Byl to blázinec, popsal jízdy mezi barikádami cyklista Jaroslav Cihlář

/ /
Jaroslav Cihlář jako spojka mezi barikádami při Pražském povstání.
Jaroslav Cihlář jako spojka mezi barikádami při Pražském povstání.

Legenda československé cyklistiky Jaroslav Cihlář se zapojil na konci války do Pražského povstání, které vypuklo v sobotu 5. května.

Po celé Praze vyrůstaly barikády a lidé v euforii vyvěšovali do oken československé vlajky. Němci se nevzdávali a stříleli na vše, co se pohnulo, v ulicích i v oknech domů. Jaroslav Cihlář jezdil na kole předávat zprávy mezi barikádami po cele Praze.

„Profesor tělocviku Preininger, který měl svoji odbojovou skupinu ve Skautu, potřeboval spojovací službu. Já jsem dal dohromady asi 10 až 15 pražských cyklistů,“ vzpomínal pro Paměť národa Jaroslav Cihlář, který se začal cyklistice věnovat profesionálně v roce 1941.

V sedle po zákazu Sokola

Narodil se 7. dubna 1924 v Nuslích, kde před válkou jezdilo jen velmi málo automobilů, a proto mohl od útlého věku vyrážet na výlety po okolí. Za války aut ještě ubylo a kolo se stalo jedním z nejdůležitějších dopravních prostředků.

Jaroslav Cihlář jako vítěz v roce 1941.
Jaroslav Cihlář jako vítěz v roce 1941.

Profesionálně se cyklistice začal věnovat, když nacisté 12. října 1941 zakázali Sokol, kde Jaroslav trávíval většinu volného času atletickým tréninkem. Po úspěchu na náborových závodech SK Slavia Praha zažil sedmnáctiletý Jaroslav první pocity slávy. Během posledních dvou let války vyhrával jeden závod za druhým.

„Byl jsem ztracen,“ řekl o svém rychlém vzestupu s tím, že mu tehdy sláva až příliš stoupla do hlavy.

Závodní kariéru musel krátce přerušit, když byl pro své znalosti němčiny totálně nasazen  k německým jednotkám civilní obrany Luftschutz v Kolíně nad Rýnem.

Koncem války ho kontaktoval jeho bývalý učitel tělocviku Jaromír Preininger,  aby připravil spojovací službu pro případ povstání. To Jaroslav popsal „veliký blázinec“, ze kterého on sám vyvázl bez zranění, narozdíl od svého bratra Evžena, který byl raněn do spánku a tři týdny poté zemřel.

Novinky z Francie

Po válce se Jaroslav vydal do vysněné Francie, kde se chtěl dostat do profesionálního týmu a vyrazit na nejslavnější cyklistický závod Tour de France. K profesionálům se sice nedostal, ale i tak mu Francie přirostla k srdci.

Do Československa z Francie přivezl nejen novinky v cyklistické výbavě včetně galusek či obuvi, ale také myšlenky hnutí Audax, které umožňují překonávání extrémně dlouhých vzdáleností skupiny cyklistů různé výkonnosti.

Jaroslav Cihlář se stal celoživotním propagatorem této filozofie zdolat trať co nejrychleji nikoliv tím, že bychom hodili přes palubu nejslabší členy skupiny, ale naopak vzájemnou spoluprácí, pomáháním si a respektem.

Po návratu zahájil studium tělesné výchovy a zeměpisu na tehdejším Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při Univerzitě Karlově. Chtěl se stát středoškolským učitelem, ale studium nedokončil, protože veškerý čas věnoval závodění.

Zákazy startů na olympiádách

Dvacetkrát se stal mistrem Československa v různých kategoriích, olympiády v Londýně v roce 1948 se však zúčastnit nesměl, protože kritizoval stranické sportovní referenty za to, že cyklistice vůbec nerozumí. Účast byla nakonec zakázána celému týmu.

Jaroslav Cihlář v roce 2014.
Jaroslav Cihlář v roce 2014.

V roce 1951 vyhrál mistrovství světa v akademické cyklistice, o rok později nesměl startovat na olympijských hráv v Helsinkách pro podezření z úmyslu emigrovath. Účastnil se několika dalších mistrovství světa a roku 1956 skončil pátý na závodě v dráhové cyklistice na olympiádě v Melbourne.

Skutečnost, že svými sportovními výkony propaguje komunistický režim jako takový, začal vnímat kriticky až s odstupem let. „To se musím zpytovat, nám bylo šumafuk, koho reprezentujeme, že reprezentujeme komunisty. Hlavně jsme žili krásné roky – veliké diety, zájezdy do celého světa.“

Jako trenér se zúčastnil olympijských her v Římě v roce 1960 a v Mexiku v roce 1968. I poté se cyklistikou zabýval podle svých slov „z filozofického hlediska“ jako vysokoškolský pedagog a  neúnavně ji propagoval nejen jako sportovní odvětví.

Kolo považoval za  jeden z nejvýznamnějších vynálezů lidstva: „Je to úžasná myšlenka, že člověk tu váhu nenese, ale nechá to na tom stroji a zbude mu ohromných sil na to, aby šlapal do pedálů nebo se odrážel.“

Přivítal proto s nadšením současnou renesanci městské cyklistiky, kterou vnímal jako přirozený vývoj. Kola zabírají méně místa než auta, doprava na nich je rychlejší než cesta pěšky, autem nebo tramvají a pravidelný pohyb na kole je zároveň zdraví prospěšný. Sám jezdil na kole po Praze celý svůj dlouhý život. Zemřel v devadesáti letech v květnu 2014.

Vzpomínky Jaroslava Cihláře zaznamenal necelýé tři měsíce před jeho smrtí Tomáš Jungwirth.