Dcera Otto Fischla Helena Kosková vzpomínala na překvapení, když uslyšela otcovo jméno v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským, který začal 20. listopadu 1952: „V rozhlase četli jména a mezi nimi i tátovo, což bylo pro mě strašlivé překvapení."
Helena Kosková s matkou do poslední chvíle věřily, že otcovo zapojení do politického monstrprocesu je naprostý omyl. Otto Fischl v době svého zatčení nepatřil ke stranickým špičkám, jeho politická kariéra skončila 16. ledna 1951, kdy emigrovala jeho dcera Eva do Západního Berlína.
Využila toho, že Otto Fischl působil jako první velvyslanec v Německé demokratické republice, a přešla při návštěvě Berlína do západní zóny a na americké ambasádě požádala o politický azyl.
„Otec se musel okamžitě vrátit do Prahy a od té doby jsme žili pod dohledem Státní bezpečnosti," vyprávěla Helena Kosková. Vzpomínala, že na emigraci dcery Evy reagoval tím, že měl o ni strašný strach. Druhé jeho trauma byla existenční nejistota, protože nemohl sehnat práci.
Na začátku června 1951 nastoupil do jednoho pražského podniku jako ekonom a 30. června byl zatčen při návratu ze školení. Do jejich bytu tehdy vtrhlo osm příslušníků StB, kteří provedli důkladnou domovní prohlídku. Při ní se Helena bála o svůj skautský deník, který byl v té době ilegální. „Nakonec mi zabavili jen moje úkoly z angličtiny,“ popsala.
Deset trestů smrti, tři doživotí
Zanedlouho zatkli i její matku, ve vazbě zůstala dva měsíce. „Při výsleších používali psychotropní látku skopolamin. Když pak v cele přestal působit, máma tloukla na dozorce, aby zaprotokolovali její výpověď, že na ní použili tu látku.“
Po zahájení procesu dostala matka výpověď v Pražských papírnách, kam nastoupila po zatčení manžela jako dělnice. „Mě vyhodili ze školy, byla jsem v septimě Akademického gymnázia, rok před maturitou.“
Dne 27. listopadu 1952 vyslechl Otto Fischl spolu s dalšími 10 obviněnými rozsudek trestu smrti. Helena Kosková se domnívá, že byl do procesu zařazen kvůli svému židovskému původu.
Proces byl na objednávku Moskvy výrazně antisemitský: jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu a soud to výslovně uváděl. Mezi „zločiny“ obviněných byla uváděna spolupráce se sionistickými centry.
Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. „Máma na poslední návštěvu u táty vzpomínala tak, že měla dojem, že po tom všem, co prožil, snad ani dál žít nechtěl,“ popsala Helena. Otcův dopis na rozloučenou rodina dostala až při revizi procesu v roce 1963.
Vyloučení ze školy nebylo jediným trestem, následovalo vystěhování z Prahy do pohraničí na severní Moravu: „Prvního května 1953 jsme dostaly najednou dopis, že náš pražský byt se vyměňuje za byt ve Stachovicích u Fulneku a že se musíme do tří dnů vystěhovat.“
Za tři dny skutečně StB odvezla Helenu Koskovou a její matku na druhý konec republiky. Byly ubytovány v malé kuchyňce v domě u člověka, který je měl pravděpodobně hlídat a informovat o jejich chování a stycích StB. Obě nastoupily do továrny na pračky Romo, Heleně se podařilo po mnoha urgencích složit maturitu.
Levicový otec, protikomunistické dcery
Helena Kosková se narodila v Praze v roce 1935 do rodiny mladého advokáta Otto Fischla, který pocházel z židovské asimilované rodiny. Maminka byla z rodiny zemědělců katolického vyznání usazených u Rokycan.
Helena a její o pět let starší sestra Eva prožily klidné dětství ve středostavovské rodině a až do začátku okupace v březnu 1939 byly ušetřeny existenciálních starostí. Otec musel kvůli svému židovskému původu opustit právnickou praxi, díky maminčině českému původu se rodině podařilo odvrátit deportaci do koncentračního tábora. Většina otcových příbuzných však do transportu musela a konce války se dožila jen babička.
Už před válkou se Otto Fischl stýkal s uměleckou levicově orientovanou avantgardou. Po osvobození se na něj jako právníka obrátil jeden známý, a právě jeho prostřednictvím se dostal do styku s komunistickou stranou.
Komunisté nabízeli sociální spravedlnost a Otto Fischl byl o správnosti levicové ideologie přesvědčený tak jako mnoho lidí, kteří zažili represe a válku. „Cítil potřebu dělat něco, aby se hrůzy války nikdy neopakovaly.“
Po únorovém převratu se stal náměstkem ministra financí a od prosince 1949 působil jako první československý velvyslanec v nově vzniklé NDR. „Otec přesun do Berlína uvítal. I on musel s některými praktikami KSČ a s jejím vývojem nesouhlasit, nebylo však pro něj cesty zpět.“
Na rozdíl od otce byly obě dcery výrazně protikomunisticky zaměřené. Starší Eva žila studentským životem podobně jako Škvoreckého literární hrdinové – poslouchala jazz místo častušek a chodila raději do vináren než na schůze. Svou emigrací do Západního Berlína chtěla dokázat, že ona, sestra a matka s komunisty nekolaborovaly.
V době procesu pracovala Eva v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa a vyčítala si, že otcovo zatčení a odsouzení způsobila svou emigrací.
Návrat do Prahy
Situace její maminky a sestry se v Československu zlepšila v roce 1956 po XX. sjezdu KSSS, na němž vystoupil Nikita Chruščov s kritikou Stalinova kultu osobnosti: „Po tom už i u nás trochu kritizovali stalinismus, a tak jsme si říkaly, že bychom se mohly odstěhovat.“
Helena odjela do Prahy, kde se v červnu 1956 vdala, její matka se vrátila do Rokycan k příbuzným.
Dálkově studovala český jazyk a ruštinu na pedagogické fakultě a začala pracovat v Památníku národního písemnictví, kde organizovala diskusní večery se spisovateli a dramatiky, zabývala se moderní českou literaturou, především dílem Josefa Škvoreckého nebo Milana Kundery.
Atmosféra šedesátých let se jí zdála být v porovnání s tuhými padesátými léty nadějná. Mohla udržovat písemný styk se sestrou Evou, která od roku 1957 žila s manželem v USA, a v létě 1965 mohli dokonce uskutečnit plán společné dovolené v Jugoslávii.
„Eva a její manžel se nás hned zeptali, jestli nechceme zůstat. Nastaly nejhorší prázdniny našeho života. Na jednu stranu jsme měli oba s manželem dobré zaměstnání, konečně se poměry uvolňovaly. Také jsme se báli, že pokud by nás chytli, tak nás zavřou a dceru dají na vychování a už ji nikdy neuvidíme.“
Po dlouhém váhání řekli, že emigrují jedině tak, aby to bylo bezpečné. Společně vymysleli plán: Helena s manželem, čtyřletou dcerou, matkou a švagrem měli přeplout z Jugoslávie k italským břehům v člunu, Eva se třemi dětmi měla přejet hranici do Itálie autem s americkou značkou. Nikdo ale nepočítal s větrem vanoucím od pevniny, ani vysokými vlnami.
„Vlny byly tak vysoké, že jsme museli člun zakotvit. Matka si cestou poranila páteř, švagr měl mořskou nemoc a já jsem přemýšlela, jestli dřív umřeme žízní, nebo hladem. Večer naši plavbu ukončila posádka jiné námořní lodi, která byla naštěstí italská.“
Češka žijící ve Švédsku
Nějakou dobu strávili manželé Koskovi ve sběrném táboře v Terstu a snažili se získat povolení k odjezdu do USA, kde žila sestra Eva. Na doporučení známých šli na pohovor se švédskou komisí, která jim umožnila získání azylu ve Švédsku.
Manžel paní Koskové si jako architekt našel práci v oboru záhy, Helena Kosková, profesí bohemistka, měla se zaměstnáním větší problém, ale po nějaké době i ona našla práci v oboru. Ani v době emigrace neztratila kontakt s českou literaturou, byla v úzkém kontaktu s exilovými nakladatelstvími – Tigridovým Svědectvím v Paříži nebo Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Pro exilová nakladatelství pracovala jako autorka studií o literatuře, překladů a recenzí, pomáhala také s distribucí exilových tiskovin do Československa.
