V roce 1969 se stala mistryní Evropy v běhu na 1500 metrů, navíc ve světovém rekordu. Osmkrát vytvořila národní rekord a desetkrát se stala mistryní Československa navzdory mnoha zdravotním komplikacím.
Jaroslava sportovala od dětství díky tatínkovi, který byl sokol a učil své dcery odmala plavat a lyžovat.
Narodila se v roce 1942 v Hořicích v Podkrkonoší. Její rodiče měli cukrárnu, o kterou ale po nástupu komunistů k moci přišli. Tatínek totiž nechtěl vstoupit do žádného národního podniku. Když bylo Jaroslavě 11 let, rodina přišla kvůli měnové reformě o všechny úspory. Za několik měsíců přišlo nad ránem do jejich domu šest policistů, prohledali celý dům a tatínka odvedli.
Běžecké začátky bez tatínka
Půl roku o něm neměla rodina žádné zprávy. Až poté zjistila, že byl odsouzen na sedm let. Za co přesně, to se nikdy nedozvěděla. Návštěvy otce jim režim dovolil – jednou za rok na půl hodiny. „Tatínek koukal na nás, my koukaly na něj, měly jsme stažené hrdlo a vlastně jsme nevěděly, co si říct,“ popsala návštěvy Jaroslava Jehličková.
Ve vězení se její tatínek seznámil s politickým vězněm Svatoplukem Lacinou a zjistil, že Lacinovi žijí tři kilometry od Hořic. Jejich manželky dokonce pracovaly ve stejné továrně, tkalcovně Mileta. Rodiny se poté spřátelily a vzájemně se podporovaly, syn Svatopluka Laciny se stal špičkovým veslařem a Jaroslava patřila mezi naše nejlepší atletky.
V roce 1959 odmaturovala na gymnáziu, pokračovat ve studiu na vysoké škole jí ale režim zakázal. Nastoupila proto do oblastního ústavu geodézie a kartografie jako kreslička. Po půl roce ji vyhodili, neboť přicházela do styku s tajnými mapami. Získala práci v nově zakládaném okresním stavebním podniku a začala chodit do večerní podnikové školy v Hradci Králové.
Kromě toho začala závodně běhat. Vyhrála okresní běžecké závody a kvalifikovala se na mistrovství republiky v přespolním běhu, kde se umístila na třináctém místě. Všiml si jí trenér Spartaku Hradec Králové Antonín Bezdíček, který ji přemluvil, aby vyměnila košíkovou za běhání.
Ve stejném roce se udála v jejím životě další důležitá událost: tatínek byl propuštěn po amnestii v říjnu 1959. Když se vrátil domů, tak řekl jediné: „Děti, nemusíte se za mě stydět. Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil, akorát jsem někoho neudal.“
Vrcholy a pády
Po roce přestoupla do ženské kategorie a i v ní se na mistrovstvích republiky umisťovala na druhém místě.
V roce 1965 dostala nabídku do klubu Rudá hvězda, což bylo pro jejího tatínka nepřijatelné. Nakonec souhlasil, když mu bylo přislíbeno, že dcera nebude členkou klubu a zachová si civilní zaměstnání. Díky tomu zůstala ušetřena veškerých politických tlaků.
Když se v roce 1966 stala mistryní republiky, její radost trvala jen chvilku. „Když jsem sestupovala ze stupňů vítězů a sundávala jsem medaili z krku, už tam na mě čekal trenér a sdělil mi, že můj tatínek už o mém vítězství neví, neboť před dvěma hodinami zemřel.“ Příčinou smrti bylo prasklé slepé střevo.
V témže roce měla pamětnice jet na mistrovství Evropy, ale nakonec zůstala doma se zánětem kyčelního kloubu. V roce 1967 podstoupila operaci menisku. Kvůli ní nejela na vůbec první zahraniční soustředění, které se konalo v Jugoslávii.
I přesto běžecky rostla. V roce 1968 zaběhla československé rekordy na 800 metrů a 1500 metrů a od té doby do roku 1972 neprohrála v Československu jediný závod. Odjela na olympiádu v Mexiku, kvůli nemoci ale nepostoupila do finále.
Jaroslava byla zklamaná, další zkouška ji ale čekala doma. Musela projít politickou prověrkou. A nehodlala se se svými názory tajit. Ptali se jí, co si myslí o vstupu vojsk. „Řekla jsem: nesouhlasím.“ Poté se jí zeptali na Palacha. „Já říkám: v mých očích je to hrdina.“ I když riskovala, neměla nakonec tato událost žádnou osobní dohru.
Mistryně Evropy
Prohru na olympiádě si vynahradila o rok později na mistrovství Evropy v Aténách, kde zvítězila ve světovém rekordu. Tři týdny před ním ji však rozbolela noha, a měla proto omezenou možnost trénování. Tři dny před odjezdem dostala teplotu a vypadalo to, že na mistrovství vůbec neodjede. Nakonec odjela, ale na tréninku v Aténách dostala do bolavé nohy křeč a na start neměla původně vůbec nastoupit.
Po dvou dnech úplného klidu se však zúčastnila rozběhu a postoupila do finále. Zde nabrala po prvním kole asi třicetimetrovou ztrátu, přestože běžela rychleji, než jaký byl tehdy světový rekord, protože všechny její soupeřky přepálily start. Tři sta metrů před cílem soupeřky doběhla a teprve sto padesát metrů před cílem si uvědomila, že by mohla bojovat o medaili. „Když jsem předběhla i tu první, tak jsem najednou měla takový úžasný pocit úlevy a štěstí, že jsem měla pocit, že vůbec neběžím.“
Její první gratulantkou byla bývalá držitelka rekordu Italka Pigniová, která jí omylem tretrou prošlápla nohu. Po návratu proto zamířila do nemocnice Bulovka na operaci, která se ale nezdařila a Jaroslava Jehličková musela strávit šest týdnů v nemocnici. Prst jí odumřel a kvůli tomu rok nezávodila.
K závodům se vrátila v roce 1971. Zaběhla limit pro mistrovství Evropy v Helsinkách, ale následoval úraz, při kterém utrpěla šestatřicet tržných ran. Přesto na mistrovství odjela a postoupila do finále. Protože ji bolela zraněná noha, dostala od lékaře umrtvující injekci. Látka se dostala do krevního oběhu a běžkyně zkolabovala a půl hodiny nebylo jasné, zda se vůbec probere. Přesto všechno do závodu nastoupila, ale při něm se začala točit hlava. Skončila na šestém či sedmém místě.
Konec kariéry
V roce 1972 se nicméně opět dostala do formy a odjela na olympiádu v Mnichově. V rozběhu zaběhla nový československý rekord. Minutu před startem semifinále si zkusila výběh do zatáčky, píchlo jí však v třísle, natrhla si svalový úpon a celé semifinále odklusala.
Vítězkou běhu se zde stala Ruska Braginová v novém světovém rekordu, téměř o 10 vteřin lepším, než byl dřívější nejlepší výkon. „To byl jasný signál, že to není normální.“
Jaroslava Jehličková se podle vlastních slov nikdy k dopingu nedostala, nicméně od počátku 70. let si začala všímat, že někteří sportovci, které znala, se začali výrazně zlepšovat.
„Můj trenér mi na to řekl: ‚Tím se ty nezabývej, to je cesta, kterou nikdy nepůjdeme.‘“
Když přemýšlela nad tím, zda dále pokračovat v kariéře, rozhodla se, že svět, ve kterém nelze na vrchol dosáhnout bez podpůrných prostředků, pro ni není, a kariéru ukončila. Poté ještě dalších pět let trénovala děti a poté se vrátila ke košíkové. Zde se utvořil silný kolektiv, který se dodnes každé pondělí schází na tréninku.
Po ukončení své sportovní kariéry pracovala v telefonní a telegrafní ústředně až do důchodu.
V roce 1989 se zúčastnila všech velkých protirežimních demonstrací. "Najednou jsem měla pocit, že těch dobrých, hodných lidí je hodně. Naivně jsem si myslela, že dobro bude postupně vytlačovat zlo."
Jaroslava Jehličková zůstala svobodná, nicméně má silné pouto s rodinami svých sester. "Nehledám žádné štěstí v penězích, nehledám žádné štěstí v přepychu, hledám štěstí v rodinných vztazích," uzavírá.