Hanuš Gaertner, který jako dospívající hoch prošel třemi koncentračními tábory a na konci války přežil pochod smrti, oslavil 95. narozeniny.
Narodil se 4. ledna 1926 v Hamburku, kam se jeho rodiče Erich a Edita Gaertnerovi přestěhovali z Čech kvůli podnikání. Jeho otec provozoval v Hamburku spediční firmu ve svobodném přístavním pásmu, které po první světové válce dostalo do své správy na 99 let Československo na základě Versailleské smlouvy. Ta dala nově vzniklým státům možnost provozovat námořní plavbu stejně jako státy, které přístup k moři mají.
„Když po válce dostali Češi kousek přístavu svobodného přístavu, tak tam jezdily po Labi lodě se zbožím, které se překládalo na zaoceánské lodě. A on to pomáhal vyřizovat,“ vysvětlil náplň podnikání Hanuš Gaertner, který jako chlapec s tatínkem chodil za odměnu do kanceláře do centra Hamburku, kde mohl psát na psacím stroji nebo si „hrát“ s kalkulátory. Rodině se dařilo dobře, žila v dobré čtvrti, maminka byla v domácnosti, jak bylo tehdy zvykem, a starala se o Hanuše a jeho mladšího bratra Štěpána.
Když se k moci dostal v roce 1933 Adolf Hitler, začal Hanušův otec pomáhat s vystěhováním německým Židům, sám přitom na emigraci nepomýšlel. Hanuš, tehdy Hans, navštěvoval německou školu pro hochy z lepších rodin, kteří v deseti letech vstupovali do mládežnické organizace Jungvolk, předstupně Hitler Jungend, tedy Hitlerovy mládeže.
„Nosili uniformy a měli dýku,“ vzpomínal Hanuš, který se s některými německými spolužáky skamarádil. Že je židovského původu jim neříkal. „Říkal jsem, že jsem Čech. To sice bylo také špatné, ale ne tolik.“ Neříkal jim ani to, že ho maminka přihlásil do židovského skautského oddílu Makabi ha-caír, se kterým jezdil na výlety.
Oáza na Hagiboru
Každé léto trávil v Čechách u prarodičů, jeho dědeček Antonín Robíček měl krásnou vilu v Králově Dvoru u Berouna. Z prázdnin v roce 1938 se do Hamburku nevrátil kvůli napjaté situaci před mnichovskou dohodou. Maminka ho v září 1938 zapsala na anglické gymnázium v Praze. „Neuměl jsem tak dobře česky, chodil jsem tam rok a pak zakázali židovským dětem chodit do školy,“ vyprávěl Hanuš Gaertner Paměti národa v roce 2016 perfektní češtinou.
S oběma rodiči se naposledy viděl v lednu 1939 na obřadu bar micva, které podstoupil jako čerstvě třináctiletý v synagoze v Sázavské ulici. Maminka poté odjela z Prahy do Švýcarska, kde se jeho bratr Štěpán léčil s tuberkulózou, tatínek zpět do Hamburku a záhy musel nastoupit do jednoho z prvních transportů na východ, který směřoval do ghetta v Minsku.
Dospívající Hanuš žil v Praze nejdříve u strýce, později u přítelkyně maminky, a zapojil se do pražského oddílu Makabi ha-caír. „Náš vedoucí byl Fredy Hirsch. V mém životě sehrál velkou roli,“ svěřil se Hanuš Gaertner. Fredy Hirsch uprchl z Německa v roce 1935 a v Praze pokračoval v práci s židovskou mládeží. Do roku 1940 organizoval letní i zimní tábory v obci Bezpráví u řeky Orlice, jednoho se zúčastnil i Hanuš.
Ačkoli Fredy Hirsch neskrýval svou homosexualitu, dokázal s nacisty vyjednat povolení pro židovskou mládež scházet se na hřišti Hagibor ve Strašnicích, které patřilo židovské obci. Sportovně založený Fredy Hirsch zde organizoval sportovní hry, soutěže a divadelní představení a z Hagiboru (v hebrejštině hrdina) vytvořil oázu zábavy v poušti útlaku.
O děti a mládež se Fredy Hirsch staral i v terezínském ghettu, jak vzpomínal Hanuš Gaertner, který do Terezína přijel jako šestnáctiletý v srpnu 1942. „Fredy Hirsch se stal v Terezíně referentem pro mládež a díky němu vznikl v ghettu domov pro mládež.“ Hanuš pracoval v zemědělství, jako zámečník a na poště.
Číslem 170287
V prosinci 1943 musel nastoupit do obávaného transportu na východ. V Osvětimi se ocitl v tzv. rodinném táboře, o jehož přesném účelu se historici dodnes dohadují. Jeho vězňové neprošli selekcí, všichni včetně starých lidí a dětí pobývali mimo hlavní tábor, rodinní příslušníci se mohli vídat, proto „rodinný“ tábor.
„Zavedli nás do sprchy, kde tekla opravdu voda, a potom nás otetovali. Dostal jsem číslo 170284. Ovšem to, že nás otetovali, bylo, jak se ukázalo, štěstí, protože ty, co posílali do plynu, vůbec netetovali, poslali je do plynu a byl šmytec.“
Hanuš se zde opět setkal s Fredym Hirschem, který vyjednal v jednom z dřevěných baráků zřízení tzv. dětského bloku. Děti v něm mohly trávit dny, aniž by musely stát jako dospělí venku v mrazech na několikahodinových apelech. Hanuš vystřídal v Osvětimi několik „zaměstnání“: nejdříve musel nosit těžké kameny, pak vynášel latríny, nakonec se stal vychovatelem v dětském bloku.
V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté z tábora odvezli 3 792 vězňů ze zářijového transportu do plynových komor, kde je všechny během jedné noci zavraždili. Byli mezi nimi i strýc a teta Hanuše. Fredy Hirsch, který se dozvěděl o plánovaném zplynování celého transportu od členů osvětimského odboje, zemřel za nevyjasněných okolností před převozem do plynové komory.
Když v červnu 1944 uplynulo půl roku od příjezdu Hanuše a prosincového transportu, nařídili nacisté místo hromadné vraždy selekci. Potřebovali vězně na práci pro skomírající německý válečný průmysl. „Přišel befel, že mají vybrat ještě mladší lidi na práci. Takže nařídili selekci, museli jsme tam přijít nazí. Museli jsme se přihlásit číslem, jméno nikoho nezajímalo, a říct, kdo co je. Postavil jsem se do pozoru, a hlásil: ‚170287, achtzehn Jahre, Schlosser.‘ Osmnáct let, zámečník. On pokynul na jednu stranu, a tak jsem tam šel,“ popsal Hanuš. V červenci 1944 se tak dostal do Schwarzheide, pobočného pracovního lágru koncentračního tábora Sachsenhausen.
Domnívá se, že Osvětim přežil i díky balíku, který mu poslal jeho vrstevník a kamarád Heinz Prossnitz: „Ten by mě dostat vyznamenání. Celé řadě lidí posílal balíky, mě poslal chleba a umělý med.“
Právník a překladatel
Ve Schwarzheide pracoval v továrně na umělý benzín a podmínky byly lepší než v Osvětimi: „K jídlu byla tuřínová polévka, něco na přilepšenou jsme dostali jen na Vánoce. Dozorci byli z řad Volksdeutsche a chovali se většinou poměrně slušně.“
Blížící se konec války signalizovaly časné spojenecké nálety a evakuace tábora 18. dubna 1945. Hanuš a tisícovka dalších vězňů se museli vydat na pochod smrti: „Šli jsme několik dnů, spali jsme po cestě, kde se dalo. Během pochodu Němci postříleli dost lidí,“ popsal Hanuš Gaertner. Po týdnu dorazili do Varnsdorfu, odkud pokračovali vlakem do Litoměřic. „Velitelé nás odvedli k protektorátní hranici a pak zmizeli. My jsme došli až do Terezína.“
Z Terezína se chtěl kvůli tyfové epidemii co nejrychleji dostat pryč. Měl štěstí, že mohl na jednom nákladním autě odjet do Prahy. „Přijeli jsme na Malou Stranu, kde bylo sídlo Červeného kříže. Tam nám dali větší množství lístků na potraviny, poukázku na nocleh do školy ve Vršovicích, kde jsme nějakou dobu přespávali.“
V Praze zjistil, že válku nepřežilo dvacet jeho příbuzných, včetně jeho tatínka. Maminka s bratrem přečkali válku ve Švýcarsku, Hanuš se za nimi vydal přes německé okupační zóny v lednu 1946. Na podzim téhož roku se všichni vrátili do Prahy a Hanuš nastoupil ke studiu práv. Absolvoval v roce 1950 a krátce působil na fakultě jako asistent. O místo záhy přišel, protože odmítl vstoupit do KSČ. Nastoupil jako redaktor a překladatel do Československé tiskové kanceláře, ale ani zde dlouho nevydržel. Po antisemitském procesu s Rudolfem Slánským vadil jeho židovský původ. Začal se tedy živit jako překladatel na volné noze a do němčiny přeložil asi čtyřicet knih.
Začátkem srpna 1968 odjel Hanuš Gaertner s matkou a jedenáctiletou dcerou k přátelům do Švýcarska, kde plánovali zůstat asi měsíc. „Po srpnové okupaci jsme se rozhodli nevrátit se.“ Hanuš se přestěhoval kvůli práci do Německa, kde pracoval pro stanici Deutsche Welle. Po čase se vrátil k profesi právníka, pracoval jako soudní tlumočník, pomáhal českým emigrantům zařizovat právní služby, a i nadále se věnoval překládání. „Když dostal Seifert Nobelovu cenu, přeložil jsem jeho Všechny krásy světa.“
V roce 1992 se vrátil do Prahy, kde žije doposud. Hanuš Gaertner aktivně připomíná odkaz tábora Schwarzheide, je předsedou sdružení bývalých vězňů tohoto tábora. Před několika lety inicioval vznik knihy věnované historii tábora nazvané Schwarzheide – Nezapomeňte!
Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na info@postbellum.cz. Děkujeme!