Dcera ruského emigranta pociťovala bezútěšnost sedmdesátých a osmdesátých let i při práci psycholožky v manželském poradenství. Odpovídalo socialistickému přístupu k životu: zatloukat, zatloukat, zatloukat.
Jako dvanáctiletá strávila Kateřina Irmanovová léto roku 1959 u Baltského moře v bývalé Německé demokratické republice na natáčení filmu Holubice. První celovečerní snímek režiséra Františka Vláčila posbíral v následujícím roce několik cen na mezinárodních filmových festivalech.
V lyricky laděném filmu si zahrál i Kateřinin ruský tatínek Václav Irmanov, kterého s Františkem Vláčilem pojilo velké přátelství. „Byli to bohatýři,“ vzpomínala Kateřina Irmanovová pro Paměť národa. „František Vláčil měl ruskou matku a miloval, když spolu zpívali ruské písně.“
Kateřina se narodila v Praze v lednu 1947 do rodiny Vjačeslava (Václava) a Jany Irmanovových. Otec pocházel z rodu ruských šlechticů a byl všestranným umělcem – sochařem, zpěvákem, kytaristou a hercem. „Rodiče maminky neměli radost, že chodí s chudým ruským emigrantem,“ uvedla s tím, že kdyby nebylo bolševické revoluce v Rusku v listopadu 1917, její rodiče by se jen těžko potkali.
Maminka vyrůstala v lékárnické rodině v Říčanech, tatínek v Helsinkách, kam utekla jeho matka Sofia před bolševiky. Jeho otec putoval po Evropě a v roce 1936 se usadil v Praze, která poskytla v rámci tzv. Ruské pomocné akce útočiště více než 20 tisícům ruských uprchlíků po konečném vítězství bolševiků v roce 1921. „Bylo to známé, že v Praze se Rusům dařilo díky ruské manželce Kramáře.“
Ruský emigrant v předválečné Praze
Tatínek Kateřiny za ním dorazil v roce 1937, aby v Praze studoval sochařství u profesora Laudy. „Byli spolu měsíc a dědeček najednou zmizel. Babička později zjistila, že zemřel v roce 1942 v gulagu. Můj otec v Praze zůstal jako osmnáctiletý úplně sám. Vydělával si tím, že začal učit němčinu židovské chlapce, naučil se rychle česky i anglicky z amerických filmů.“
V květnu 1945 málem zmizel i její otec. Když ho přišli po osvobození zatknout jako nepřítele Sovětského svazu jeho agenti, zachránila ho Kateřinina matka. „Řekla jim, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli překvapeni. Stále jim říkala, že ji opustil, a oni odešli. Nastal ale hrozný strach.“ Tatínek Kateřiny se pak několik měsíců schovával u zpěváka Arnošta Kafky.
Krátce poté se rodiče vzali a narodila se Kateřina. Když jí byl rok, poslala ji maminka na začátku roku 1948 do Helsinek k ruské babičce, aby mohla dostudovat vytouženou medicínu. To se jí nepodařilo, protože ji po únoru 1948 vyloučili kvůli buržoaznímu původu, a Kateřinu dostala zpět do Československa až po třech letech.
Dcera a matka se odcizily i kvůli jazykové bariéře. Kateřina po návratu mluvila jen rusky. „Byla jsem v Praze nešťastná, matka nemluvila rusky, otec ano, tam to bylo v pořádku,“ popsala návrat s tím, že s češtinu měla velké problémy až do druhé třídy základní školy.
Tíha normalizace
Po jejím dokončení nemohla studovat na střední škole. Po různých peripetiích se jí podařilo nastoupit na gymnázium a po maturitě následoval zákaz studia na vysoké škole. Pracovala jeden rok na zemědělském učilišti jako vychovatelka a díky uvolnění poměrů v druhé půli 60. let mohla začít studovat filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Krátce po příjezdu sovětských tanků do Prahy 21. srpna 1968 nasedla do vlaku směr Ženeva, kde měla studovat u slavného filozofa a psychologa Jeana Piageta. „Šlo mě vyprovodit hodně přátel, mysleli si, že se nevrátím.“
Po roce přijela zpět. Ve Švýcarsku si uvědomila, jak jí na Československu záleží. Všechno bylo ale jinak: „Na fakultě začali vyhazovat profesory a přišli tam profesoři druhé kategorie.“
Kateřina se vdala a porodila dceru Annu. Manžel na ni naléhal, aby emigrovali, ona ale nedokázala opustit rodiče. Následoval rozvod a opakované výslechy na Státní bezpečnosti poté, co bývalý manžel emigroval sám. Zachránil ji šéf ve Vinohradské nemocnici, kde pracovala jako psycholožka. Zařídil dopis z Moskvy, ve kterém si ji žádal jako psycholožku sovětský profesor. StB jí poté dala pokoj.
I přesto cítila bezútěšnost doby. „Atmosféra sedmdesátých let byla velmi nepříjemná. Lidé z mého okolí byli vyslýcháni, přicházeli o místa, někteří zase naopak dělali kariéru.“
Krizi mezilidských vztahů vnímala i ve své práci, když se začala věnovat manželskému poradenství, které odpovídalo socialistickému přístupu k životu. „Lidem se radilo: zatloukat, zatloukat, zatloukat. A proč se rozvádět, když manžel vydělává peníze, nebije manželku a neopíjí se. Chyběla tam jakákoliv citlivost,“ hodnotí tehdejší manželské poradenství, jehož koncepci určoval psychiatr Miroslav Plzák.
Špatně snášela i 80. léta. „Dcera měla problém dostat se na střední školu, některé učitelky na ni byly hnusné, záviděly jí, že její otec žije v Paříži, ale ona z něj nic neměla.“
Před nástupem Michaila Gorbačova k moci v Sovětském svazu vážně uvažovala o emigraci: „Nedalo se tu dýchat. Byla to atmosféra blbosti, o našich osudech rozhodovali absolutní hlupáci a vypadalo to, že je to navždy.“
V létě 1989 podepsala petici Několik vět. „Žehlila jsem a slyším svoje jméno v rádiu, tak jsem si říkala, to bude průšvih. Přišla jsem do práce a šéf říkal, tak jsem slyšel vaše jméno, ale budu hodnej, nechám vás.“ Později zjistila, že byl spolupracovníkem StB.
Nový život
V pátek 17. listopadu 1989 vyrazila se svou dcerou a přítelem na studentské shromáždění na Albertově, odkud s průvodem demonstrantů došla na Národní třídu. „Podařilo se nám proběhnout kordonem policistů do Ostrovní ulice. Bylo to hrozné, měla jsem šílený strach o dceru, o které jsem nevěděla, kde je.“
Po sametové revoluci se jí otevřely nové možnosti. Působila jako mediální poradkyně nejdříve v televizi NOVA a později v České televizi. „Připravovala jsem tehdy politiky pro vystoupení v televizi, což bylo velice zajímavé.“
Vrátila se i k filmu díky přátelství s režisérkou Věrou Chytilovou, se kterou napsala scénář pro film Hezké chvilky bez záruky. Dokonce si v něm i zahrála: „Takovou nestydatou roli. Vlastně jsem tam toho moc nenahrála, jen jsem se tam válela v posteli,“ popsala se smíchem.
Zařídila si vlastní poradenskou praxi, které se věnuje dodnes. A jaké je její životní motto? „Když padnu na dno, vždy se od něho odrazím.“