24. května 1964 oslavovalo Československo vítězství cyklisty Jana Smolíka v Závodu míru, který byl největším etapovým závodem v sovětském bloku, tzv. Tour de France východu.
Teprve jednadvacetiletý Jan Smolík se okamžitě ocitl v zajetí rozhlasových reportérů: „Samozřejmě, že jsem šťasten. Dnes si svůj úspěch stále ještě nedovedu uvědomit. Takový „nervák“ jsem ještě nezažil,“ řekl tehdy k vítězství v závodu, který ho nadchnul jako čtrnáctiletého kluka.
V roce 1957 šel fandit na etapu Pardubice – Hradec Králové a podívaná na peloton ho strhla natolik, že přestal s plaváním, fotbalem i během na lyžích a ještě týž rok vstoupil do královéhradeckého oddílu, aby se věnoval výhradně cyklistice.
Závod míru se stal od svého vzniku v roce 1948 nesmírně populární. S myšlenkou etapového závodu po vzoru západních profesionálních závodů, jakými byly Tour de France, Giro d’Italia či Vuelta a España, přišli novináři Rudého práva a polského Glosu Ludu. Začínal jako závod mezi Prahou a Varšavou na oslavu konce války, v roce 1952 přibyl Berlín.
Závodníci startovali symbolicky v květnu v jednom z hlavních měst a za ohromného zájmu diváků projížděli každý rok jinými městy. Českoslovenští fanoušci se v letech 1948–1989 radovali z celkového vítězství našich cyklistů pouze třikrát. V roce 1949 zvítězil Jan Veselý, a není proto divu, že výhra Jana Smolíka po patnáctiletém čekání vzbudila bouřlivé nadšení. To ale mělo paradoxně negativní vliv na jeho další výkony.
Senzační vítězství
„Jezdil jsem pak po besedách a pomalu měsíc jsem neseděl na kole, což se na konci sezóny projevilo. Poznal jsem, co je rub a líc slávy. Když se daří, tak je člověk miláčkem národa. Rok poté se mi tak nedařilo a lidé říkali, že mi sláva vlezla do hlavy a nechci už závodit,” vzpomínal na svůj vzestup a následný pád Jan Smolík.
V říjnu se zúčastnil letních olympijských her v Tokiu, ale defekt mu zabránil závod dokončit. Nedařilo se mu ani v dalším ročníku Závodu míru, v roce 1965 se na druhém místě umístil jeho oddílový kolega z Dukly Brno Pavel Doležel.
“Měli jsme smůlu, že náš výkon se posuzoval jen podle Závodu míru. Mistrovství světa nebo olympiáda nikoho nezajímaly. Když Závod míru dopadl dobře, všechno bylo v pořádku a člověk mohl jezdit po světě po závodech. Ale když se nedařilo, všechno bylo špatně: cyklista se v tu ránu ocitl na indexu.“
Přestože se jednalo o sportovní událost, stal se Závod míru výkladní skříní socialismu, která měla ukazovat špičkové výkony amatérských sportovců, kteří nejezdí pro peníze jako profesionální cyklisté na Západě, ale pro svou socialistickou vlast a za mír.
Ironií této propagandy byla skutečnost, že z velké části se jednalo o vojáky z povolání, kteří se věnovali trénování na kole jako profesionálové a závodili pod stejným tlakem na výkon, což byl případ Jana Smolíka.
V roce 1961 nastoupil do oddílu brněnské Dukly místo povinné vojenské služby. „Dostat se do Dukly bylo v té době velice těžké, protože z celého Československa se brali dva nebo tři závodníci.“ V brněnském armádním oddíle působil až do roku 1975.
Členství v Dukle mělo pro mladé závodníky velké výhody. „Když byla sezóna nebo příprava, věnovali jsme se jenom sportu. Jezdilo se po závodech, většina sportovců z Dukly byla v národním manšaftu, takže jsme jezdili i na soustředění s národním družstvem.”
Denní režim u Dukly si nezadal s vojenským drilem. „Bydleli jsme v kasárnách jako normální vojáci, s vojáky jsme chodili do jídelny na snídani, na oběd, na večeři, jedli jsme to, co oni. Když jsme se vrátili ze snídaně, svlékli jsme uniformu, oblékli jsme si cyklistické oblečení, jeli jsme na trénink, přijeli jsme z tréninku, oblékli jsme si uniformu, šli jsme na oběd, po obědě jsme zase svlékli uniformu, vzali jsme si cyklistické oblečení a jeli jsme na trénink. Tak to šlo pořád dokola.“
Nesplněný sen
Politika zasáhla do života cyklistů v roce 1968, kdy se konaly olympijské hry v Mexiku. Po srpnové okupaci nebylo jisté, zda budou moci českoslovenští sportovci na olympiádu v říjnu odletět. Na poslední chvíli povolení Moskvy dostali a na olympiádě ze sebe vydali maximum zejména v soubojích se sovětskými reprezentanty.
V květnu 1969 se cyklisté na protest proti okupaci nezúčastnili Závodu míru. „Cyklisté s tím problémy neměli, odneslo to vedení Svazu cyklistiky: všechny činovníky vyměnili. Jinak se ale nezměnilo nic.“
Politika také předčasně ukončila závodní kariéru Jana Smolíka. V roce 1971 si zažádal o měsíční soustředění v Itálii, kde měl předběžně dojednané angažmá v cyklistickém oddíle v Parmě. „Blížila se mi třicítka a chtěl jsem to zkusit – byl jsem na stejné výkonnostní úrovni jako někteří profesionálové.“
Československý svaz tělesné výchovy jeho žádost ale smetl ze stolu. Když se mu nepodařilo uskutečnit svůj sen a přestoupit k profesionálům, o rok později se závodní cyklistikou skončil. V Dukle Brno ale zůstal — jako trenér. Trenérské místo však bylo brzy nato zrušeno, a tak 31. prosince 1974 u armády skončil a dva roky byl zaměstnán u firmy Průmyslové stavby Brno. K trénování cyklistů se v roce 1976, když vznikala síť tréninkových středisek mládeže se dvěma pobočkami v Brně.
„Zatímco v současné době nákup vybavení závisí na možnostech rodičů, ve střediscích kluci dostávali závodní kolo silniční i dráhové, náhradní díly i oblečení, závody a soustředění měli placené. Přitáhlo to mnoho kluků a za to, co je v naší cyklistice dobré, vděčíme tomuto systému,“ vypočítával Jan Smolík, kterému sametová revoluce přinesla i jistá zklamání: v roce 1991 byla tréninková střediska mládeže zrušena.
„Myslel jsem si, že to dobré, co existuje, bude zachováno, že se stát bude dál starat o sport; jenže nová politická garnitura byla úplně jiného názoru a smetla to dobré i to špatné. Sporty, na které nechodí diváci na tribuny, to těžce odnesly.“
Na začátku devadesátých let se tak Jan Smolík ocitl bez zaměstnání. Přes půl roku rozvážel zboží kamionem mezi Francií, Itálií, Československem a Rakouskem. Později si v Brně otevřel velkoobchod se sportovním zbožím a v této práci vydržel až do důchodu.