Věra Doušová

* 1947  

  • „To, co já vidím pozitivního na pandemii, je to, že mezi lidmi je obrovská solidarita. To, co nám vždycky chybí, jsou trvanlivé potraviny. My svážíme hlavně čerstvé, ovoce, zeleninu, jogurty, pečivo, mléčné výrobky. Chybí nám těstoviny, rýže, to základní trvanlivé. A já vždycky, když jsem někde promluvila, v rozhlase, v televizi, v novinách, že potřebujeme těstoviny, rýži, olej, cukr, tak se zvedla taková vlna pomoci a podpory. Chodí jednotlivci, rodiny, party lidí z jedné kanceláře nebo piloti ze Kbel z letiště už nám udělali dvakrát tak obrovskou sbírku. Nebo hasiči z nějaké vesnice nebo městečka, školy, obce, vždycky udělají sbírku a přinesou nám potraviny a to se nikdy před pandemií nestávalo. A teď se to stává velmi často a jsme za to rádi, protože bez toho bychom potřebné nenakrmili.“

  • „Prostě Češi tam [v Sovětském svazu] zanechali velmi dobrou stopu, co se týče zemědělství i co se týče kvalifikace. Podle statistik mezi Čechy byl největší počet vysokoškoláků a objevovali se tam nejčastěji tři profese: lékař, učitel a hudebník vysokoškolsky vzdělaní. Musím říct, že ti vesničané se mi strašně líbili a česká vesnička byla první vesnička, kterou jsem v Sovětském svazu viděla, která byla čistá a upravená. Domy měly natřené zdi, okna měla skla, ploty stály, tráva byla posekaná. Byla to vesnice, o kterou lidé pečovali a bylo to vidět. A byl to ohromný rozdíl oproti celému Sovětskému svazu, který jsem projela předtím. Takže jsem přijela úplně nadšená a říkala jsem, že těmhle lidem musíme pomoci a že tedy do toho půjdu.“

  • „My jsme měli dobrý barák, byl to dřív koloniál v přízemí a on měl uprostřed takový kulatý vjezd, kam mohla vjet dodávka. Takže Jiřina Šiklová, když párkrát byla u nás, tak říkala: ,Hele, k tobě by dobře vjela dodávka z Francie se zakázanou literaturou. Chtěla bys to dělat?‘ A já na to: ,Jo, samozřejmě.‘ Takže potom každý měsíc přijela dodávka z Francie, vjeli do vjezdu, já jsem zavřela vrata a oni postupně vyložili všechny knihy, časopisy… byla tam svědectví, listy, všechny ty knihy, co byly vydávané u Škvoreckého nebo jinde. Pak tam byly dopisy pro rodiny politických vězňů a peníze pro rodiny politických vězňů. Tak to u mě vždycky vyložili jednou za měsíc, já jsem měla v patře byt, kde jsem měla dva rozkládací gauče, do těch gaučů jsem to vždycky zavřela a měla jsem pokyny, že dva tři dny to mám nechat být, jestli se okolo mě nebude dít nic podezřelého, jestli auto nesledovali třeba z hranice a tak, a pak teprve to začít distribuovat. Měla jsem seznam adres, kam přijde který časopis, která kniha, které peníze a které dopisy, takže to jsem vždycky dělala.“

  • „Pak jsem kupodivu mohla nastoupit na studijní pobyt do Ústavu pro filozofii a sociologii a byla jsem tam asi dva roky. Nakonec mě vzali. A to se za mě tenkrát přimluvil… tenkrát byl vedoucí odboru Ruda Kučera, to byl taky můj spolužák asi o dva roky starší, a on byl dost statečný, věděl, jaké je moje zaměření, že nikdy nevstoupím do strany a co si o všem myslím. Přesto nade mnou držel dva roky ochranou ruku. Takže já jsme v podstatě zase pokračovala tím způsobem práce jako v Magnetu, že jsem vždycky v pondělí přišla do práce, přinesla jsem svoje výsledky, on to zkouknul, řekl mi, kde dál pokračovat, jakou kapitolu napsat a tak a zase jsme se týden neviděli. Ale pak byl po dvou letech pohřeb Patočky a i Ruda Kučera i já jsme tam byli a velmi brzy nás vyhodili oba. Protože někdo to natáčel a oni potom analyzovali na kameře všechny obličeje, které tam byly. Takže asi pět lidí nás z toho Ústavu vyhodili vcelku, ihned.“

  • „To, že jsem se k tomu dostala, to byla taková náhoda. Já jsem před tím několik let pracovala v Sovětském svazu, a když byla sametová revoluce, tak si mě zavolal pan prezident Havel. Říkal, že byl v Moskvě v lednu 1990, že ho tam oslovili krajané s peticí podepsanou a prosili českou vládu, aby jim dovolila přestěhovat se do Čech. Protože ty vesnice, které jsou blízko Černobylu, tam hrozí, že by lidé zahynuli. A pan prezident řekl, že já umím dobře rusky, znám ruské prostředí a abych tam jela a zmapovala terén, jestli je ta situace opravdu taková, jestli ti lidé jsou pracovití, přičinliví. Jestli si zaslouží, abychom se o ně starali.“

  • „Krajané jsou lidé, kteří tady nežijí. Většinou jsou mnoho generací v zahraničí, ale jsou velmi hrdí na svůj český původ, na své kořeny. A musím říct, že o mnoho víc, než jsme my, jsou vlastenci. Milují český jazyk, milují české písně a tance, kroje. A je to vlastně něco, co ty jejich prapředci přivezli do těch nových zemí, kde začínali. Byli v té době hrozně chudí, protože neznali jazyk, neuměli nic, neměli tam přátele, známé. Ty české kroje, ty české písně a knihy, to je něco, co si předávají z generace na generaci, a jsou na to pyšní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v potravinové bance ČR (U Továrny 1, Zdiby), 18.05.2017

    (audio)
    délka: 22:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha , 05.08.2021

    (audio)
    délka: 02:01:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha , 30.09.2021

    (audio)
    délka: 01:49:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když mně přijde do cesty nějaký problém a já si řeknu, že bych ho mohla řešit, tak to zkusím

dobove_foto.jpg (historic)
Věra Doušová

Věra Doušová se narodila 8. června 1947 v Praze. Vystudovala psychologii a sociologii. Na vysoké škole se spřátelila s Jiřinou Šiklovou, později jí pomáhala se šířením samizdatové literatury. Na začátku 90. let na přání Václava Havla pomáhala s přesídlením volyňských Čechů z okolí Černobylu. Založila občanské sdružení Sedm paprsků, které pomáhá například rodičům dětí s handicapem nebo seniorům, a vede potravinovou banku. Pořádá krajanský festival a s pěveckým sborem jezdí k různým krajanským sdružením v zahraničí.