Po válce vyslyšel jako dvacetiletý mladík výzvu pro zájemce o létání a přihlásil se do výcviku pro piloty. Během něj se poprvé dozvěděl o existenci Sboru národní bezpečnosti (SNB), do kterého byl jako adept na pilota zařazen.
Válka ještě nebyla u konce a československá vláda ustavená v Košicích rozhodla 17. dubna 1945 o zřízení Sboru národní bezpečnosti, jehož příslušníci měli nahradit prvorepublikové četníky, policisty a obecní strážníky.
Sbor národní bezpečnosti sloužící KSČ dostal za úkol vybudovat ministr vnitra Václav Nosek, bývalý horník, který strávil válku v Anglii, kde působil ve Státní radě československé a podléhal moskevskému vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Po rozpuštění exilové vlády se stal 5. dubna 1945 v Košicích členem nově ustavené vlády, jejíž programové prohlášení, tzv. košický vládní program, jednoznačně nasměrovalo poválečné Československo do područí Sovětského svazu.
Ministru Noskovi trvalo několik let, než se mu podařilo SNB „očistit“ od neloajálních příslušníků, jak dokládá publikace „Policisté na popravišti“ historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka. V letech 1950 až 1954 komunistický režim popravil 34 příslušníků SNB, kteří se zločinnému režimu vzepřeli. O vznik pamětní desky se jmény dvaceti z nich se po sametové revoluci zasloužil Karel Bažant, který se v právě vzniklém Sboru národní bezpečnosti ocitl v podstatě omylem.
Narodil se 21. října 1924 v Praze na Břevnově jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho tatínek pracoval jako úředník v hotelu Beránek, maminka se starala o domácnost. Bydleli v Markétské ulici, kterou jezdil na vyjížďky na koni prezident Masaryk. „Vždycky jela skupina patnácti až dvaceti lidí – důstojníci, několik mužů ve fracích a s klobouky, asi z diplomatických sborů. Já jsem byl tehdy hodně malej. Volal jsem: ‚Pan prezident! Pan prezident!‘ On se zastavil, sehnul se z koně a podával mi ruku. Děvče, co jsme měli doma, mě zdvihlo, aby na mě dosáhl. Tak jsem si s prezidentem potřásl rukou.“
Totálně nasazen v leteckém průmyslu
Po vyučení v autodílně a nástupu do prvního zaměstnání byl v září 1943 povolán k totálnímu nasazení. Celý ročník 1924 musel tehdy nastoupit na práci v leteckém průmyslu. „Na pracovním úřadě v Hybernské ulici nás odvedli s určením do Německa. Byl jsem přidělen do továrny Walther Bachmann,“ vypráví s tím, že měl štěstí, protože filiálka firmy vznikla tehdy v Praze v bývalé šroubárně. V továrně se kompletovaly letecké motory pro německé bombardéry Heinkel 111, později pro stíhačky Messerschmitt 109.
Poslední měsíce války pracoval v továrně Aero a květnu 1945 se zapojil do bojů Pražského povstání. „V Národním archivu jsem našel dokument, kde je psáno o mé účasti v povstání. Tam je: ‚Svojí odvahou a statečností šel příkladem ostatním.‘ Já jsem se až styděl. Ale my jsme byli tenkrát kluci mladí, mně bylo dvacet. Podléhali jsme starším policajtům, kteří měli rodiny a také už jim to myslelo jinak než nám. My mladí jsme byli posíláni prostě vždycky tam, kde to bylo potřeba,“ vysvětluje.
Tak přísahám!
Po válce vyslyšel výzvu pro zájemce o letectví, protože se toužil stát pilotem. „Sešlo se nás tam asi šedesát zájemců, co jsme byli za války nasazeni v leteckém průmyslu nebo měli zájem o létání. Jmenovali jsme se Letecký oddíl Pohotovostního pluku.“
Čekal je vojenský výcvik na pankráckém hřišti Na Bělce a v polovině června se měli dostavit na zemské četnické velitelství v Karmelitské ulici. „Tam nás změřili, zvážili, pak doktor viděl, že jsme zdraví. Řekli nám, že budeme SNB, tak jsme si říkali, že to bude nějaká elitní jednotka, kam patříme se svou minulostí, jenomže se z toho vyklubalo, že to je spolek četníků, policistů a obecních strážníků, tak nás tam nakonec zůstala asi polovina,“ vzpomíná na to, jak se ocitl v řadách nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti.
V září odjeli do výcvikového střediska ve Zbirohu, kde se učili zejména četnické předpisy. „Kantoři byli samí četníci. Byl tam také bývalý příslušník četnických leteckých hlídek František Pechouš, který nás měl na leteckou srovnávací navigaci. Učili jsme se podrobně celou republiku – řeky, pohoří.“ Dále byli vzděláváni v dějepise, politické výchově, zdravovědě, zákonu o četnictvu, ústavním a správním právu, vojenském i obecném trestním zákoníku, vojenském trestním řádu či v daktyloskopii.
Ve Zbirohu složil v listopadu 1945 přísahu: „Přísahám při všem, co jest mi svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu vždy věren a oddán Československé republice, jejímu prezidentu a vládě, že budu jejich zákony a nařízení mně nadřízených činitelů a rozkazů svých velitelů ochotně poslušen, že budu přísně zachovávati úřední tajemství, a že při svém jednání budu míti vždycky na zřeteli jen zájem služby, prospěch československé republiky a jejího lidu.“
Všichni známí odlétali
Než mohl začít sloužit vlasti, musel ještě absolvovat tříměsíční praxi a školení na Vojenské škole leteckých mechaniků v Liberci. V květnu roku 1947 nastoupil k letecké hlídce v Brně jako mechanik první třídy, později po složení zkoušek pracoval jako palubní mechanik. Během necelých dvou let dosáhl hodnosti strážmistra.
Se svou jednotkou zasahoval v druhé polovině roku 1947 v okolí Košic a Prešova proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovcům, které se pokusily projít přes československé území do americké okupační zóny v Německu či Rakousku.
Jeho další působení u SNB ovlivnilo seznámení s dívkou Evou na leteckém dni v Ruzyni 20. července 1947. Aby pro svou budoucí ženu zajistil bydlení, nechal se převelet na letiště do Karlových Varů, kde pracoval jako letecký technik.
V březnu 1948 se oženil a v září téhož roku byl zatčen za pokus o útěk za hranice, na kterém se domluvil se dvěma zkušenými letci, veterány z druhé světové války, Miroslavem Kolínským a Bohuslavem Velvarským.
„Všichni známí z letišť se zdvihali. Kolínský měl manželku Angličanku, Velvarský se právě oženil. Tak jsme se domluvili, že poletíme taky. Chtěli jsme do Anglie do armády. Že vypráskáme bolševika odsud a bude zase dobře. Předpokládali jsme, že bude válka.“
Den D naplánovali na 25. září 1948. „V Karlových Varech to bylo tak jednoduché jako nikde jinde. Když jsem měl v noci službu, tak jsem na tom letišti byl sám. Nikdo tam nebyl a já měl klíče ode všeho,“ vypráví s tím, že měli v úmyslu odletět „čápy“, tedy lehkými německými letadly Fieseler Fi 156 Storch, schopnými přistát i na větší lesní mýtině.
Byl to zázrak
Karel Bažant byl zatčen týden před plánovaným útěkem. „Zrovna jsem čistil kanalizaci a přišli pro mě dva ze Státní bezpečnosti, ať jdu s nimi něco vysvětlit. Stavil jsem se doma, abych se převlékl.“ Díky tomu mohla jeho manželka varovat piloty Kolínského a Velvarského, kteří se ukryli a později se jim podařilo uprchnout.
Asi dva týdny strávil Karel Bažant ve vazbě v Plzni na Borech, převoz do Prahy prý probíhal až groteskně: „Jeli jsme společně s praporčíkem do Prahy. To byl starší pán. Žádná pouta jsem neměl. U Smíchovského nádraží jsme dobíhali tramvaj. Já ho tam strkal do tramvaje a naskakoval jsem za ním. On neznal Prahu, tak jsem se zavedl do vězení sám. Před vězením jsem ještě vyndal z kapsy legitimaci, kterou mi dal, aby ji mohl odevzdat. Po cestě jsme se bavili o tom, jestli by mě zastřelil, kdybych se pokusil o útěk. On na to: ‚Nemůžu střílet, jsou tady lidi!‘ On by mě snad i nechal utéct.“
Dostal se do vazební věznice vojenského soudu na Hradčanech, do tzv. Domečku, naštěstí ještě předtím, než ji její sadistický správce František Pergl proměnil v nejstrašnější mučírnu komunistického Československa. Nakonec byl pro nedostatek důkazů osvobozen, což dlouho považoval za malý zázrak. Zachránilo ho to, že na začátku roku 1949 obecně padaly menší tresty než třeba jen o několik měsíců později, a že hlavní svědkyně obžaloby u slyšení omdlela a nebyla schopná vypovídat. Svou roli ale pravděpodobně sehrál i soudce Dvořák.
„Pro mě to skončilo celé dobře, tak jsme s manželkou vždycky říkali: ‚To byl zázrak! To asi ten Tadeášek.‘ Ten měl v té době žně. K jeho soše na náměstí Republiky chodily matky a manželky prosit za ty svoje pozavírané a přispívaly do kasičky. Asi v roce osmdesát pět jsem byl v nemocnici, a jeden z pacientů povídal: ‚U nás je nějaký major a říká, že byl u vojenského soudu a že pomáhal vězňům.‘ Ptal jsem se, jak se jmenuje, a on, že Dvořák. Tak to byl ten zázrak. Soudce Dvořák!“
Pamětní deska pro dvacet popravených
Karel Bažant i jeho žena přišli o práci. Od leteckých hlídek SNB byli ve stejné době propuštěni také tři jeho kolegové, a tak společně nastoupili do stavební firmy v Karlových Varech. Až do důchodu se věnoval práci spojené se stavebními stroji s výjimkou šedesátých let, kdy získal významnější postavení v bilančním středisku ministerstva stavebnictví. O toto zaměstnání přišel při politické prověrce na začátku normalizace.
Po sametové revoluci se snažil především o společenské uznání vězněných a popravených příslušníků SNB. Prvním krokem bylo jednání o jejich čestném povýšení do vyšších hodností. Po několikaleté snaze se mu také v roce 1996 podařilo docílit instalování pamětní desky připomínající dvacet popravených příslušníků SNB ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého z tohoto místa odstraněna a darována Muzeu Policie ČR.
Svým dcerám o své minulosti nikdy příliš nevyprávěl. To, že byl příslušníkem SNB, se dozvěděly až po roce v roce 1989. „Svatební fotografie a všechny jiné byly schované, abychom jim nekomplikovali život.“
Karel Bažant se stále aktivně zajímá o současné dění a přispívá na činnost neziskových organizací, například Člověka v tísni, ale i Post Bellum, čehož si velmi vážíme a děkujeme!