Na 110. výročí narození Larysy Henijuš připadají prezidentské volby v Bělorusku. Dmitrij Drozd upozorňuje na ironickou shodu náhod, že jejich vítězem se opět stane Alexandr Lukašenko opěvující stalinský režim. Právě ten básnířku odvlekl z Československa do gulagu.
Říkáte, že pokud by bylo Bělorusko normální zemí, byl by rok 2020 rokem Larysy Henijuš. Proč?
Larysa Antonovna Miklaševič (po manželovi Henijuš) se narodila 9. srpna 1910. V letošním roce tedy slavíme 110 let od jejího narození. Budoucí básnířka se narodila ve Žlobovcích v Hrodenské oblasti, která tehdy spadala do Ruské říše. V roce 1921, po bolševické kapitulaci v sovětsko-polské válce a po podpisu Rižského míru byla tato část Běloruska po osmnáct let okupována Polskem. Bělorusové byli na základě etnicity diskriminováni a podrobováni asimilaci s cílem udělat z nich Poláky. Mezi běloruskými patrioty je povědomí o Laryse Henijuš velmi vysoké, její díla však dosud nejsou součástí školních osnov.
Nestala se pouze symbolem obrovského utrpení, které naši lidé museli snášet ve strašných letech dvacátého století (s příchodem komunistů v roce 1940 byl otec Larysy popraven a rodina byla poslána do Kazachstánu, kde zahynuly její matka a dvě sestry). Larysa Henijuš je jasným příkladem odporu, neústupnosti a odvahy Bělorusů. Její vzpomínky (v běloruském originále nazvané Zpověď, v českém překladu z roku 2018 Paní doktorová 0-287 – pozn. redakce) jsou podle mého názoru jednou z nejsilnějších knih o stalinistických represích v běloruské literatuře.
Jaké je její spojení s Českou republikou?
Manžel Larysy Jan (Yanka) Henijuš pocházel z běloruského městečka Zelva, ale v době jejich seznámení již studoval v Praze na Univerzitě Karlově medicínu. Vzali se dne 3. února 1935. Dva roky po narození syna Jurky (21. října 1935) se manželé v Československu usadili natrvalo. Od té chvíle byl život Larysy spojen s Prahou na více než deset let. Ve svých pamětech vzpomínala na skutečnou svobodu a demokracii tehdejšího Československa. Užívala si, že mohli v pražských ulicích klidně mluvit bělorusky.
V Praze existovala malá běloruská diaspora, včetně zástupců Běloruské lidové republiky (BLR), kteří byli nuceni před bolševiky z Běloruska uprchnout. Dva prezidenti BLR – Petr Kračeuski a Vasil Zacharka – v Praze dožili a jsou pochováni na Olšanských hřbitovech. Po smrti Vasilije Zacharky byl celý archiv Běloruské národní republiky předán jako generální tajemnici právě Laryse Henijuš.
V Praze začala Larysa psát. Její první básně byly publikovány 28. dubna 1940 v berlínských novinách «Раніца» (Ráno) a v roce 1942 byla v Praze vydána její první sbírka poezie «Ад родных ніў» („Z rodných polí“).
Henijušovi přečkali v Československu německou okupaci a krátce po převzetí moci komunisty byli 5. března 1948 zatčeni sovětskou tajnou policií, ačkoli byli v té době občany Československa. Pod tlakem sovětských úřadů byli občanství zbaveni a 12. srpna 1948 vydáni do SSSR a odvezeni do Minsku. Jejich jediný syn Jurka byl odebrán českému poručníkovi a umístěn do sirotčince, později jej převzali příbuzní z Polska.
Dne 7. února 1949 byli Henijušovi na základě paragrafu 58 odstavce 4 trestního zákona SSSR odsouzeni za „pomoc mezinárodní buržoazii v páchání nepřátelské činnosti vůči SSSR a za kontrarevoluční činnost“ na dvacet pět let k pobytu v pracovních táborech. Měli velké štěstí, že byl v letech 1947 až 1950 trest smrti v SSSR zrušen, což jim zachránilo životy.
Proč nebyla Larysa Henijuš v Bělorusku dodnes rehabilitována?
Rehabilitováni byli pouze lidé, kteří se stali oběťmi vykonstruovaných procesů. Larysa Henijuš byla spjata s Běloruskou národní republikou, působila jako členka Běloruského svépomocného výboru v Praze a všechny tyto organizace byly považovány za kontrarevoluční a protisovětské. Kromě toho ji během války vyslali na druhý Všeběloruský sjezd v Minsku, který svolali Němci a kde byl vyhlášen odchod Běloruska ze Sovětského svazu. Henijuš na sjezd sice dorazila se zpožděním, bolševici jí ale nemohli odpustit, že se vyskytovala mezi delegáty. Podle sovětských a současných běloruských zákonů Larysa s manželem rehabilitaci nepodléhají, přestože žádné skutečné zločiny nespáchali. Byli odsouzeni za „vlastizradu“, ačkoliv nikdy občany SSSR nebyli. Jakou vlast tedy zradili? Hlavní zločin Henijušových byl uveden v paragrafu 58-4 trestního zákoníku: boj proti komunismu.
A je vůbec potřeba, aby byla Henijušová rehabilitována?
Larisa Antonovna byla nesmiřitelnou nepřítelkyní komunismu. Po propuštění ze sovětských pracovních táborů odmítala i s manželem přijmout sovětské občanství, takže žili jako osoby bez státní příslušnosti. S komunisty si nepřáli být jakkoliv spojováni. Proto by ani rehabilitaci podle sovětských zákonů nepřijali.
Jaký druh rehabilitace je tedy vhodný pro Larisu Henijušovou?
Měla by být zproštěna propagandistického obvinění ze spolupráce s německými okupanty. Henijušová nacisty nenáviděla.
Členové pražského Běloruského svépomocného výboru během války zachránili tři členy pražské židovské rodiny Wolfsonových. Kromě Larisy a Ivana Henijušových i Vasil Zacharko, Vasil Rusak a Petr Bokač. Vydali jim dokument potvrzující, že jsou pravoslavní Bělorusové. Všichni členové výboru věděli, že to byli Židé, a vydáním takového dokumentu riskovali životy. Rodina Wolfsonových okupaci přežila. Tento čin umožňuje zažádat pro všechny členy Běloruského svépomocného výboru v Praze čestný titul Spravedlivý mezi národy.
Její datum narození spadá symbolicky na den letošních prezidentských voleb v Bělorusku…
Hlavní politická událost, tedy prezidentské „volby“ (a toto slovo uvádím v uvozovkách záměrně), spadá na stejný den shodou okolností. Výročí tak významné běloruské osobnosti by stačilo, aby byl rok 2020 v Bělorusku rokem Larysy Henijuš. Ale za současné vlády, která upřednostňuje opěvování Stalina spíše než běloruských vlastenců, nelze takové osobnosti oficiálně ocenit. Teprve až budou bývalí komunisté zbaveni moci, jsem si jist, že se její životní příběh, vzpomínková kniha Zpověď a poezie budou vyučovat na běloruských školách jako příklad nesobecké služby Bělorusku. Tomu svůj život Larysa Antonovna Henijuš zasvětila.
Proč jste dal slovo volby do uvozovek?
Od nástupu Alexandra Lukašenka v roce 1994 se již v Bělorusku žádné mezinárodně uznávané, svobodné a spravedlivé volby nekonaly. Dvacet šest let nám vládne jeden a týž prezident, který v ústavě zrušil omezení počtu volebních období, po které může tuto funkci vykonávat. Procenta se píší taková, jaká určí sám Lukašenko, k čemuž se i sám vždy veřejně přiznává.
Měsíc před „volbami “ jsme měli téměř pět set politických vězňů obviněných z porušení správních i dokonce trestních zákonů. Lidé jsou zadržováni jednoduše proto, že se účastnili pokojných protestů proti svévoli úřadů. Během vazby i ve věznicích jsou zesměšňováni a biti. V současnosti je ve vězení jako rukojmí také manžel jedné z prezidentských kandidátek Světlany Tichanovské. Byl zatčen v důsledku hrubé provokace. Hlavní soupeř Lukašenka ve volbách – bývalý předseda Gazprombanky Viktor Babariko – byl uvězněn spolu se svým synem na základě smyšleného obvinění. Všichni z nich jsou mezinárodními a běloruskými obránci lidských práv uznáni za vězně svého svědomí a za politické vězně.
Nyní tedy v Bělorusku bojujeme nejen za navrácení čestných jmen obětí stalinistických represí, jako je Larysa Henijuš. Požadujeme propuštění obětí současných represí a také dodržování základních lidských práv. Což je pravděpodobně pro lidi žijící v České republice těžko představitelné.
Rozhovor vznikl v rámci našeho mezinárodního projektu „Rozvoj historické paměti Běloruska“.