Sylva Šimsová a Karel Janovický svou lásku prožili v exilu – v říjnu 1949 opustili Československo, usadili se v Londýně a tuto středu spolu oslavili 90. narozeniny Sylvy Šimsové.
Poznali se půl roku před tím, o Velikonocích 1949 na skautské brigádě. Bohuš Šimsa, skautským jménem Joviš, doprovázel Sylvu Maiwaldovou, skautským jménem Švestka, na klavír při recitaci Thákurovy básně.
„S Tebou se ničeho nebojím, s Tebou je mi krásně za všech okolností,“ napsala později Švestka Jovišovi v jednom z mnoha dopisů, které putovaly mezi Plzní, kde bydlel Joviš, a Prahou, kde žila Švestka a kde docházela do skautského oddílu Kruh. Když jí rodiče na konci léta oznámili, že musejí odejít do ciziny, byla to pro ni rána. Znamenalo to opustit Joviše a přátele ze skautu, nad kterým se také už stahovala mračna.
Pokud by zůstali, čekalo jejího otce Karla Maiwalda zatčení. Jako prominentní sociální demokrat a předseda Státního úřadu plánovacího, který odmítl vstoupit do KSČ, se dostal na seznam osob k likvidaci. Díky varování od svého asistenta Stanislava Koutníka začal zařizovat ilegální přechod hranice s celou rodinou – a i s Jovišem.
Dvanáct hodin lesem
„Můj otec šel k jeho rodičům a vysvětlil jim, že ho vezme s sebou a zaručí mu studium na Západě, protože je nadaný muzikant, ať se vezmeme nebo ne,“ vyprávěla Sylva Šimsová pro Paměť národa.
Tatínek Joviše souhlasil. Pro svého jediného syna neviděl v komunistickém Československu budoucnost. Sám přišel o místo sólisty v plzeňské opeře, protože provozoval se svou ženou krejčovský salón. Podnik museli Šimsovi odevzdat a Bohuslav Šimsa se živil jako účetní.
„Doma jsme spálili dokumenty, rozdali oblíbené knihy a sbalili malý kufřík na cestu,“ popsala Švestka přípravy. Každý si mohl vzít jen jednu knihu – Švestka si vzala výbor Březinových básní, její maminka Jaroslava výběr z díla filosofa Epiktéta a tatínek skripta svých přednášek. Kromě práce politika a šéfa plánovacího úřadu totiž také učil na Vysoké škole politické a sociální.
Jejich převaděč rozhodl, že hranice přejdou ve dvou skupinách – jako první půjdou Joviš se Stanislavem Koutníkem, poté Švestka s rodiči. Pěšky museli překonat asi osmnáctikilometrové pásmo mezi Tachovem a hranicí se západním Německem, ve kterém byl zakázaný volný pohyb. Mohli do něj vstoupit jen lidé s propustkou, kteří v něm žili nebo pracovali.
„Šli jsme 12 hodin lesem mimo cesty. V sedm hodin večer jsme vyšli a v sedm ráno dorazili do Německa,” vyprávěla Švestka, která si zapsala do svého deníku své první pocity: „Když jsme přešli hranici, předpokládali jsme, že lidi, kteří jsou uprchlíky, bude Západ vítat. My jsme si neuvědomovali, že už od roku 1945 byl trochu unaven, a když přišla naše vlna, tak už to byl příliš velký šok a nebylo to tak dobře zorganizováno.“
Každý v jiném táboře
Trvalo několik týdnů, než se s Jovišem shledala. Maiwaldovi putovali do uprchlického tábora pod německou správou, zatímco Joviš se Stanislavem Koutníkem byli v táboře pod správou Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO – International Refugee Organization), která ukončila činnost 15. října 1949, tři dny před příchodem Švestky s rodiči.
„Poslali nás do Chamu, kde byli uprchlíci, kteří neprošli politickou prověrkou. Mysleli si, že jsme komunisté.“ Joviš se Stanislavem Koutníkem byli v tranzitním táboře zřízeném v bývalých kasárnách Luitpold Kaserne v totálně zničeném Mnichově, kam za ním Švestka přijela.
Po šťastném shledání se museli opět rozloučit. Joviš byl díky ochraně IRO poslán do studentského tábora v Ludwigsburgu, Maiwaldovi putovali v prosinci 1949 jako jedna z prvních českých rodin do tábora Valka u Norimberku. Pojmenování dostal tábor od Estonců a Lotyšů podle městečka Valka na hranici těchto pobaltských států. Němci táboru říkali „Tschechenlager“, tedy český tábor, ačkoli v něm vedle Čechů žili také Poláci, Ukrajinci, Slováci a další národy. Češi byli nejpočetnější skupinou, a tak jim německé noviny připisovaly násilnosti, ke kterým v táboře často docházelo.
„Tam se mi nelíbilo,“ vzpomínala Švestka pro Paměť národa na krušné podmínky. V tzv. rodinném baráku žilo asi 65 osob a pro všechny byl jeden stále ucpaný záchod. Svobodné Češky si do baráku zvaly americké vojáky, kteří jim platili za celonoční „zábavu“. Z baráku Maiwaldovy vysvobodilo, když Švestka začala v táboře učit a Maiwaldovi dostali ubytování ve škole. „Byl tam jediný učitel a já jsem mu nabídla pomoc. Z jednotřídky udělal dvojtřídku, on si nechal mladší děti a já měla ty starší ve věku od osmi do čtrnácti let.“
Svatba v Norimberku
Když přijel Švestku navštívit Joviš, hráli dětem každou sobotu loutkové divadlo. Loutky ušila Švestka, hry psali s Jovišem společně a některé napsaly i starší děti. Po čase začali s dětmi i skautovat. „Pro jejich i naše potěšení jsme si zavedli denní řád jako na skautském táboře: Poránu rozcvičku a čtení poezie. Odpoledne hry a diskuse,” popsala Švestka skauting ve Valce.
Joviš skautoval i v Ludwigsburgu, kde čeští uprchlíci založili také Masarykovu univerzitu. Na ní Švestka v březnu 1950 složila s vyznamenáním maturitní zkoušku.
Švestku ve Valce dělilo od Joviše v Ludwigsburgu 200 kilometrů. Odloučení chtěli ukončit svatbou. Svobodnému Jovišovi navíc hrozilo, že bude poslán do Austrálie, protože IRO v Německu zavíralo své tábory. „Chtěli se těch uprchlíků v Evropě zbavit, tak všichni svobodní muži museli odjíždět do Austrálie střílet králíky. Pro dobrodruhy to bylo dobré, pro studenta hudby to však nebylo zrovna ideální zaměstnání,” vyprávěla Švestka.
Podle německého práva ale nebyli plnoletí a nemohli dostat souhlas Jovišových rodičů. Nakonec dostali na poslední chvíli potvrzení o uznání nového československého zákona, podle kterého se stal Joviš plnoletým v 18 letech. Svatbu měli 22. května 1950 v Norimberku na radnici. Pár dní po svatbě dostal Karel Maiwald nabídku z univerzity v Manchesteru na dvouměsíční placený pobyt pro profesory-uprchlíky. V Anglii vyřídil vízum i pro svou ženu a získal práci v Cambridge v Institute of Applied Economics.
Joviš se Švestkou se do Anglie dostali v prosinci 1950 díky českému houslistovi Janu Šedivkovi, kterému Joviš poslal dvě skladby zkomponované na americkém polním harmoniu v kostele ve Valce. Uznávanému hudebníkovi se tak zalíbily, že Joviše doporučil pro stipendium na Surrey College of Music. Díky tomu získali novomanželé britské vízum, ovšem jen na dva roky. Joviš a Švestka tak žili v obavách, že budou poté posláni zpět do německých uprchlických táborů.
Nový život v Londýně
„Měli jsme asi tucet záruk, třeba od starosty čtvrti, kde jsem pracovala v knihovně,“ popsala Sylva Šimsová v knize Láska v exilu 1949–1950, jak se jim podařilo v Anglii zůstat. Usadili se v Londýně a na začátku šedesátých let se jim narodily dvě děti.
Sylva Šimsová pracovala jako knihovnice a po odchodu do důchodu se začala věnovat novinařině a psaní knih. Po „Lásce v exilu 1949–1950“ připravila k publikaci další dva díly „Zasviť mi ty slunko zlaté“ o životě před emigrací a „Psáno přes censora“ založenou na dopisech s rodinou Joviše.
Joviš skládal hudbu pod pseudonymem Karel Janovický, aby neohrozil své rodiče v komunistickém Československu. V roce 1962 začal pracovat pro BBC a dlouhá léta patřil k nejoblíbenějším redaktorům československého vysílání. Pod jménem Jack Allen uváděl každou neděli novinky jazzové a rockové hudby, v letech 1980 až 1990 československou redakci BBC vedl. Vloni v květnu oslavili v Londýně zlatou svatbu.