Oldřich Kučera

* 1950

  • „Paní Kaplanová, matka deseti dětí, chtěla hrozně jet na setkání do Varšavy. Taky neměla pas, měla ho zabavený. Věděla, že já jezdívám do Polska. Tak mě přemluvila, jestli bych ji tam nějak neprovedl. Tak jsem jí říkal: ‚Můžeme to zkusit.‘ Jeli jsme do Jablunkova a přes Čantoryji jsme chtěli přejít. Jenomže se stalo, že nám na české straně kontrolovali občanky. Ona s sebou občanku neměla. Řekla, že je moje matka. Velice šikovně a oni tomu uvěřili. Po té kontrole jsem říkal: ‚Marie, to není dobrý. To bychom se měli vrátit, protože oni jim dají vědět, jsou propojení.‘ Já jsem věděl, že to tam takto funguje. Říkal jsem: ‚To nemá cenu, oni nás tam zaháknou.‘ Ona říkala: ‚Ne.‘ Prostě mě přemlouvala. Říkal jsem: ‚Dobře. Jak chceš. Nezaručuji nic.‘ Přešli jsme na druhou stranu, došli jsme až k autobusové zastávce, už jsme stáli ve frontě na autobus, ale přišli a zabásli nás. Odvezli nás na výslech do Polského Těšína. Tam jsme byli den ve vazbě, vyslýchali nás. Ona tvrdila, že je moje matka. Já jsem jí stačil během vyslýchání - oni nás tak moc nehlídali - nadiktovat všechny data narození svých sourozenců, matky, otce. Ona si to všechno zapamatovala, všechno to zaprotokolovali. Druhý den nás převezli do Třince a tam byly zase ty samé věci. Pak nás pustili.“

  • „Estébáci byli na střechách a v různých bytech. Sledovali celou tu akci. Mám dokonce vyfoceného estébáka, jak točí z radnice z jednoho arkýře celé setkání. Nevím přesně, kolik tam bylo lidí, pár stovek. Kolem Trojice [sloup Nejsvětější Trojice] se to shromáždilo. Přijela tam vídeňská televize, čímž zabránila policejnímu zátahu. Na to byli opatrní, dávali si pozor, to by bylo hned v médiích, v televizi na Západě, ne u nás, samozřejmě. Díky tomu to dopadlo tak, že to nerozehnali. Mně se to podařilo celkem zdařile vyfotit. Mám tam fotku lidí, jak tam stojí s kříži. Potom mám fotku, jak asi sedm policistů nese Standu Devátého do radnice. Ale protože jsem nebyl blízko, tak nevím, co se tam přesně odehrálo, ale tu fotku mám. Splnilo to svůj účel. Oni mě zaregistrovali, že tam fotím, i když jsem byl opatrný. Vlítli do toho domu, ale ten je složitý, má dvojité schodiště a není jasné, do jakého bytu vedou které dveře. Pak jsme se dozvěděli, že tam hledali, u různých lidí zvonili, ale na nás do toho bytu netrefili.“

  • „Ve Varšavě byl nějaký slovenský kněz, už si nepamatuji jeho jméno, asi byl u jezuitů. Studoval v Římě a měl tam kontakty. Jezdilo za ním hodně především Slováků. On tam měl hromady knih. Nabalil jsem, co jsem unesl, co bylo dobré a potřebné. Já jsem se seznámil v Polsku se svojí budoucí ženou. Vozili jsme to k ní. Ona bydlela shodou okolností kousek od hranic v Prudníku. Pak jsme to dělali tak, že jsme se domlouvali na nějaký termín na Biskupské kupě. To je u Zlatých Hor taková hora, kde je rozhledna. Je tam hranice a společné turistické cesty. Dorazil jsem tam s batohem, ona také dorazila s batohem, tím samým. Sedli jsme si tam pod rozhlednou. Chodili tam pohraničníci, ale nijak zvlášť to nehlídali. Chvíli jsme poseděli. Vyměnili jsme si batohy a snesl jsem to dolů. Pak jsem to podle potřeby rozdával.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 13.04.2019

    (audio)
    délka: 02:41:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z vnější nesvobody jsem si našel skutečnou vnitřní svobodu ve víře

Oldřich Kučera na dobové fotografii
Oldřich Kučera na dobové fotografii
zdroj: z archivu Víta Pelikána

Oldřich Kučera se narodil 20. listopadu 1950 v Prostějově a vyrůstal v Moravském Berouně v oblasti Sudet. V mládí našel zálibu ve fotografování, která ho provázela celý život. Vyučil se elektrikářem, pracoval v podniku Granitol, ale konvenční život ho nenaplňoval. Našel útočiště v undergroundové kultuře, jezdil na hudební festivaly a navazoval kontakty v komunitě hippies v Polsku u Čenstochové. Získal práci fotografa na oddělení soudního lékařství Fakultní nemocnice Olomouc. Při hledání smyslu života našel Boha, konvertoval ke křesťanství a zapojil se do živého společenství katolíků v Olomouci. Následně samizdatem rozmnožoval náboženskou literaturu a také ji pašoval za pomoci své budoucí ženy Evy Osietske z Polska. Dostal se do hledáčku Státní bezpečnosti, která ho sledovala jako nepřátelskou osobu III. kategorie nebezpečnosti, několikrát ho zatkla, zadržovala a vyslýchala. Účastnil se akcí na podporu nespravedlivě stíhaných a byl za to perzekvován. Odebrali mu pas a on dál ilegálně překračoval hranice za svou družkou Evou do Polska. Když mu pas v roce 1988 vrátili, vycestoval mimo jiné do Francie a Německa, kde se setkal s osobnostmi českého exilu. Jel také na svatořečení Anežky České do Říma. Při listopadových demonstracích roku 1989 v Olomouci vystupoval s kytarou a zapojil se do Občanského fóra. Po revoluci se věnoval především rodině, dlouho pracoval na pozici elektrikáře na pile v Pavlovičkách a na tři roky se vrátil k práci fotografa na oddělení soudního lékařství.