Jiří Wonka

Chtěli jsme bruslit a jeden kluk, on za to třeba také nemohl, nás vyháněl, protože prý náš otec tam nedělal žádné brigády. Tak jsme podle něj neměli právo tam bruslit. My jsme žádného tátu ale neměli, zemřel v roce 1953 na zauzlení střev. Bratrovi bylo devět neděl, mně byly tři roky. Přišlo se na to pozdě, říkali mi pamětníci, že se otec svíjel a nikdo na to nepřišel. Matka byla čtyři roky vdaná, pak byla vdova až do smrti, nikoho si nenašla. Věnovala se nám.

"V roce 1986, jak jsem říkal, 26. května nás zavřeli. Vrátil jsem se za rok. V Hradci to byl ale teror, tam jsem byl devět měsíců, tam mě mlátil Ivo Vyleťal za výstřižky o Gorbačovovi, tenkrát už se něco měnilo a já jsem si je vystřihl. Ten mě začal mlátit do páteře a já tam ochrnul a jak to bývá, obratem mě trestně stíhali, že jsem napadl dozorce. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl stíhaný, tak do odložili, protože jsem byl stíhaný za těžší zločiny, než bylo verbální napadení. Jednou mě zavázali oči, pálili mě cigaretami, házeli mě tam špagát, ať se prý oběsím a dodali, že jsem svině německá, nebo co to povídali. Poté jsem šel na Ruzyň, ale tam jsem problémy neměl."

"Udělali to tak, že bratra odvedli v železech, vodili ho po městě, matka to viděla z okna. Ať se na vás klienti kouknou, jak vypadá advokát chudých, říkali mu. Strašně ho ponižovali, vodili ho i po závodě."

„Zrovna jsem byl hospitalizovaný v Thomayerově nemocnici. Zavolal mi budoucí senátor Václav Benda, že dostal za úkol od Petra Uhla, aby mi sdělil, že bratr je mrtvý. Tak jsem musel léčbu přerušit. Jako uklízečka tam tehdy pracovala Jiřina Šiklová, která poslala mé matce nějaký prášek na uklidnění. Říkal jsem, jak to přežije... Bylo jí tenkrát sedmašedesát nebo devětašedesát let. Dozvěděla se to na poště ve Vrchlabí, kde zaslechla rozhovor zdejších úředníků: ‚Pane Čáp, tady máte telegram, odneste jej, Pavel Wonka zemřel ve věznici.‘ ‚No, aspoň to má odbyto, vždyť on byl pořád ve vězení,‘ odvětil ten druhý. A moje matka: ‚Pane Čáp, co to říkáte?‘ Takhle se moje matka dozvěděla o smrti bratra. Nejhorší ale bylo, když jsme ho museli identifikovat mrtvého, to nebyl pěkný pohled. Jediné, co nám po bráchovi zbylo, je rozbitý, zničený kufr přelepený páskami. To jediné z bráchy zbylo.“

„Viktor Vaničků, syn od řezníka – a řezníci byli tenkrát prominentní osoby – skončil na těch běžeckých závodech na čtvrtém místě. A přestože můj bratr doběhl před ním, dal mu ředitel školy bramborovou medaili. Bratr byl smutný, ale nebrečel a pronesl: ‚Až budu velkej, budu bojovat za spravedlnost.‘ Ten pocit křivdy jsme si tedy nesli už z dětství. Proto jsme s bratrem na sebe byli velmi zafixovaní.“

„Byli to sadisti jak esesmani, pálili mě cigaretami. To by nikdo nevěřil. Když jsem se vrátil z basy, prohlédli mě američtí lékaři, které sehnala Jiřina Šiklová. A ti říkali, že něco takového viděli naposledy v Nigérii.“