Učitelka Eva Kotková po roce 1968 neustoupila. Trvala na svém kritickém postoji vůči režimu, a proto jí o šest let později zakázali profesi vykonávat. Dozvěděla se to od tajemníka, který na tzv. vysočanském sjezdu seděl vedle ní.
Za nacistické okupace vyrůstala v tzv. smíšené rodině a to znamenalo mnoho problémů. „Do mých osmi let jsme byli spokojenou a klidnou rodinou,“ vzpomíná Eva Kotková, která se narodila Eduardu Beránkovi a MUDr. Anně Beránkové v roce 1932. Matka byla o osm let později kvůli židovskému původu vyloučena z lékařské komory, a nemohla tak provozovat vlastní lékařskou praxi v Ječné ulici.
S rodinou žila také babička pamětnice, která v srpnu 1942 obdržela příkaz k nástupu do Terezína. Ve svých 76 letech se tak dostala do Terezína a až po válce rodina vypátrala, že se velmi brzy přesunula do Treblinky, kde byla zavražděna. Další tvrdá rána pro malou Evu následovala začátkem roku 1945, kdy přišla řada také na židovské partnery smíšených manželství. Anna Beránková se snažila odjezd oddálit operací, protože ji delší dobu trápila pupeční kýla. „Dva dny po zákroku zazvonil telefon. Oznámili nám, že došlo k nějaké embolii, k srdeční mrtvici, a máma zemřela.“
O několik dní později se Praha stala terčem náletu. Před domem v Ječné ulici, kde rodina Beránkových bydlela, zůstala ležet zápalná bomba. Celá ulice byla bez plynu a vody, pokrytá úlomky trosek. Eduard Beránek se s dětmi raději přestěhoval do Velké Bíteše, ale ani zde rodina nenašla klid. Na samém sklonku války se k městu blížila fronta, a tak se musela pěšky přesunout do vnitrozemí. Ve Žďáru nad Sázavou zažila poslední výstřely vojáků a 20. května 1945 se vrátila s otcem a bratrem do Prahy.
Komunismus – ta správná orientace?
Po únorovém převratu se Eva Kotková seznámila se studentem geologie Václavem Kotkem, svým budoucím manželem, a přestoupila na pedagogické gymnázium. Mnoho lidí si myslelo, že se nyní blýská na lepší časy, a to včetně jejího otce, který vstoupil do KSČ hned po osvobození. „Já byla také přesvědčena, že je to ta správná orientace,“ vypráví pamětnice, která se ještě během studia přidala k otci a vstoupila do KSČ.
Období čistek a zavírání lidí na začátku 50. let otřáslo vírou rodiny v neomylnost strany, vystoupit se však nedalo. Po náročných letech studia, při kterých musela vychovávat tři malé děti, byla Eva Kotková v roce 1960 jmenována zástupkyní ředitele na škole v Perunově ulici. Nové desetiletí znamenalo také naději na společenskou změnu, pro kterou se pamětnice nadchla.
„S mužem jsme byli zapáleni pro ozdravné procesy, těm myšlenkám jsme byli odevzdáni.“
Po velmi kritickém příspěvku na obvodní konferenci byla Eva Kotková delegována na 14. sjezd komunistické strany, tedy na sjezd tzv. vysočanský, který se sešel 22. srpna 1968. „Pocit soudržnosti a odhodlání čelit vojskům, ale také obava a úzkost, jak se okupace projeví,“ tak popisuje pamětnice dojmy z onoho sjezdu.
„Nesprávně zaměření lidé“
Ani po srpnových událostech Eva Kotková neskrývala své názory, což jí nakonec bylo osudným během normalizačních čistek. Kvůli onomu kritickému příspěvku z obvodní konference byla pamětnice po stranické prověrce v roce 1970 zbavena místa zástupkyně a vyloučena ze strany. Zároveň byla přeložena na jinou žižkovskou školu. O čtyři roky později čistky pokračovaly. „Na každém okrese byli vytipováni lidé, kteří byli ‚nesprávně‘ zaměřeni. Návrh dobrovolně odejít ze školy jsem odmítla, měla jsem to nejlepší možné hodnocení…“
Po vyhazovu Eva nesměla pracovat s lidmi v knihovně nebo muzeu. Jediné místo, kde ji neodmítli, byl obchodní dům. V Bílé labuti strávila tři měsíce manuální prací, než jí bývalá spolužačka dohodila místo skladové účetní, odkud po čtrnácti letech odešla do důchodu.
Přestože Eva Kotková byla v roce 1992 oficiálně rehabilitována, na návrat za katedru už bylo pozdě.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
