Pak jsme se dozvěděli, že tam hledali a zvonili u různých lidí, ale na nás nenatrefili,“ popisuje Oldřich.

Z Festivalu ve Wroclavi jel přímo do Říma na kanonizaci Anežky České

V roce 1988 Oldřichovi konečně vrátili pas. Využil toho a odjel do Rakouska a rok nato do Francie. Navštívil tam redakci časopisu Svědectví v čele s Pavlem Tigridem a komunitu v Taizé. „Korunou všeho bylo setkání exilu ve Frankenu. To bylo krásné, tam už přijelo i dost lidí z Prahy. Byly tam osobnosti jako Karel Kryl, Ivan Medek z Hlasu Ameriky a Pavel Tigrid, opat Anastáz Opasek. Úžasné setkání,“ vzpomíná Oldřich. 

3. listopadu 1989 jel do Polska na Festival nezávislé československé kultury, kde vystoupili exiloví hudebníci spolu s několika československými muzikanty, kterým se podařilo na tuto akci dostat. Hned poté 12. listopadu se vypravil do Říma na svatořečení Anežky České, které se pro mnohé stalo předzvěstí začátku svobody v českých zemích.

Sychravé sametové dny prožil na olomouckém náměstí. Chodil i na setkání Občanského fóra a kandidoval do komunálních voleb. Dál už se ale v politice neangažoval, protože se věnoval své rodině. Vystřídal různá zaměstnání, nejdéle však dělal elektrikáře na pile v Pavlovičkách.