Staroměstská radnice je v plamenech, kolem se střílí, lidé jsou v budově uvězněni. Kdo by se pokusil dovnitř proniknout, riskoval by svůj život. Dnes stoletá Marie Dubská to udělala.
Ve svých čtyřiadvaceti letech prošla paní Marie Dubská neobyčejnou zkouškou odvahy. V květnu 1945 během Pražského povstání bojovala přímo v budově Staroměstské radnice. V jednu chvíli už povstalci neměli takřka žádnou šanci. Radnice byla obklíčena německými tanky a hořela, propadaly se stropy a schodiště. Marie uprostřed bitevní vřavy objevila u okna v prvním patře radnice chlapce s roztrženým břichem. Pokusila se ho zachránit.
Zraněný hoch podle vyprávění Marie bojoval statečně a obětavě. Jeho jméno si nevybavuje, byl to prý Slovák, kterému nacisté během války zavraždili celou rodinu. Střepina mu roztrhla břicho. Spadl na zem a jeho vlastní střeva mu vyhřezla z těla přes obličej. Marie se k němu vrhla a odtáhla ho na ošetřovnu. Zemřel jí v náručí.
Bezmocně čekali, kdy je SS postřílí
Marie nosila obráncům radnice munici a jídlo, většinou trvanlivé uzeniny a chleba, ošetřovala zraněné. Zcela vyčerpaní vojáci se v noci ze 7. na 8. května stáhli kvůli požáru do sklepení, kde se už tísnilo asi dvě stě lidí - rodiny s dětmi, staří lidé, těžce ranění. Zoufalí lidé v podzemním úkrytu čekali, kdy je jednotky SS vytáhnou a postřílejí. Ve chvíli, kdy se v nedaleké Bartolomějské ulici s nacisty podepisovala kapitulace, radnice na „Staromáku“ hořela. A trvalo ještě hodinu, než na náměstí střelba utichla.
Marie Dubská je podle všeho poslední žjící pamětnicí tohoto boje. Před pár dny oslavila sto let.
Žila v klášteře, učila se na citeru a udala henleinovce
Marie Dubská se narodila 26. října 1921 ve vesnici Srlín v jižních Čechách. Její otec byl učitelem, maminka se starala o domácnost. Během dospívání Marie žila v klášterním penzionátu a navštěvovala církevní školu v Poběžovicích u Domažlic, učila se hře na citeru.
Žila tu od září 1937, tedy v době, kdy se ve většinově německých Poběžovicích tak jako jinde v pohraničí vyostřoval národnostní konflikt mezi Čechy a Němci. V květnu 1938 přišla jednu z německých studentek navštívit její sestra: „Něco přinesla. Všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. A já jsem viděla, že mají leták. A když dala ten leták na stůl, já po něm skočila.“
„V letáku bylo napsané, že Masaryk lže, i když hlásá heslo ‚Pravda vítězí‘. A že všichni Češi půjdou do pekla! A že Němci potom budou mít jejich zemi i lid.”
Štvavé protičeské letáky v květnu 1938 pohraničí skutečně zaplavily. Na konec května Československo chystalo komunální volby a berlínské ministerstvo propagandy se i tímto způsobem pokoušelo ovlivnit sudetské Němce, aby hlasovali pro Sudetoněmeckou stranu. Marie celou událost s letákem nahlásila na četnické stanici.
Doba byla vypjatá: 20. května se československá armáda částečně mobilizovala, reagovala tak na zprávy o přesunech německých vojsk k našim hranicím. Pro Marii si přijeli rodiče a odvezli ji domů, takže už nebyla u toho, když do kláštera vtrhla policie: „Spolužačka mi potom psala, že incident s letákem vyšetřili a sebrali kvůli němu osmdesát nebo sto lidí a zavřeli je,” popisuje paní Dubská snahu československých orgánů nějak čelit protistátní propagandě.
„Ta henleinovská strana byla povolená, povolil ji sám Masaryk, ale ne proto, aby takovýmto způsobem podkopávala republiku.“
Byla vlastenka, a proto se účastnila odboje
Marie Dubská se ve dvaceti letech přestěhovala do Prahy, kde studovala jazykovou školu, tzv. Anglický ústav. Účastnila se studentských protestů v září 1938. Davy převážně mladých lidí chtěly povzbudit prezidenta Beneše, aby neustupoval požadavkům Německa: „Na nádvoří Pražského hradu na nás pouštěli slzný plyn a vytlačovala nás jízdní policie. Nikdo k nám nepromluvil. Byl tam ohromný dav, velké množství lidu,” vzpomíná Marie na 21. září 1938.
Protesty veřejnosti, které vedly ke generální stávce 22. září, vyústily v demisi vlády a vyhlášení všeobecné mobilizace. V Mnichově se za týden na to evropské mocnosti Anglie a Francie dohodly s Německem a Itálií na okleštění Československa. „Všichni jsme byli hrozně nešťastní, protože tehdá jsme byli vychováváni jako vlastenci, kteří svou zem milují a jsou ochotni za ni taky položit život. To bylo samozřejmé,” říká Marie Dubská.
Za protektorátu se zapojila do protinacistického odboje. Tiskla a rozhazovala po ulicích letáky s protiněmeckými hesly, působila jako spojka v jedné odbojové skupině. Jméno si nevybavuje, ale podle dostupných pramenů se pravděpodobně jednalo o skupinu „Táborité“, kterou v Praze tvořili Marie Tomášková, Jiří Demuth a Josef Polidar, na tyto lidi si také pamatuje.
Polidara později gestapo zatklo: „Musel strašně zkusit! Všechny zuby mu vymlátili, a on nikoho z nás neprozradil. Čili o nás nevěděli,” vypráví Marie Dubská, která se až zpětně dozvěděla, že šlo o komunistickou odbojovou skupinu. Josef Polidar se po válce stal tajemníkem OV KSČ v Táboře.
Po válce se Marie Dubská věnovala divadlu, hrála v uměleckém souboru v Náchodě. Po komunistickém převratu organizovala divadlo a společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí (ROH). V roce 1955 se jí narodila dcera. Později paní Dubská pracovala v Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy. Do KSČ nikdy nevstoupila.
Dnes Marie Dubská žije šťastně obklopena dcerou a dvěma vnučkami, dále také čtyřmi pravnoučaty, se všemi společně oslavili její sté narozeniny. Její vyprávění pro Paměť národa zaznamenal spolupracovník Post Bellum Viktor Šimek na konci roku 2018.
„Chtěla bych vzkázat a poprosit, aby lidi byli víc vlastenci. Aby svou zem milovali, vážili si tak krásné země a svobody. A nebáli se obětovat své zdraví i život za její svobodu.“