Legendární hotel Veselka už několik desetiletí na hlavní třídě Pardubicích nenajdete. Místo, kde stával, připomíná jen pamětní deska. Památku na časy první republiky a řadu významných osobností nechal komunistický režim zchátrat a 26. srpna 1972 odstřelit.
Z mapy Pardubic tehdy nenávratně zmizela stavba, která připomínala i hrdinství spolupracovníků výsadku Silver A, mezi které patřil i hoteliér Arnošt Košťál. Kdo byl člověk, po kterém se v Pardubicích bude jmenovat nový fotbalový stadion?
Hotel Veselka byl za první republiky podnik s prvotřídní pověstí. V období Protektorátu sem s oblibou a často chodili i příslušníci pardubického gestapa. Líbilo se jim tady zřejmě i proto, že jim hoteliér Arnošt Košťál poskytoval úvěr v případě, kdy zrovna neměli na zaplacení útraty, často s nimi konverzoval a výjimkou třeba nebylo ani to, když samotný majitel hotelu těmto svým hostům pohotově připálil cigaretu či doutník.
Gestapáci, u kterých byl díky tomu hoteliér dobře zapsaný, ale dlouhou dubu netušili, že z nich Košťál „tahá rozumy” a že tyto informace pak sloužily odbojářům a hlavně skupinám parašutistů, které do Protektorátu seskočily s jasnými úkoly - vybudovat zpravodajskou síť, předávat získané informace prostřednictvím vysílačky do Londýna, posílit spojení mezi domácím a londýnským odbojem a provést atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Hotel Veselka byl spojený s počátky letectví u nás
Arnošt Košťál se narodil 26. června 1904 v Polici nad Metují. Jako šestiletý dorazil v roce 1910 s rodiči do Pardubic, kde si jeho otec Josef Košťál pronajal hotel Veselka. Ten patřil majiteli realit a předsedovi pardubického cyklistického klubu Františku Kašparovi.
Hoteliérův syn, inženýr Jan Kašpar, který se v hotelu 20. května 1883 narodil, se v té době už naplno věnoval aviatice. A právě v dubnu 1910 se mu povedl první souvislý let, když ve výšce 25 metrů proletěl nad pardubickým vojenským cvičištěm úsek dlouhý dva kilometry. V červnu Jan Kašpar složil pilotní zkoušku a pak už se naplno věnoval veřejným leteckým vystoupením po celé zemi a také stavbě vlastních letadel.
V následujícím roce, 13. května 1911, se proslavil i prvním dálkovým letem v rámci Rakouska-Uherska. Trasu z Pardubic do Velké Chuchle, dlouhou 121 kilometrů, urazil ve výšce asi 800 metrů za 92 minut. Tímto neotřelým způsobem přicestoval na svatbu svého přítele a zprávu o rekordním letu přinesly všechny tehdejší významné noviny. Kašparovi poblahopřál i slavný francouzský pilot, vynálezce a konstruktér Louis Blériot, letecký pokořitel kanálu La Manche, na jehož stroji inženýr Kašpar létal.
Po smrti podnikatele Františka Kašpara v roce 1913 ale musel jeho syn s létáním přestat. V otci ztratil inženýr Jan Kašpar i štědrého mecenáše, který ho v jeho leteckých pokusech všemožně podporoval. Musel se začít naplno věnovat správě rodinného majetku. Navíc vypukla první světová válka, která veřejným leteckým produkcím zrovna nepřála, a tím dostal život aviatického průkopníka úplně jiný směr.
Za války Jan Kašpar působil jako technik u leteckého útvaru, po ní byl krátce zaměstnancem ministerstva veřejných prací a pak se neúspěšně živil obchodováním se dřevem. Dostal se do dluhů a 2. března 1927 v kanceláři své pily zemřel vlastní rukou na otravu benzínovými výpary, ke které se přidal ještě zápal plic.
Košťálovi vytvořili z Veselky perlu Pardubic
Hotel Veselka Janu Kašparovi v době jeho smrti už nepatřil. V prosinci 1917 ho prodal i s dluhy, kterými byla nemovitost zatížena, za 550 tisíc tehdejších korun dosavadním nájemcům manželům Košťálovým. Ti od roku 1910, kdy si ho pronajali, hotel postupně zvelebovali. Josef Košťál se snažil „jít s dobou”, a tak v něm od roku 1915 začal fungovat i biograf Imperial. Košťálovi se po koupi Veselky také pustili do její postupné rekonstrukce.
Mezitím se mladý Arnošt začal připravovat na to, aby po svém otci mohl hotel jednou převzít. V roce 1919 začal studovat na obchodní akademii v nedaleké Chrudimi, ale o dva roky později musel školu z prospěchových důvodů opustit. Podle historiků Vítězslava Prchala a Slavomíra Horáka, kteří se Košťálovým životem podrobně zabývali, pokračoval mladý Arnošt ve studiu na hotelové škole v Drážďanech, číšnické zkušenosti pak sbíral na praxích v Paříži a v Londýně. Ze zpočátku neúspěšného studenta chrudimské obchodní akademie se tak po několika letech stal schopný hotelový manažer, který měl všechny předpoklady být ve svém oboru úspěšný. Byl i velmi dobře jazykově vybavený, kromě angličtiny a francouzštiny ovládal i němčinu a italštinu.
Zatímco mladý Arnošt studoval, dokončil jeho otec Josef Košťál v roce 1925 rozsáhlou rekonstrukci hotelu Veselka. Ten měl v Pardubicích výbornou pověst a sloužil jako kulturní a společenské centrum města. A tak není divu, že právě tady byl z 23. na 24. září 1922 při jedné ze svých návštěv Pardubic ubytovaný i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Mladému hoteliérovi přála doba
V dubnu 1928 se Arnošt Košťál oženil s Jarmilou Udržalovou z Dolní Rovně, dcerou politika Františka Udržala, významného představitele agrární strany, někdejšího říšského poslance v době Rakouska-Uherska, ministra národní obrany ve dvou československých vládách ve 20. letech a premiéra v letech 1929-1932. O necelý rok později, v dubnu 1929 se mladým manželům Košťálových narodil syn Arnošt, kterého následovala v prosinci 1930 Mariana a o necelých 11 let později, v červnu 1941, ještě Anna.
Košťálovým přála i doba, a když se k tomu přidal i podnikatelský cit, byl úspěch zaručený. V roce 1931 se v Pardubicích konala Výstava tělesné výchovy a sportu, na tehdejší dobu velkolepá kulturní a sportovní akce celostátního významu, kterou 31. května zahájil prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
V rámci výstavy byl kromě jiných staveb vybudován v té době jeden z nejmodernějších všesportovních stadionů v Evropě s betonovou klopenou cyklistickou dráhou a podle projektu slavného architekta Josefa Gočára postaven také hotel Grand. A ten si pronajali mladí manželé Košťálovi. Nový hotel zpočátku nepatřil v Pardubicích k oblíbeným a navštěvovaným místům, ale mladý hoteliér z něj zakrátko vytvořil vyhledávaný prvotřídní podnik, kde se pravidelně konaly různé společenské akce, od svateb až po plesy, kulečníkové turnaje nebo třeba odpolední čajové posezení s živou hudbou.
V prosinci 1936 převzal Arnošt Košťál od svého otce Josefa rodinný klenot, kterým byl hotel Veselka. Po jeho smrti v lednu 1937 se Arnošt ujal vedení Veselky naplno a rozhodl se z hotelu postupně vytvořit moderní podnik evropského formátu. Ale protože mu na vedení dvou velkých pardubických hotelů nezbýval čas, musel se s těžkým srdcem vzdát Grandu, o jehož popularitu a prosperitu se zasloužil.
Dlužno podotknout, že sen o Veselce jako moderním hotelu se Arnoštu Košťálovi už splnit nepodařilo. Podnik měl sice už tehdy vynikající pověst, a to i v období Protektorátu, ale události z roku 1942 znamenaly konec Košťálových plánů, a nakonec na ně doplatil životem.
Milovník sportu a velký šprýmař
Arnošt Košťál byl podle vzpomínek pamětníků velmi společenský člověk se smyslem pro humor. Zajímal se o historii, v roce 1940 se aktivně podílel na přípravách oslav 600. výročí založení Pardubic. Byl zakládajícím členem pardubického Rotary klubu, stal se významnou pardubickou osobností s mnoha vlivnými kontakty. Přestože nebyl členem žádné politické strany a do politiky se aktivně nezapojoval, měl v této oblasti řadu přátel, např. dr. Alici Masarykovou, Jana Masaryka, dr. Edvarda Beneše a další, ale také třeba herce Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jindřicha Plachtu.
Řadu přátel měl Arnošt Košťál i mezi sportovci. Jedním z jeho největších a dlouholetých kamarádů byl František Hladěna, pardubický plochodrážní závodník, obchodník s automobily a spoluzakladatel dodnes populárního závodu o Zlatou přilbu.
Sport byl ostatně Košťálovým velkým koníčkem. Erna, jak mu přezdívali přátelé, byl vynikajícím jezdcem na koni a také funkcionářem Východočeského jezdeckého klubu. Zajímal se ale i o jiná sportovní odvětví, např. o lehkou atletiku, volejbal a hlavně o fotbal. Patřil k největším sportovním mecenášům pardubického Sportovního klubu (SK Pardubice) a v roce 1941 působil také jako jeho 1. místopředseda. A až do své tragické smrti byl předsedou ligového fotbalového oddílu SK Pardubice.
„Byl to velký šprýmař a hráči ho měli rádi. Traduje se, a mám to zachycené i ve vzpomínkách jednoho z pamětníků, že přišel před zápasem za mužstvem a řekl, ať prvních pět minut neběhají, ale jen chodí. A hráči mu to splnili, protože jednak to byl šéf a jednak pana Košťála opravdu měli rádi a respektovali ho.”
Radek Klier, který se zabývá historií pardubického fotbalu, ještě dodává, že Arnošt Košťál pomáhal hráčům, když měli nějaké problémy. „V kronikách SK Pardubice je třeba zmínka o tom, že když Otakar Škvajn Mazal, což byl počátkem 20. let člen slavné železné Sparty Praha a později uznávaný trenér, přišel v roce 1941 trénovat do Pardubic, Arnošt Košťál ho ubytoval ve svém hotelu Veselka. A takových služeb pro fotbalisty bylo asi víc.”
Pod svícnem tma
Několik minut po půl třetí ráno 29. prosince 1941 seskočila na území Protektorátu, v prostoru obcí Podmoky a Senice na Poděbradsku, tříčlenná skupina Silver A. Jejími členy byli velitel nadporučík Alfréd Bartoš, jeho zástupce rotmistr Josef Valčík a radista svobodník Jiří Potůček. Spolu s nimi se tu noc na nacisty okupované území snesli ještě členové výsadků Anthropoid a Silver B.
Bartoš před válkou v Pardubicích působil, znal tady řadu lidí i místní poměry, a tak první kroky členů Silveru A mířily právě sem, do města s poměrně klidným zázemím a s řadou kamarádů a známých, ochotných spolupracovat. V Pardubicích také fungovaly strategicky důležité vojenské továrny a jejich produkce byla z velké většiny využívána právě pro válečné účely. Navíc vzdálenost od Prahy nebyla zas tak velká, takže Bartoš mohl z Pardubic úspěšně řídit činnost všech parašutistů v Protektorátu.
I když byl Bartošův návrat z emigrace od začátku roku 1942 v Pardubicích takřka veřejným tajemstvím, nenašel se tady naštěstí nikdo, kdo by ho udal na gestapu.
Spolupracovníci Silveru A postupně zařídili parašutistům protektorátní doklady na nová jména, pracovní místa a také ubytování. Bartoš s Valčíkem bydleli na různých adresách v Pardubicích, radista Potůček pracoval a bydlel u lomu Hluboká blízko Ležáků, kde měl ve strojovně ukrytou vysílačku, a od dubna přímo v ležáckém mlýně u Švandových. Už v polovině ledna se podařilo navázat spojení s Londýnem, což tamní vedení ocenilo a povýšilo Alfréda Bartoše do hodnosti kapitána, Josefa Valčíka na podporučíka a Jiřího Potůčka na rotmistra. Všem třem byl také udělen Československý válečný kříž za statečnost před nepřítelem.
Během jedné ze schůzek odbojářů s parašutisty, které se občas odehrávaly i v hotelu Veselka, navrhl Arnošt Košťál, že by mohl Josefa Valčíka alias Miroslava Šolce zaměstnat ve Veselce jako číšníka. Obsluhoval by hlavně gestapáky, kteří byli v čele s jejich šéfem Gerhardem Clagesem v podniku častými hosty, jako jejich osobní číšník.
Mohl by tak od nich získávat informace, které by pak Potůček spolu s dalšími zprávami prostřednictvím vysílačky Libuše odesílal do Londýna.
Arnošt Košťál Valčíka skutečně zaměstnal, ubytoval ho v hotelu hned vedle jejich bytu a personálu ho představil jako Miroslava Šolce, syna hoteliéra z Ostravy a jeho dobrého známého, který si chce zařídit bar a tak poslal syna do Pardubic, aby tady v hotelu nasbíral potřebné zkušenosti. Nový číšník Šolc se ke svým německým hostům choval velmi vstřícně, byl jim neustále nablízku a v popisu práce měl samozřejmě i zapalování doutníků a cigaret.
Pardubický hotel Veselka se tak stal unikátním místem, kde se setkávali lidé z protinacistického odboje, předávali si důležité informace a domlouvali si tu další postup. Odbojáři tu sedávali společně pod jednou střechou se svým největším nepřítelem, příslušníky pardubického gestapa, kteří jim při zábavě a konzumaci alkoholu, aniž by to tehdy sami tušili, sem tam přispěli nějakou tou důležitou zprávou.
K největším pomocníkům parašutistů v Pardubicích patřili kromě Arnošta Košťála hlavně manželé Krupkovi, František Hladěna a jeho manželka Taťána, Josef Hrdina a bratři Vaškové. Úspěšná činnost skupiny by byla ale nemyslitelná i bez dalších významných polupracovníků, jakými byli např. manželé Bartoňovi, Švadlenkovi, Žváčkovi, Věra Junková, Lidmila Malá, četnický strážmistr Karel Kněz, pardubický úředník Luděk Matura, Josef Chrbolka, Alvín Palouš a mnozí další. Všichni denně nasazovali své životy i životy svých blízkých, a přesto parašutistům pomáhali i s tímto vědomím.
Už od prvních týdnů roku 1942 se práce výsadku Silver A rozběhla na plné obrátky. Činnost Bartoše a Valčíka se neomezovala ale jen na Pardubice. Každý z nich jezdil navazovat kontakty na různá místa v Protektorátu. Okruh spolupracovníků se neustále rozrůstal a zpráv z hospodářské, politické, vojenské i kulturní oblasti přibývalo. Získané informace osobně dovážel Jiřímu Potůčkovi v zašifrované podobě buď sám Alfréd Bartoš nebo mu je posílal prostřednictvím spojek Taťány Hladěnové, Hany Krupkové nebo Věry Junkové.
Gestapo zavětřilo. A číšník Šolc musel z Pardubic zmizet
Už v březnu ale dochází ve slibně rozjeté zpravodajské síti k prvnímu problému. Pozornost příslušníků pardubického gestapa se náhle zaměřuje právě na číšníka Šolce, který je do té doby v baru hotelu Veselka tak vzorně obsluhoval. Některé prameny uvádějí, že na něho upozornil jeden jeho kolega z řad personálu, podle jiných se tak stalo náhodou, když gestapák Gottfried Escherlohr našel určité nesrovnalosti v Šolcově policejní přihlášce. Do úřadovny gestapa je povolán Arnošt Košťál, aby podal informace o svém zaměstnanci a situaci vysvětlil. Hoteliér, který se z řadou úředníků pardubického gestapa znal osobně z jejich bujarých večírků ve Veselce, gestapákům zopakoval legendu o synovi jeho známého z Ostravy, kterou před časem vyprávěl zaměstnancům, když jim Valčíka-Šolce představoval.
Při odchodu z úřadovny gestapa se Arnoštu Košťálovi mohlo zdát, že mu na gestapu uvěřili, ale nebylo tomu tak úplně. Šéf pardubické služebny Gerhard Clages se rozhodl, že si jeho informace ověří přímo v Ostravě. Když se dozvěděl, že tam žádný hoteliér Šolc neexistuje, dostal Arnošt Košťál pokyn, aby se na gestapo dostavil znovu, a tentokrát i se svým zaměstnancem Šolcem. Bylo jasné, že ten na gestapo samozřejmě nemůže, a tak Košťál začal jednat. Valčíka-Šolce, který se v tu chvíli v hotelu Veselka zrovna nevyskytoval, přes spojky varoval a vzkázal mu, ať zmizí z Pardubic.
Pro gestapo si vymyslel historku o tom, jak svého číšníka Šolce na hodinu propustil, protože měl hodně absencí a navíc v baru rozbil drahocenný porcelán. Zdálo se, že i tentokrát úředníci gestapa Košťálovi uvěřili a propustili ho domů. Je otázka, jestli je jeho odpověď uspokojila nebo ho pustili jen proto, aby ho mohli sledovat a zachytit další případnou stopu? Odpověď se už asi nedozvíme.
Josef Valčík alias číšník Šolc z Pardubic opravdu zmizel. Nejdříve se ukrýval ve vesnicích blízko Pardubic a pak odjel na rodné Valašsko. Po několika dnech se přemístil do Prahy, kde se spojil s kolegy ze skupiny Anthropoid, Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem, a s některými členy dalších výsadků. Podílel se i na přípravách k likvidaci Reinharda Heydricha a zůstal s nimi až do 18. června 1942, kdy spolu s Kubišem, Gabčíkem a dalšími čtyřmi parašutisty zemřel v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici po boji s německou přesilou.
Atentát na Heydricha a zatýkání v Pardubicích
Po Košťálově březnovém extempore s gestapem kvůli podezřelému číšníkovi se činnost Silveru A a jeho spolupracovníků ubírala opět celkem poklidným směrem. Depeše do Anglie a pokyny z Londýna do Protektorátu putovaly přes vysílačku Libuše dál, provoz hotelu Veselka běžel i po zmizení číšníka Šolce také normálně.
Až koncem března získalo pražské gestapo z věcí zastřeleného odbojáře Václava Morávka Valčíkovu fotku. Tu mu spolu s podobenkami dalších dvou členů Silveru A předal Alfréd Bartoš, aby jim Morávek opatřil nové falešné doklady. Pražské gestapo ale ještě v té době nevědělo o muži, jehož fotografii získalo, vůbec nic.
Po atentátu na Heydricha se kromě vyhlášek o stanném právu objevila na plakátech i tato Valčíkova fotografie s popisem a příslibem odměny za informace o hledaném muži.
Pro příslušníky pardubického gestapa pak už nemohlo být těžké na fotografii poznat číšníka Šolce, který neměl v pořádku policejní přihlášku a za podezřelých okolností zmizel z Veselky.
I když se zatím o hoteliéra Arnošta Košťála nacisté nezajímali, on sám určitě musel tušit, že se v těch dnech hraje o všechno. Odvaha mu ale nechyběla, a tak do úkrytu parašutistů v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici často z Veselky putovaly kufry s potravinami.
Ve stejném psychickém rozpoložení se nacházeli i další pardubičtí odbojáři, což potvrzuje i dcera manželů Bartoňových Eliška Dusilová:
„Po tom atentátu na Heydricha byla v rodině tak napjatá atmosféra, že když se ozval domovní zvonek, tak máma vždycky říkala: Už jsou tady!... Prostě nervozita hrozná.”
Události nabraly rychlý spád poté, co člen výsadku Out Distance Karel Čurda psychicky nevydržel a přihlásil se dobrovolně na pražském gestapu. Nacistům poskytl zásadní informace o rodinách, které spolupracovaly se členy výsadkových skupin. Začalo mohutné zatýkání a výslechy, které ve svém důsledku vedly k odhalení úkrytu parašutistů v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a postupně i k rozkrytí rozsáhlých odbojových sítí v rámci celého Protektorátu. Čurdovou zradou došlo také k postupnému zatýkání v Pardubicích a okolí.
22. června přijelo gestapo i do hotelu Veselka. Arnošt Košťál se z hotelu mezitím vytratil pod záminkou, že jede do nedaleké Chrudimi nakoupit zeleninu. Odpoledne zatelefonoval na recepci hotelu, aby zjistil, jaká je tam situace. Veselka už byla pár hodin obsazená gestapáky, kteří na něho čekali. Telefon místo vrátného zvedl jeden z nich a řekl mu, že se musí do 19 hodin osobně přihlásit, jinak že bude zastřelena celá jeho rodina. Obava o osud rodiny převládla nad touhou po životě a Arnošt Košťál se vydal do rukou gestapa. Manželé Košťálovi byli v té době před rozvodem, který byl ale pouze fingovaný, nicméně tato okolnost zřejmě pomohla Jarmile Košťálové a jejich dětem přežít.
Velkou většinu zatčených pardubických odbojářů po dlouhých výsleších a mučení zastřelila popravčí četa na pardubickém Zámečku 2. července 1942. Další ze zatčených pak zemřeli v koncentračních táborech.
Po smrti Arnošta Košťála čekala jeho rodinu perzekuce
Hned po zatčení hoteliéra Košťála se jeho rodina musela vystěhovat z Veselky. Jarmila Košťálová s dětmi odjela ke své matce do Dolní Rovně a válku všichni přežili. Část hotelového zařízení a osobních věcí Košťálových gestapáci rozkradli a hotel dostal německou správu. Po válce se jeho majitelkou stala opět Jarmila Košťálová, ale po únoru 1948 jí Veselku sebrali pro změnu komunisté.
Manželku hrdiny a odbojáře Arnošta Košťála v roce 1950 pak na víc než rok uvěznili za nelegální přechod hranice, když se chtěla podívat za svou dcerou do Brazílie, což jí úřady nepovolily. Po propuštění z vězení pak Jarmila Košťálová nemohla sehnat zaměstnání, nakonec dostala práci v kovoprůmyslu v Holicích v Čechách. V rodné Dolní Rovni ještě chodila na zemědělské brigády, dokud jí to zdraví dovolilo.
Hotel Veselka pod státní správou a bez údržby rychle chátral a v šedesátých letech přestal sloužit svému účelu. Několik let pak byly v budově už jen kanceláře tehdejšího socialistického podniku Restaurace a jídelny. Zchátralou budovu kdysi slavného hotelu nechali komunisté 26. srpna 1972 brzy ráno odstřelit.
Pardubice tím nenávratně ztratily památku na důležitou součást své historie i na její významné osobnosti.
