Mgr. Eva Kotková

* 1932  

  • „To právě je nutno říct, že od roku 1942 začaly odcházet transporty do Terezína, a dokonce jsem byla příjemcem, kdy poštovní doručovatel mně dal do ruky nějaký ten povolávací příkaz pro moji babičku. Moje babička odcházela v srpnu v roce 1942 ve svých 76 letech do Terezína. Snad hned na tomhle místě mohu říct, že jsme od ní nedostali jedinou zprávu, že jsme jí posílaly s mámou každého, nevím, jak to bylo povoleno, čtvrt roku nějaký balíček, ale nedozvěděli jsme se během války vůbec nic. A po válce – to už moje máma nežila, k tomu se ale teprve dostanu – můj otec zjistil, že babička poměrně záhy z toho Terezína byla odeslána do Treblinky. No, a jak víme, Treblinka byl vysloveně vyhlazovací tábor, takže tam byla zřejmě okamžitě poslaná do plynu. Ale mnozí příbuzní, tedy maminky mojí a babičky, žili v Praze a postupně odcházeli, pokud to byly židovské rodiny, které nebyly nikým chráněny. No, a já jsem, upřímně řečeno, byla posílána svou matkou, abych jaksi se za rodinu rozloučila. Někdy se mnou chodila i ona, ale moje matka s tou židovskou hvězdou na kabátě prostě měla velký problém chodit na ulici. Prostě ji to nesmírně ponižovalo, že je tímhletím způsobem označena.“

  • „Moje máma dostala taky povolání asi někdy koncem ledna do transportu. Byla strašně vyděšená a nedovedla si představit, že by měla opustit dvanáctiletou dceru a ještě ne šestiletého synka, a tak se pokusila tu situaci nějak oddálit tím, že si dala operovat pupeční kýlu. Měla docela závažnou pupeční kýlu po porodu bratra, ale vždycky říkala – zaprvé si ji uměla nějak ošetřit, pokud se ta kýla takzvaně uskřinula, ale vždycky říkala, že se dá operovat po válce. Tím měla na mysli zřejmě také někoho známého z lékařských kruhů. Protože ale nastala tahleta situace, tak já jsem s ní chodila na předoperační vyšetření do židovských klinik a ona pak odešla někdy 6. února do židovské nemocnice, kde byla možná hned 7. února operovaná. My jsme s bratrem a ještě s tetou, která v tu dobu byla u nás – byla to sestra mého otce –, tak jsme tu mámu byli dvakrát navštívit. Nesli jsme jí tam polévku a nějakou drobnost k jídlu. Měla tam naše fotografie, psala i ona nám určité dopisy. No, a 9. února zazněl telefon a z té židovské nemocnice oznámili, že máma zemřela. Došlo tam k nějaké embolii, prostě k srdeční mrtvici a máma zemřela. Takže vlastně tenhleten pokus o oddálení transportu skončil takhle tragicky.“

  • „Moji výpověď musel schválit závodní výbor a ten závodní výbor ROH v mé škole s tou mou výpovědí nesouhlasil. Takže to byl dost ojedinělý případ, že tedy vyslovili nesouhlas, a muselo se to postoupit k vyššímu orgánu a až ten obvodní orgán ROH tu výpověď schválil. Ta škola celá, kde jsme já naposled působila, stála velmi za mnou. I ředitel té školy se za mě bral. Taky dostala ta škola pak jaksi za vyučenou a ředitel dostal nějakou stranickou důtku s výstrahou, protože se zastával člověka, který byl označen za nepřátelského živla. Tím pádem tedy já jsem věděla, že škola za mnou stojí, a nějakou dobu jsem uvažovala o tom jít na soud, což by bylo bývalo možné. Dokonce jsem i našla nějakého advokáta, který mi to schvaloval a radil, ale co bylo zapotřebí, abych měla nějaké svědky pro případné další soudní vyjednávání. No, a to bylo něco, co jsem já nechtěla připustit. Neodvažovala jsem se zatáhnout do toho svého případu jiné lidi, protože bylo pravděpodobné, že by vůči nim asi bylo zahájeno nějaké nepřátelské řízení.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    v bytě paní Kotkové, 18.02.2018

    (audio)
    délka: 01:17:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve svých dětech žijeme dál

Eva Kotková, portrét, Praha 1967
Eva Kotková, portrét, Praha 1967
zdroj: archiv pamětnice

Eva Kotková, za svobodna Beránková, se narodila 5. října 1932 v Praze. Její matka dr. Anna Beránková pocházela z židovské rodiny z Nymburka, její otec Eduard Beránek byl z Frýdku-Místku. Rozhodnutím lékařské komory z 27. března 1939 nesměla matka jako Židovka nadále provozovat lékařskou praxi. Evina babička byla deportovaná do Terezína a v Treblince zavražděna. Až do ledna 1945 mohl otec ve smíšeném manželství rodinu chránit. Když byla matka roku 1945 povolána do transportu, rozhodla se nechat se operovat. Dva dny nato zemřela na srdeční infarkt. Po válce se Eva stala učitelkou a vstoupila do KSČ. V srpnu 1968, nadšena změnami ve společnosti, se zúčastnila mimořádného, tzv. vysočanského sjezdu. Po normalizačních prověrkách byla ze strany vyloučena, musela školství opustit a pracovat manuálně. Dnes žije v Praze se svými dětmi a vnoučaty.