Předsedkyně Potravinové banky Věra Doušová pomohla rodinám volyňských Čechů z blízkosti Černobylu. V 90. letech se totiž podílela na jejich přesidlování z Ukrajiny. Mít se rád a žít s radostí – tak, abych se za sebe nemusela stydět, říká.
„Krajané, kteří žijí po mnoho generací v zahraničí, jsou většinou velmi hrdí na svůj český původ, na své kořeny. Jsou vlastenci mnohem víc než my: milují český jazyk, české písně a tance, kroje. Tedy to, co si jejich prapředci přivezli do nových zemí. Když začínali, byli většinou hrozně chudí, neznali jazyk, neměli přátele a známé. České kroje, písně a knihy si předávají z generace na generaci, jsou na ně pyšní,“ říká Věra Doušová. Přesvědčila se o tom i díky setkání s volyňskými Čechy žijícími na Ukrajině v blízkosti Černobylu.
První čistá vesnička v Sovětském svazu
V roce 1990, čtyři roky po havárii v černobylské jaderné elektrárně, ji oslovil Václav Havel, aby prověřila situaci tamějších krajanů. „Říkal, že při návštěvě v Moskvě ho oslovili krajané s peticí a prosili českou vládu, aby jim dovolila přestěhovat se do Čech,“ vzpomíná Věra Doušová. První návštěva v české vesnici na Ukrajině ji překvapila:
„Byla to první čistá a upravená vesnička, kterou jsem v Sovětském svazu viděla. Domy měly natřené zdi, okna měla skla, ploty stály a tráva byla posekaná.“
Podle ní právě předchozí generace českých sedláků učily místní lidi hospodařit: „Dříve každá kráva na Ukrajině měla vlastní dřevěný chlívek a na hnůj pod ní neustále stlali čerstvou slámu, až hlava krávy dosáhla stropu. Potom chlívek podpálili a postavili jiný. Teprve Češi je naučili vyvážet hnůj a používat ho k hnojení pole.”
Protože přesídlení českých rodin nebylo možné hned, nejprve organizovala dovoz nekontaminovaných potravin na Ukrajinu. Ke svému překvapení se doma setkala s velmi vstřícnou reakcí veřejnosti: „Pomoci bylo překvapivě hodně, lidé nebyli tak odmítaví, jak se původně očekávalo.“ Zároveň iniciovala léčení nemocných dětí v českých nemocnicích a letní ozdravný tábor. Po roce byl připraven zákon o předídení, na které Věra Doušová také osobně dohlížela: pomáhala s vyřizováním dokladů, výběrem nového bydliště i samotným odjezdem krajanů. Dnes ví, že se všichni do nového života dobře zapojili, a s některými je v kontaktu dodnes. Podílela se také na pořádání jejich krajanských festivalů.
S Jiřinou Šiklovou na fakultě i v opozici
Nebylo to ale poprvé, kdy Věra Doušová někomu nabídla pomocnou ruku. Vyrůstala v padesátých letech a už jako dítě mívala ve škole kázeňské problémy, když se hlasitě vymezovala proti nespravedlnostem a zastávala se druhých. Vyrůstala v křesťanské rodině, rodiče ji často svěřovali chůvě – bývalé řádové sestře. Ta ji ale zprvu od víry spíše odradila: „Měla představu přísného Boha, který každý můj poklesek potrestá. Vyvolávalo to ve mně vzpurnost, všechno jsem dělala právě naopak, než po mně chtěla. Teprve později jsem si přečetla Bibli a našla obraz milujícího Boha, který mě provází dodnes,“ říká Věra Doušová.
Po maturitě chtěla jít studovat medicínu, rodiče jí ale nepodepsali přihlášku s odůvodněním, že na toto studium nemá disciplínu. V roce 1965 proto začala studovat filozofii a sociologii na filozofické fakultě. Období šedesátých let bylo pro studium mimořádně příznivé: učil ji Jan Patočka, ale také socioložka Jiřina Šiklová, která měla později výrazně zasáhnout do jejího života. Nejprve ji ale vyhodila od zkoušky a nemilosrdně ohodnotila její znalosti jako povrchní.
„Jiřina Šiklová mě naučila, že si nemůžu myslet, že všechno vím a všechno znám. Díky ní jsem změnila svůj povrchní přístup k věcem.“
Napodruhé už si rozuměly lépe: „Na zkoušku jsem šla k ní domů, vypily jsme tam tehdy flašku vína, začaly jsme si tykat a ona se stala jedním z nejdůležitějších lidí mého života,“ konstatuje Věra Doušová.
O pár let později, v době sílící normalizace, už bylo všechno jinak. Kariéru studentky i její pedagožky přerušila normalizace – Věra Doušová přišla o práci v Ústavu pro filozofii a sociologii poté, co se zúčastnila pohřbu Jana Patočky. S Jiřinou Šiklovou ale kontakt neztratila, dokonce spolu jeden čas pracovaly jako uklízečky v univerzitní knihovně.
Věra Doušová se angažovala v rozšiřování samizdatové literatury. Ale protože nebyla příliš zručná písařka a u psacího stroje se jen trápila, Jiřina Šiklová ji oslovila s jinou nabídkou: Věra Doušová měla na dvoře ve svém domě poskytnout útočiště pro dodávku přivážející zakázanou literaturu ze zahraničí. Šlo o onen proslulý „kamion“, ve kterém se do Československa pod pláštíkem prázdninových turistických cest pašovaly exilové knihy, časopisy i rozmnožovací technika. „Každý měsíc přijela dodávka z Francie, vjeli do vjezdu, já jsem zavřela vrata a oni postupně vyložili všechny knihy a časopisy. Měla jsem v bytě dva rozkládací gauče, kam jsem to vždycky zavřela. A měla jsem pokyn, že dva tři dny to mám nechat být. Teprve když se okolo nebude dít nic podezřelého, mám to začít distribuovat,“ vzpomíná Věra Doušová.
Její partner tehdy plánovaně emigroval, čímž Věřina spolupráce na pašování literatury skončila, byla by příliš riskantní. Když po čase chtěla s dětmi odjet za ním – ve Varšavě tehdy bylo možné koupit letenky do Vídně bez víza – zadrželi je tam čeští diplomaté. Věra Doušová tak přišla o pas i o naději na vycestování na Západ.
S lunaparkem po SSSR
V osmdesátých letech si díky výborné znalosti ruštiny našla kuriózní zaměstnání jako učitelka, tlumočnice i ekonomka v lunaparku, který cestoval po Sovětském svazu. „To se mi hrozně líbilo, schovám se s dětmi v maringotce, nebudou k nám chodit policajti a nebudou mě zvát k výslechu,“ usmívá se Věra Doušová. Na cestách s lunaparkem ale narážela na úplně jiné výzvy. Děti kolotočářů byly chytré, ale zanedbané a rodičům se vyučování nelíbilo. Připadalo jim, že vzdělání bude dětem zbytečně komplikovat život. Věra Doušová mezi těmito lidmi těžko hledala přátele, a tak o to více komunikovala s místními lidmi v různých sovětských městech, kde lunapark pobýval delší dobu. Potkávala vzdělané a srdečné lidi, kteří žili v chudobě a s řadou omezení. A aniž by to plánovala, získala tak nejlepší kvalifikaci pro úkol, kterým ji krátce po sametové revoluci pověřil Václav Havel – organizovat pomoc volyňským Čechům na Ukrajině a zajistit jejich přesídlení do vlasti předků.
Po ukončení přesídlení hledala Věra Doušová další příležitosti, kde by mohla dál dělat něco smysluplného. Nějaký čas se věnovala oblasti uprchlických táborů a později pracovala pro nadaci Dětský mozek. Zároveň učila sociální práci na vysokých školách v Praze i v Liberci. V roce 1997 založila sdružení Sedm paprsků, protože vnímala potřebu pomoci rodičům dětí s postižením – napsala pro ně příručku, natočila dokument a zprostředkovávala informace o autismu. Díky tomu, že se dostala do blízkosti lidí s postižením, začala vnímat i jiný problém – nedostatek zdravotních pomůcek. A protože zjistila, že ve Švédsku je naopak nadbytek těch použitých, neváhala a od roku 1997 je začala se svým druhým manželem dovážet. V praxi to znamená, že sami podnikají dlouhou a únavnou cestu, kterou si částečně i sami financují. Dříve tak vyráželi dvakrát ročně, dnes už na to není tolik sil.
Další významná změna v životě Věry Doušové nastala, když se jako ředitelka Olivovy nadace setkala s činností potravinové banky. Když odebírala potraviny pro klienty, kritizovala chaos, který tam vládl: „A to jsem si naběhla, protože oni mě zvolili předsedou valné hromady. To byla čestná funkce, kterou jsem dělala bez nároku na odměnu. Snažila jsem se zavést systém a banku rozšířit. To se mi povedlo, ale už jsem nemohla všechno stíhat. V té době se ovšem objevil veliký sponzor, který mě oslovil, řekl, že sleduje moji činnost a že by nás rád podpořil.“ Sponzor měl ale pro svou pomoc jednu podmínku:
„Nabídl mi pro banku velké peníze a říkal, že jeho jediná podmínka je, že budu mít ředitelský plat, protože si všiml, že pracuji zadarmo.“
Tím sponzorem byl filantrop Martin Ducháček, který později pamětnici navrhl na cenu #laskavec. Tu získala v roce 2018.
V době pandemie se počet klientů potravinové banky zdvojnásobil, ale naštěstí se znásobila i pomoc, která přichází: Věra Doušová vyzdvihuje vlnu solidarity mezi lidmi jako pozitivitum těžkých dějinných situací, které nás v posledních letech potkávají. Na otázku, co je pro ni v životě nejdůležitější, odpovídá bez váhání:
„Nejdůležitější je žít s radostí a mít se rád. A aby se člověk mohl mít rád, musí žít tak, aby se na sebe nemusel zlobit.“