Přítel zradí, nepřítel zabije. Lhostejný vždy souhlasí... Zemřela Otta Bednářová

Její citlivost ji už jako osmnáctiletou maturantku na gymnáziu přivedla v roce 1945 do řad KSČ. Vyrůstala ve středostavovské rodině, otec pracoval jako úředník a rodiče pochopitelně nebyli z jejího příklonu ke komunismu nadšeni. Ale ona nemohla jinak: 

Práci úřednice dokonce vyměnila za dělnickou profesi svářečky. Ale poté, co komunisté v roce 1948 převzali moc, její nadšení rychle ochladlo. Uvažovala o tom, že ze strany vystoupí. Ale v té době už měla syny a realistická maminka jí připomínala: „Kdo bude živit tvoje děti? Nezapomeň, že jakmile vystoupíš, oni tě vyhodí a ty nebudeš mít zaměstnání.“

Ptát se lidí, jak se jim žije

V roce 1950 se stala redaktorkou zpravodajství Československého rozhlasu, později působila v zemědělské redakci a ve vysílání pro ženy. Stála u zrodu žánru takzvaných problémových pořadů, které bychom dnes nazvali investigativní publicistickou. Její reportáže poukazovaly na různé „nešvary“ života v socialismu. Někdy se zabývala otázkou dostupnosti bezplatné zdravotní péče, jindy plýtváním materiály v socialistickém hospodářství nebo situací v zemědělských družstvech. Díky tomu, že se nespoléhala na informace od okresních funkcionářů, ale ptala se lidí „zdola“ na jejich skutečné problémy, vytvářela v té době velmi neotřelý pohled na život v Československu. 

Současnou optikou se může zdát, že její pořady popisovaly ve srovnání se zločinností celého režimu pouhé banality, na konci padesátých let ale skutečně šlo o jev v médiích do té doby nevídaný a tvůrci takových pořadů také dost riskovali. „Byla jsem pak například nesmyslně obviněna, že jsem jako úplatek vzala vajíčka od kulaka. Vycházeli z toho, že jsem nesla tašku, a také z toho, že vajíčka tehdy nebyla. Když udání přišlo na organizaci KSČ v rozhlase, tak se za účasti mé a mého šéfa jelo nazpět do dotyčné obce, šlo se od rodiny k rodině a zjišťovalo se, co jsem v té tašce vlastně měla. Já jsem v ní přitom nosila kufříkový magnetofon…“ řekla Otta Bednářová v březnu 2018 v rozhovoru pro web A2larm. Její pořady byly pochopitelně velmi populární a posluchači sami jí brzy posílali náměty na témata. 

Svědectví pro výstrahu

Ve své investigativní činnosti od roku 1963 pokračovala na televizní obrazovce v pořadu Zvědavá kamera. Jak se v šedesátých letech atmosféra postupně uvolňovala, mohla si troufnout i na odvážnější společenská témata. Například v pořadu Volba povolání (1964) zachytila případ dívky, třídní premiantky, která nebyla přijata na střední školu, protože její dědeček byl živnostníkem. O dva roky později v pořadu Umění prohrávat zkoumala kontroverzní téma vysoké sebevražednosti mladých lidí v Československu. 

V roce 1968 natočila již zmíněné Svědectví pro výstrahu, v němž se vydala po stopě rehabilitování skupiny ekonomů, kteří byli v padesátých letech odsouzeni v procesu s takzvanou Velkou trockistickou radou. V roce 1963 se dočkali zrušení odsuzujících rozsudků, ovšem to proběhlo jen v tichosti bez zájmu veřejnosti. Otta Bednářová to komentovala:

Po Praze s taškou plnou samizdatů

Krátce poté na prahu normalizace byl pořad Zvědavá kamera zrušen, Ottu Bednářovou vyloučili z KSČ a samozřejmě přišla také o místo v Československé televizi. Dostala ještě možnost „zachránit se“, kdyby na obrazovce veřejně odvolala své dřívější názory, to ale rezolutně odmítla. Od počátku normalizace tedy pracovala jen v typicky disidentských povoláních jako uklízečka ve vinárně nebo šatnářka. 

Od první poloviny sedmdesátých let se jako písařka podílela na opisování a šíření samizdatové literatury. Přepisovala pro svého bývalého kolegu z rozhlasu Ludvíka Vaculíka, který založil samizdatovou edici Petlice, i pro Václava Havla a jeho edici Expedice. Syn jí pomohl zařídit v bytě zvukotěsnou místnost, aby neustálé ťukání psacího stroje neslyšeli sousedé: všude rozvěsil deky, psací stroj umístil na odhlučňující podložku. 

Jednou se její obavy skutečně naplnily. Když přenášela v tašce kopie připravené pro Jiřinu Šiklovou, na ulici u chodníku zastavilo auto a policisté jí přikázali, aby nastoupila. Na otázky, kam ji vezou, jí neodpovídali. Otta Bednářová horečně uvažovala, jak odhalení zabránit. Napadla ji spásná myšlenka: „Já musím nejdřív do Ústavu pro matku a dítě v Podolí. Musím tam dostat injekci, jinak mi bude špatně a zhroutím se.“ Policisté jí uvěřili a doprovodili ji až před ordinaci, kde jim Otta přibouchla dveře před nosem. Zdejší zdravotní sestru skutečně znala. „Sestřičko, prosím vás, za dveřmi jsou policisté a oni mě seberou. Mám plnou tašku věcí, které nesmějí vidět. Měla bych z toho hrozné nepříjemnosti.“ Zdravotní sestra popadla tašku a pohotově ji schovala pod lehátko. Potom ještě Ottě píchla injekci a místo vpichu zalepila náplastí, aby měla pro policisty věrohodné alibi.

Ve snech vidím toho estébáka

Otta Bednářová i její synové se hned na sklonku roku 1976 stali signatáři Charty 77. „Tím podpisem jsem řekla, na které straně jsem, a vlastně jsem byla spokojená a klidná,“ uvedla.

Tímto krokem se ale defintivně dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. Příslušníci StB do jejího bytu chodili i v její nepřítomnosti, domovní prohlídky se staly běžnou součástí života, byt si bezostyšně odemykali vlastním klíčem. U výslechů se řídila radou historika Jana Tesaře: 

Jednou tak vyšetřovatele udivila například tím, že mu při výslechu sdělila, že v duchu se zrovna prochází po lese. Přesto se za tímto obdobím nerada ohlíží: „Mně se o tom pak zdá. Ono to totiž bylo v té době vážné. Bála jsem se o své děti, ty sledovačky, to si neumíte představit. Nechci se ohlížet, protože pak ve snech toho příšernýho estébáka vidím...“

Nic podobného se nesmí opakovat

Nátlak Státní bezpečnosti vyvrcholil v roce 1979, kdy dvaapadesátiletá Otta Bednářová stanula před soudem jako členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Při uspěchaném a přísně střeženém soudním procesu nesměla přednést svou připravenou řeč, stačila jen říci: „Já jsem ve VONS právě proto, že jsem poznala zrůdnost rozsudků, které vedly i k popravám.“ 

Tentokrát ji to stálo sedmnáct měsíců života ve vězení, ale cena mohla být nejvyšší. Trpěla totiž zánětem slinivky, ve vězení měla špatný přístup k dietní stravě a po propuštění vážila jen pětačtyřicet kilogramů... Jen díky medializaci jejího případu v zahraničí byla ze zdravotních důvodů předčasně propuštěna, jinak by zůstala ve vězení celé tři roky. 

Po návratu na svobodu se musela rozloučit se svými syny, kteří se rozhodli odejít do emigrace. Přítelkyni jejího staršího syna Jiřího roku 1981 totiž příslušníci StB přepadli v jejím bytě a surově ji zbili, ostříhali jí vlasy a dupali po ní, což jí způsobilo těžké psychické trauma, a pro jejího partnera se tato událost stala poslední kapkou. Oba synové poté odešli do Velké Británie. „Musela jsem s tím smířit. Myslela jsem si, že už je neuvidím,“ říká Otta Bednářová. 

Boj se těch lhostejných

Sedmnáctého listopadu 1989 se Otta Bednářová zúčastnila demonstrace na Národní třídě, třebaže od akce neměla žádná velká očekávání: „Říkala jsem si, že to je povolená demonstrace a že z toho nic nebude. Když jsem tam ale přišla, tak jsem viděla a slyšela, že tam mluví úplně jinak a že tam vykládají věci, který mi byly blízký a který jsem cítila stejně.“ 

Po pádu režimu pracovala ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové a v roce 1997 se stala nositelkou Řádu TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Ve svých vzpomínkách se vrací k řeči, kterou roku 1979 chtěla přednést před soudem s členy VONS. Měla v úmyslu citovat rusko-polského básníka Bruna Jasenského, který zahynul v koncentračním táboře: 

„To jsem měla na paměti, když jsem byla souzena, protože jsem si řekla, že už nikdy nechci být lhostejná,“ dodává.