Stál u počátků charitativních projektů u nás, založil jednu z prvních neziskovek. Byl problematický mladík a je nenapravitelný optimista i vášnivý fotograf. „Hrdinové jsme nikdy nebyli, ale páteř jsem měl vždycky rovnou,“ říká ve svých vzpomínkách.
Byl prý už od školky nezvladatelné dítě. Zlobil. Zkoušeli ho dát do pionýra, pak na náboženství, ale ani jedno nevyšlo. „Rodiče nás politicky neovlivňovali, i když bylo jasné, co si myslí a že jsou proti režimu. Chtěli, abychom si s bratrem udělali názor sami,“ vzpomíná Ilja Hradecký.
A měli důvod. Iljův otec se po uzavření vysokých škol nacisty stal kulturním novinářem pro baťovský koncern, pro něj psal mimo jiné i o německém divadle. A to mu po válce vyneslo obvinění z kolaborace. Obvinění byl nakonec zproštěn, rodina přesto chtěla s pomocí baťovských kontaktů raději vycestovat do Brazílie.
Po Vítězném únoru všechny naděje na vycestování vzaly zasvé a otcovu kancelář účetního v olomoucké tiskárně vystřídala dělnická maringotka. V roce 1951 totiž přišla výzva 77 tisíc lidí do výroby a z účetního se stal topič parního válce.
Ilja se kvůli své pověsti grázla nedostal na gymnázium, ale první problémy začaly už na základní škole. „V sedmé a osmé třídě mě hodně brzdili, a já jsem začínal mít přehled a vlastní názor na to, jak celý systém funguje,“ popisuje Ilja Hradecký. „Byl jsem třeba dobrý sportovec, ale reprezentovat jsem nemohl.“
Na konci osmiletky mu doporučili místo učně na soustruhu v Uničově, ale otec Iljovi sehnal učení v tiskárně v Olomouci, kde sám v minulosti pracoval. „V tiskárně jsem potkal zajímavé lidi se silným sociálním cítěním. Třeba Václav Směšný, bývalý sociální demokrat a nedobrovolný komunista, mě hodně ovlivnil,“ vzpomíná na důležité setkání Ilja Hradecký.
Před nástupem na vojnu ho vyhodili pro nadbytečnost. „Odbor pracovních sil se mnou hrál takovou nepříjemnou hru. Doporučili mi místo, a když jsem tam dorazil, řekli, že už žádné nemají. A takhle se to několikrát opakovalo. Později jsem se už žádného odboru neptal a nastoupil jsem jako automechanik vojenských Tater.“
Kritické názory na režim si nenechával pro sebe. „Nebyl jsem ale nějaký hrdina, v mém okolí se nejednalo o nic neobvyklého. Lidi měli stejné názory jako já,“ komentuje Ilja Hradecký období před svým nástupem na vojnu.
Tu absolvoval u složek PTP, tehdy už se říkalo u „silničního vojska”. Byli tam ale stále kriminálníci a lidé politicky nevyhovující. Ilja měl špatný posudek kvůli otevřené kritice režimu a především kvůli usilovné snaze otce o vystěhování do Rakouska. „Vzpomínám si, že nejférovější kolegové u PTP paradoxně byli ti kriminálníci.“
Ve druhé polovině šedesátých let pak nastoupil do Prahy na grafickou průmyslovku a otevřená kritika systému přerostla v rebelství. „Psali jsme hesla na ploty, hodili sovětskou vlajku do Vltavy, ale hrdinou jsem opravdu nikdy nebyl...“
1968
Jako vzpomínku na okupacI vám Ilja nabídne spíše fotografie než zážitky. „Pro mě to bylo a je velké trauma. Dodnes mám husí kůži, když vidím záznamy z té doby. Bylo to tak silné, že ta léta předtím mám jako v mlze,“ popisuje rozrušeně Ilja.
Noc před začátkem okupace usnul se zapnutým rádiem v bytě na sídlišti Novodvorská v Praze. Ráno ho vzbudila zpráva o okupaci, oblékl se a šel na autobus, který jel přímo na Václavské náměstí. Šel do práce, kde se od pěti hodin ráno tiskly noviny, které rozvážel po městě. Když se pak vrátil po čtvrté pro další balík, stál u tiskárny tank. Pak během prvních dnů okupace v Praze hodně fotografoval.
„Fotil jsem, kde se dalo, a bylo mi ouzko. Měl jsem hrůzu a strach z toho, co se bude dít. A když jsem slyšel Dubčekův projev po návratu z Moskvy, tak jsem se rozplakal,“ vzpomíná. Byl to konec naděje na změnu.
Už na jaře 1968 se pro Ilju podařilo zařídit pobyt v Paříži. Díky otci měl na 21. září pozvání do Paříže ke vzdálenému příbuznému. Odjížděl do Francie, a už nedoufal, že se do Československa vrátí.
V Paříži ho čekal zcela jiný svět. „Měl jsem devizový příděl v hodnotě třicet korun, ale s příbuzným jsme měli dohodu, že mi dá francouzské peníze. Jejich hodnotu pak dáme v Československu jeho rodině,“ popisuje finanční zázemí cesty do Francie.
Po měsíci ve Francii mu propadl přechodný pobyt a kvůli francouzským odborům nedostal práci ve svém oboru, nastoupil proto do skladu křišťálu. „S penězi jsem vycházel tak akorát, ale byl to pěkný život…”
Poznal atmosféru v pařížském Centru pro československé uprchlíky, byli tam prý dva druhy lidí – ti, kteří toto místo vnímali jako přestupní stanici do dalších zemí, a ti, kteří se zde nechali vydržovat. „Baťa pro každého uprchlíka dával k dispozici dva páry bot a byli i tací, kteří přijeli z Československa, vzali si boty a odjeli zpátky domů,” popisuje Ilja komické čecháčkovství.
Do Centra také docházela jedna československá studentka Sorbonny, byla na univerzitě na jeden semestr a jmenovala se Vlastimila. „Zaujala mě hned. A kvůli rodině se do Československa chtěla vrátit, takže já jsem prostě musel taky,“ komentuje Ilja prudký obrat v přemýšlení o své budoucnosti. Jejich svatba ale proběhla ještě v Paříži. Církevní svatbu zamýšleli jako vzdor proti ateistickém komunistickému režimu a o požehnání požádali přímo v biskupském paláci v Paříži.
Vlastimile se už na začátku roku 1969 podařilo dostat do Prahy, kde ji oslovil příslušník StB. Žádal po ní, aby podávala informace na emigranty. „Vracela se v den Palachova pohřbu. „‚Estébák‘ jí mazal med kolem pusy a pozval ji do restaurace, ale nenechala se,“ popisuje Ilja Hradecký.
Z perspektivy Paříže tehdy situace v Československu ještě nevypadala úplně beznadějně. „Ale když za námi zapadly hraniční závory, věděl jsem, že je konec, litoval jsem, že jsme se vrátili.“
Zmizet!
Věkový rozdíl, neshody v širší rodině, někteří její členové dokonce očekávali, že si Vlasta přiveze z Francie někoho vzdělanějšího, to všechno rozhodlo o tom, že se novomanželé vydali hledat štěstí, a hlavně práci a bydlení v Praze. Neuspěli a během čtrnácti dnů, kdy žili v automobilu, cestovali od města k městu. V hlavě se jim zrodil i plán na emigraci, ale zůstalo pouze u plánu.
Nakonec zakotvili až ve slovenské Nitře.Tam se jim narodily obě děti. Manželka zde působila jako učitelka francouzštiny pro vojáky a mimojiné se dostali do hledáčku vojenské kontrarozvědky. „Říkali jí, že by nás poslali do Francie. A později jí u výslechu říkali věci, o kterých jsme věděli jenom my. Věděli třeba, s kým udržuje kontakt ve Francii. Bylo jasné, že jsme pod kontrolou. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že musíme pryč,“ popisuje Ilja, A po třech letech v roce 1976 z Nitry odešli.
Následoval další útěk na jiné místo, Ilja působil v Branné u Šumperka jako nekvalifikovaný učitel. „Nebyl jsem moc dobrý a moc mi to nešlo. Ředitelce v Branné jsme hned na začátku řekli, proč odcházíme z Nitry, že je to kvůli tlaku StB a vojenské kontrarozvědce. Zároveň jsme neskrývali, jaké jsou naše politické názory,“ popisuje Ilja začátek působení na místě, kde se ženou a dětmi vydrželi pouhé dva roky.
„Charta 77 se mi nikdy nedostala do ruky, takže jsem ani nevěděl, co se v ní píše. Když se podepisovala Anticharta, tak to na nás ředitelka naší školy ani nezkoušela a nedala nám ji podepsat, protože věděla, že to neuděláme. Hrdinové jsme nikdy nebyli, ale páteř jsem měl vždycky rovnou,“ dodává Ilja Hradecký.
O dva roky později bychom je našli v Jeseníku, Ilja zde pracoval v propagačním oddělení místních dolů. V té době přišly dvě zlomové události: uvěřili v Boha a koupili chalupu v Černé Vodě. Toto místo bude v jejich dalším životě velmi důležité.
Domov v Jeseníku znovu vydržel pouhé čtyři roky. Na gymnáziu, kde žena Vlastimila vyučovala, totiž funkci ředitelky zastávala agilní komunistka a přesvědčená ateistka. Všem svým zaměstnancům, kteří věřili v Boha, dávala najevo svou nespokojenost. „Doslova jim šlapala na paty. Učitele, o kterých věděla, že věří v Boha, posílala na ateistické semináře a každou chybu jim důrazně připomínala,“ pokračuje pamětník dalšími detaily, které během své životní cesty v komunistickém Československu prožili.
„Kořeny už jsme měli vytržené dávno a tohle byl takový signál, že máme jít zase pryč.“
Klid jim v roce 1982 přinesla až anonymita Prahy, z jejich chalupy v Černé Vodě se mezitím stalo oblíbené místo mladých věřících, kteří tam jezdili na týdenní pobyty. Jednalo se o evangelíky, katolíky i baptisty a tenhle ruch nemohl uniknout pozornosti StB. Velké akce na tomto místě tak znamenaly velkou pozornost ze strany SNB.
„Třeba se nám na chalupě stala vloupačka. Zmizely dvě zavařovačky a jedny gumové boty. Za týden to přijelo vyšetřovat šest příslušníků SNB v hodnostech od podporučíka až po kapitána. Všechno si pečlivě fotografovali a prohlíželi,“ popisuje pamětník a prý to nebyla jediná „nenápadná“ akce ze strany policie.
„Dokonce změnili i turistické značky, aby mohly vést kolem našeho domu, který ovšem byl ve slepé neprůjezdné uličce.“
Největší akce pro mladé věřící se zde odehrála v závěru osmdesátých let, kdy do Černé Vody přijelo celkem 136 lidí. „Přijeli kloubovým autobusem. Mladí lidé a čtyři duchovní. Byli to lidi ze Slovenska, ale také z Valašska. Pořádali jsme bohoslužby a samozřejmě přijela hlídka SNB, která zkontrolovala polovinu účastníků a pak odjela. Na víc lidí totiž neměli papírky...“ vysvětluje pamětník. Po této prohlídce už policie nechala aktivity Hradeckých v Černé Vodě plavat.
„Politika nás v té době ale moc nezajímala, hodně jsme se angažovali v církvi v Praze. Budovali jsme sbor. Scházeli jsme se na tehdy proslulém místě na Maninách, kde byl významnou osobností Dan Drápal,“ doplňuje Ilja Hradecký. Rok 1989 přinesl dlouho očekávanou změnu a především svobodu.
1989
„Já mám fobii z davu a sametovou revoluci jsem strávil víceméně u televize. Nicméně na ulici jsem hloučky také potkával, tam jsem si uvědomil, že davové chování se nemění,“ popisuje své dojmy z revolučních dnů.
„Lidi nehleděli na to, co bude nového. Stačila jim euforie ze změny. Všichni tehdy skandovali: ‚Štěpánovi lopatu!‘ Já jsem jim na to odpověděl, že by jim ji ukradl…“
„Dav začal najednou hulákat: ‚On by nám ji ukradl!‘ A to jsem věděl, že je to v háji, že to nebude konstruktivní, ale destruktivní. Bylo to úplně stejné jako ‚Ať žije KSČ!‘“
Se svobodou měli manželé Hradečtí zkušenosti z Francie, bylo jim jasné, že konečně mají možnost se rozhodnout, co budou v novém režimu dělat. „Věděl jsem, že generální ředitelství, kde pracuji, bylo zbytečné už za socialismu. Nejdříve mě napadlo založit tiskárnu a možná malé nakladatelství.“ Amnestie prezidenta Václava Havla však ukázala naprostou absenci sociálních služeb v postkomunistické zemi cestu, a potvrdila tak cestu, kterou si Ilja Hradecký s manželkou vybrali.
Už 2. prosince psali do Londýna Armádě spásy, celé jaro roku 1990 pak Ilja Hradecký se ženou soustředili svou aktivitu k české odnoži Armády spásy, která postupně vznikla v Ostravě a Brně. Zásadní obrat přišel v srpnu téhož roku, kdy v Rumunsku hrozila občanská válka a v Praze se objevili první uprchlíci, kteří neměli kam jít. Nepustili je za hranice.
„Armáda spásy se do toho nechtěla montovat, tak jsme se osamostatnili. S rodinou jsme si rozdělili úkoly: já jsem se šel podívat na nádraží, manželka vařila, děti šly nakoupit; vzali jsme uprchlíkům jídlo, polévku a nějaké uzeniny. Stala se z nás taková nádražní charita,“ popisuje pamětník spontánní akci, která byla prvním krokem rodící se organizace.
Tehdejší náměstek federálního ministra vnitra a zmocněnec pro otázky uprchlíků Jan Ruml si všiml několikadenní snahy Ilji Hradeckého a jeho rodiny a přizval je do krizového štábu.
„Dnes je to zcela nepředstavitelná situace. Dva lidi ‚bez historie‘, bez zkušeností v sociálních službách, jsou jménem státu přizváni ke spolupráci.”
Stát a město zprovoznily opuštěný hotel Flora na Vinohradech, vojáci přivezli postele, pustili vodu, elektřinu, a vznikl záchytný tábor, kde se na osm dní ubytovalo kolem dvaceti lidí z celkem stovky uprchlíků, kteří byli ubytováni ještě i v dalších improvizovaných místech. „Tehdy v hotelu Flora vznikla Naděje. Do registru byla ironicky zapsána 21. srpna 1990.“ Sám Hradecký později vedl tři měsíce uprchlický tábor v Jablonečku u Mimoně, než vznikl další v Bělé pod Bezdězem.
Naděje vznikla jako jedna z prvních neziskových organizací po roce 1989 a rumunská uprchlická krize byla první z dlouhé řady zkušeností, které následovaly.
„Naděje chtěla poskytnout příležitost křesťanům, aby mohli pomáhat lidem. Nebylo zde však na co navazovat. Kromě domova důchodců a dětského domova tu od roku 1938 v sociálních službách nic neexistovalo.“
Během dvou následujících cest na západ okoukal, jak zařízení pro bezdomovce, postižené a staré lidi v nouzi fungují. Všechno promyslel tak, aby Bylo možné podobný systém aplikovat i u nás.
Hrozby v dopisech, dnes na sociálních sítích
„Všechno se bylo třeba naučit, nebyli zde odborníci. A manželka do Naděje vložila své dědictví, až v roce 1991 nám Petr Víšek z ministerstva práce řekl, že děláme práci pro stát, a tak by nás měl stát platit. To byl úplně nový pohled na věc,“ vzpomíná Ilja Hradecký.
Naděje samozřejmě narážela i na odpor. Ať už to bylo při vzniku uprchlických táborů či při pomoci pro bezdomovce. „Lidé nám posílali výhrůžné dopisy, satanisté ohořelé papíry a manželka jednou dostala pohlednici s Máchovým jezerem s křížkem uprostřed,“ popisuje Hradecký a lakonický dodává, že podobnou funkci dnes mají sociální sítě.
První dovolenou si vzal až v roce 1997, to už byla manželka po smrti. Struktura organizace už byla pevně ukotvená. Fungovala denní centra, sociální pracovníci, ordinace, psychologická pomoc a on sám stačil vystudovat teologii. Funkci ředitele Naděje předal v roce 2014, nadále však spolupracuje jménem organizace i s ministerstvem práce a sociálních věcí.
„V současnosti vidím jako největší problém počet dětí v dětských domovech. Hodně z nich přitom má alespoň jednoho rodiče. To mi přijde alarmující. Ty děti pak končí na ulici nebo páchají trestnou činnost.“
Ilja Hradecký se chce dál věnovat vzdělávání svých pracovníků a zachovávat si zdraví a sílu. „Důležité je být sám sebou, být důvěryhodný. Také je dobré nelhat, protože pak si nemusíte pamatovat, co jste říkal,“ dodává s úsměvem zakladatel neziskové organizace Naděje.